Yann Martel se narodil v roce 1963 ve Španělsku a je asi nejznámějším současným kanadským spisovatelem. Jeho rodiče byli diplomaté a tak žil také v Kostarice, Mexiku, Francii a Aljašce. Přestože Martel mluví francouzsky, knihy píše výhradně v angličtině. V současné době žije v Montrealu. Kromě románu Pí a jeho život, který byl přeložen do více než čtyřiceti jazyků, mu česky, v nakladatelství Argo, vyšly romány: Fakta z pozadí případu Roccamatiových z Helsinek (2005), Beatrice a Vergilius (2011) a nyní Portugalské Velehory.

Přestože anotace knihy uvádí, že se jedná o smutné i veselé zkoumání náboženské víry, zda věřit, či nevěřit, není třeba mít z knihy obavy. Nejde o náboženskou polemiku. Kniha je složena ze tří příběhů, každý je umístěn do jiné doby a zabývá se něčím jiným, přesto mají všechna vyprávění společné rysy. Každá z postav si prošla velkou ztrátou, ale i velkou bezpodmínečnou láskou a každá hledá v určité době svého života nějaký hlubší smysl, kterým by chtěla život zaplnit. Kniha je plná překvapení, milého humoru, něhy a srdečnosti. Někdy odpudivě krutá, jindy zahřeje u srdce jako dlouho žádný příběh. Martel je skvělý vypravěč a jeho styl je bezesporu jedinečný.

První část s názvem Bez domova, je příběhem Tomáse, kterému nemoc vezme ženu, syna a také otce. Hluboce raněn začne chodit pozpátku. Pracuje jako pomocný kurátor v Národním muzeu starého umění a jednoho dne narazí na deník otce Ulissese. Ten obsahuje mnoho příběhů, ale také se zmiňuje o vzácném dřevěném artefaktu, který věnoval jednomu starému kostelu v Portugalských velehorách. Tomás se rozhodne tento poklad najít. Od svého strýce dostává na cestu jeden z vůbec prvních exemplářů automobilu. Strýc mu automobil dobře vybaví, ale příliš mu nevysvětlí, jak s ním zacházet. A tak se Tomás vydá na cestu metodou pokus – omyl s francouzsko – portugalským slovníkem pro čtení manuálu.

K domovu je asi nejdivnější a nejtajemnější část ze všech. Portugalský patolog tráví svůj večer jako obvykle prací. Má však hned dvě nečekané návštěvy. Jako první ho navštíví jeho žena, se kterou žil několik desítek let a která mu přináší trochu červeného vína a také nejnovější knihu Agáty Christie. Rozmlouvá se svým mužem a snaží se mu vysvětlit, jak v detektivních příbězích této spisovatelky našla to samé, co v bibli. Jakoby jedna podivná návštěva nestačila, sotva manželka odejde, objeví se za dveřmi žena s cestovním kufrem. A překvapenému lékaři poví svůj životní příběh.

Poslední část nese příznačný název Domov. Je nejvřelejší, nejsrdečnější, naplněná intimností citu, který se obvykle jen těžko popisuje. Peter je kanadský senátor. Poté, co mu umře žena, je poslán na služební cestu do Oklahomy, aby tam aspoň trochu zapomněl na své hoře. Chce se jít podívat do místní zoo, protože jeho manželka zoo milovala. Zahrada je však právě v rekonstrukci, a proto zavřená. Aby místní vyhověli senátorovu přání, vezmou ho do výzkumného ústavu šimpanzů. Peter se chvíli prochází a zajímá o různá zvířata, až zůstane zcela okouzlen jedním z nich.

Ano, na konci knihy se všechny příběhy propojí. Ale nikterak násilně, svým způsobem jsou vlastně propojeny od samého začátku. Přestože autor nechává čtenáři dostatek prostoru pro vlastní fantazii, není jeho kniha vyprávěním s otevřeným koncem. Je naplněná tolika drobnými příběhy a historkami, že na jejím konci má čtenář skutečně pocit, že stihl zažít spolu s knihou několik životů i procestovat několik zemí. A navíc se ještě dozví spoustu zajímavých věcí.

Portugalské velehory pro mě byly příjemným překvapením a věřím, že v nich mnoho čtenářů najde zalíbení. V knihovně nepodlehne času a potěší a bude mít co říci i za několik let.

Ukázka z knihy:

A on se diví, proč se ho prodavači a apatykáři ptají, k čemu potřebuje toho utrejchu tolik láhví? To, co Tomás kupoval jako palivo do automobilu, oni prodávají jako prostředek na odvšivení. Považovali ho za hotové semeniště parazitů s hlavou hemžící se vešmi, blechami a bůhví čím vším ještě. Žádný div, že na něj hleděli úkosem. Ztuhne. Ale ovšem. Jiné vysvětlení není. Ti prodavači a apatykáři totiž mají pravdu. Celé tělo ho svědí naprosto nesnesitelně bezpochyby proto, že skutečně je takovým semeništěm parazitl s hlavou hemžící se vešmi, blechami a bůhví čím vším ještě.

Pohlédne na druhou ruku, v níž drží vzhůru nohama láhev, jež se právě s bubláním vyprázdnila. To byla jeho poslední. Kolik jich měl? Kolem patnácti? Kolem patnácti. Kupoval ty láhve od samého počátku cesty, cinkaly o sebe v kabině vedle plného barelu. Nyní nemá ani kapku, nebo se k ní alespoň nemůže dostat, Uchopí malý kulatý otvor nádrže, jako by se ho pokoušel roztáhnout. Nejde to. Mezi jeho utrpením a úlevou od něj – plnou vanou úlevy – stojí úzká brána, která se neotevře.

Přemýšlí: Kdo na mě sáhnul? Kdo se o mě otřel? Od koho jsem tu havěť chytil? Muselo to být v Póvoa de Santa Iria nebo v Ponte de Sor. V obou městech se tlačil rameno na rameno – vlastně celé tělo na tělo – , když zachraňoval automobil před okolním davem.

Škrábe se jako vzteklý.

Obloha se zatahuje. Začíná pršet a Tomás se schová do automobilu. Přední okno automobilu začíná kropenatět a pokrývat se kapkami deště do té míry, že přes něj téměř nevidí na silnici.  Jak déšť sílí v pořádný lijavec, napadne ho: strýc se nikterak nezmiňoval o tom, jestli stroj může jezdit i v dešti. Tomás nevěří, že by se vůz na silnici udržel. Počká, až déšť ustane.

(str. 73)

Související knihy

Martel, Yann

Argo, 2016