Čtení ke kávě: V sevření zimy (Štěpán Neuwirth)

V sevření zimy

7.2.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Už byli v dálce, uprostřed bílé plochy polí, pouhé černé body kráčející vstříc nažloutlým světlům vzdálené vesnice. Dva bratři – jeden vysoký, mohutný, a tu mohutnost podporoval ještě zimní kabát sahající pod kolena – druhý byl pravým opakem: nevysoká postava připomínala vedle bratrovy monumentálnosti štíhlý vrbový prut, který vyrostl v těsné blízkosti dubu.

Ten třetí, jenž kráčel v jejich stopách, byl syn a synovec v jedné osobě. Dvacetiletý našlapoval ve stopách padesátníků. Na rameni brokovnici, stejně jako menší z obou bratrů, na zádech prázdný batoh, který vyprázdnil do korýtek krmelce v Blücherově lese. Bratři za sebou táhli sáňky s prázdnými pytli od sena a řepy. Večer byl mrazivý, velmi mrazivý. Mladý myslivec přetáhl šálu přes ústa, protože každý nádech pálil v průdušnicích jako oheň. Bratři měli náskok a mladý se marně snažil je dohnat. Sníh byl hluboký, místy zapadal až po kolena, jednou málem upadl, jak sklouzl po nějaké hroudě tam dole. Konečně dospěl k cestě do vesnice; byla hladká mrazem, klouzalo to, musel dávat pozor, aby neupadl a nezlomil – v lepším případě – pažbu pušky. Když dorazil k strýčkově hospodě, našel sáňky opřené o zeď a oba bratry za stolem vedle krbových kamen, v nichž hořela březová polena. Z kamen sálalo teplo. Svlékl kabát a rozprostřel ho podle vzoru bratrů přes opěradlo židle. Výčep byl téměř prázdný, v jednom koutě hráli tři chlapi mariáš, za výčepním pultem scházela teta Helena.
„Už nám vaří grog,“ odpověděl na nevyslovenou otázku otec.
„Objednali jsme i tobě,“ dodal strýc. „Máš nějak moc červený nos, snad ti neomrzl? To chce v takovém případě rychlou pomoc.“ Vstal, zamířil k pultu, sáhl někam dolů a vytáhl láhev s čirou tekutinou. „Pětapadesátka, ta rozehřeje i rampouch!“ Nalil tři půldecovky a na tácku přinesl ke stolu. „Rychle, rychle, ať nás teta nenačapá, to by bylo po grogu…“
„Slivovice je lék, ta se má pít po kapkách, vychutnávat sílu švestek, sílu léta, slunce, větru a deště. Páni, jak jen ta příroda dokáže soustředit tolik dobrých vlastností do jednoho mrňavého plodu?“ pronesl s obdivem otec a povznesl sklenici k ústům. Syn ho napodobil. Cítil vůni moku, slivovice klouzala dolů, cestou hřála a vyháněla pocit zimy ze stále ztuhlého těla.
„Může tam být kolem mínus třiceti.“
„Možná i více,“ přikývl strýček a odnesl sklenice s táckem k pultu. Sotva se stačil vrátit, otevřely se dveře ukryté za výklenkem; za nimi byla chodba ke sklepu a do kuchyně. Místností proletěla vůně rumu a ještě něčeho, co se zřejmě hřálo na kuchyňských kamnech. Teta byla vysoká, černovlasá, ruměných tváří a přísného pohledu. „A, hleďme, mladej už je tady,“ pronesla přívětivě. V obou rukou nesla stříbrný tác se třemi vysokými sklenicemi z tlustého skla. „Ohřívám zaječí guláš, snad vám přijde k chuti.“
Grog byl silný, teta rumem nešetřila, přidala silný plátek citronu a zřejmě ještě nějaké koření, protože jako správná hostinská měla svůj tajný recept, který neznal ani její muž.
„Zítra musíme do revíru znovu. Zvěř trpí zimou a dostatek kvalitního krmení je její jediná naděje, že přežije. Vždyť mrazy už trvají více jak deset dní…“

————————————————-

Atmosféra z doby před více než padesáti lety ve mně zůstala dodnes. Stále vidím otce i strýčka, jak si pochutnávají na guláši, pořád cítím vřelost grogu ve sklenici, na níž jsem si ohříval prokřehlé ruce. Zul jsem si boty a nohy natáhl ke kamnům. Otec dojedl, přistrčil židli blíže k teplu a nastavil hřejivému sálání záda. Grog i slivovice nás prohřívaly zevnitř, roztávali jsme, myšlenkami jsme však byli stále v revíru, kde věkovité stromy Blücherova lesa praskaly mrazem, hladová zvěř se stahovala ke krmelci, brala krmení a dodávala vyčerpanému tělo tolik potřebnou energii. Dodnes mám také v paměti vycpanou volavku na skříni se sklenicemi, vycpaniny káněte, krahujce, sojky, straky a dokonce dudka, které zdobily stěny výčepu. Strýčka jimi obdarovávali známí myslivci, aby tak dali najevo, že je to jejich hospoda. Dnes už po vycpaninách není ani stopy. Noví majitelé je všechny vyházeli. Vystřídalo se jich hodně od doby, kdy strýček, teta i můj otec odešli do neznáma, tam, kde podle věřících není zla, špatností a dalších nedobrých projevů, které lidskou populaci dovedly na sám okraj propasti. Já, který mám stálé dilema s životem v meziprostoru poté, když příroda kývne prstem a povolá člověka k další přeměně, jsem si uchoval všechny drahé bytosti ve svých myšlenkách. Už ale do hospody nechodím. Výčep čpí nakysle, pach všech možných cigaret, doutníků a dýmek nacpávaných domovinou se zažral do zdí, špinavých záclon a málokdy praných ubrusů. Nemám důvod si kazit vzpomínky. Díky tomu si tedy mohu živě vybavit příští ráno, které přišlo po večerním posezení s grogem a slivovicí. Probudilo nás se sluncem nad jiskřivou plání nekonečných polí, hejny havranů kolem stohů slámy a nad skládkou chlévské mrvy poblíž hřbitova. Opět jsme táhli sáňky plně naložené krmením, sníh praskavě povoloval pod našimi kroky, sem tam vyskočil z teplého lože zajíc (to jich na polích byly ještě stovky), tlupa srnčího nás nechala projít v těsné blízkosti, aniž by se zalehlé kusy vůbec pozvedly. Pod trnkovými keři jsme rozpoznali kuličky koroptvího hejnka, které tam našlo kryt a snad i něco do zobáčků. Zima sevřela krajinu do mrazivého objetí, blížící se stromy byly obaleny jinovatkou, tichem a – nadějí. Bylo bezvětří, mráz nepovoloval, mohli jsme si cestu zkrátit přes zamrzlý rybník a strouhu Mlýnku. Korýtka krmelce byla prázdná, z jeslí ubylo hodně sena. Doplnili jsme všechno vrchovatě, seno zavonělo, oves se leskl, šišky kukuřice z něj vyčuhovaly jako svíce. Drcené kaštany, sůl, střapce jeřabin, kolem krmelce poházené žaludy.
Chvíli jsme u krmelce postáli. Ze všech stran k němu směřovaly hluboké chodníky, po nichž zvěř přicházela nabrat síly k zápasu se zimou. Pod střechu krmelce jsem zavěsil pár velikých terčů slunečnic pro sýkorky a brhlíky.
„Hmmm!“ drcl do mého ramene strýček. „Podívej…“
Natočil jsem hlavu ve směru, kam ukazoval. Mezi stromy prolétávala káně lesní. Mířila ke krmelci, protože tam mohla ulovit nějakou myš. Na loukách vysoký sníh bezpečně ukrýval hlodavce, které snad dokázala přelstít a překvapit jen liška skokem po hlavě do bílé záplavy. Pták nás objevil v poslední chvíli. Mohutný výkrut, letky vydaly svištivý zvuk a káně se zvedla do korun.
„Ten úlek ho stál hodně sil,“ řekl strýček. Otec mlčel. Díval se někam mezi stromy; slunce svítilo a jeho paprsky pronikaly lesem v jiskřivých prizmatech. Připomínalo mi to pohádku z dětství o Zimní královně. Límec hubertusu se pokryl jinovatkou vytvořenou z mého dechu. Mráz nepolevoval, třebaže slunce už nastoupilo cestu blíže k Zemi.
„Projdeme se kolem Odry,“ vyslovil otec myšlenku, kterou se zřejmě při odpočinku zabýval. Byl především rybář, dlouhá zima překazila toulky kolem vody a jemu se už stýskalo po rybách, vůni řeky, písčitých náplavách v táhlých oderských meandrech, stříbrných ostroretkách na brodech a zelenavých štikách v hlubokých tůních.
Šli jsme lesem jako Indiáni, v řadě za sebou. Já prošlapával chodník, slyšel jsem otcovo oddechování, vrzání sněhu. Strýček chvílemi zaklel: „Musíte tolik natahovat svoje jedenáctky? Nejsou všichni lidé dlouháni…“
Konečně jsme došli k loukám. V bílé ploše mezi lesem a Odrou stálo sem tam několik solitérů: duby a lípy. Oderské břehy byly vysoké, nad korytem řeky se kadeřily načechrané sněhové převisy. Řeka byla zamrzlá, led musel být silný, křížem krážem z jednoho břehu na druhý směřovaly stopy zvěře. V jednom místě vyčnívaly nad led silné větve nějakého potopeného stromu. Z větví visely rampouchy a z rozsochaté spleti vedla sněhem ke břehu narůžovělá rýha. Ztrácela se pod převisem, nad nímž jsme stáli.
„Vydra,“ usoudil strýček. „Zřejmě u stromu našla slabší místo, prokousala se ledem a loví v řece. Jsou tady tůně, ryby spí a jsou snadnou kořistí…“
„Jde hlavně po candátech a štikách,“ dodal otec. „Ta dobře ví, co je z rybího masa nejchutnější – mrcha.“
Nebylo to řečeno ve zlobě, spíše s troškou závistí.

Vydali jsme se kolem břehu k soutoku Odry s Ondřejnicí. Pak kolem slepého ramena ke splavu; i ten zima pokořila. Pouze místy se tenounké pramínky dokázaly prodrat ledovou krustou a padaly dolů, do spáru mrazu, který z nich vytvářel kužely připomínající miniaturní sopky. Ticho, bezvětří, slunce a – mráz. Pekelný, drtivý, smrtící. Na hrázi rybníku Velká Kukla jsme našli zmrzlou sovu pálenou. Ubohý věchýtek peří, s tělíčkem vyhublým na kost.
„Loví i ve dne. Hlad mění návyky. Živí se drobným zpěvným ptactvem, však ho také ubylo,“ pronesl strýček. „Sýkorky, brhlíci, strakapoudové, střízlíci, zvonci jsou pronásledováni krahujci, sojkami, loví je straky, sovy, kuny a – hlad. Tato zima si vezme hodně obětí…“
Další jsme objevili v roští pod hrází. Do klubíčka stočený tam ležel srneček. Ještě dýchal, ještě se bránil smrti. Vzal jsem ho do náručí, téměř nic nevážil. „Zanesu ho Láďovi na rybářskou baštu.“
Byla to naděje, třebaže mizivá. Chraptivý dech srnečka hodně napovídal o zápalu plic. Asi ho uštvali toulaví psi, však jsme jejich stopy našli hned na kraji lesa.
Na baště jsme byli přijati s pochopením. Náruč sena, tlustá houně, vlažný čaj s rozpuštěným acylpyrinem.
„Uvidíme,“ řekl Láďa a pohladil si mušku na bradě. „Uvidíme…“

————————————————

Vraceli se domů. Otec vedl, za ním šlapal strýček, nejmladší uzavíral řadu. Slunce svítilo z boku, na bělostnou plochu zmrzlého sněhu promítalo tři stíny. Dva krajní byly dlouhé, prostřední sahal taktak do poloviny. Jak kmitali rukama, stalo se, že v jednom okamžiku se stínová hra proměnila v písmeno M. Jako kdyby je někdo úmyslně v jistém záměru napsal na stránku věčně obměňované knihy, stále nových zápisů do dějin krajiny. Bleskem prolétla hlavou mladého myslivce myšlenka: „MILOST?“ Chopil se nápadu a soustředil duševní síly do přání vyslat bezhlasý telegram do prostoru.

Za tři dny přišla obleva…

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.