Knihu Jestli odejdeš… od autorky Adele Parks vydalo
nakladatelství Domino ve své edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy.

2

Poslední hodiny před zvednutím opony měl Howard nejraději z celého dne. Tady, v teple zákulisních světel, ve vůni líčidel a tichém mumláním herců, rozcvičujících hlasivky, se vznášel onen skutečný pocit rozechvělého očekávání před vystoupením. V takových okamžicích mu herci patřili víc než kdy jindy. Po představení, zahrnuti růžemi a poctami, se lačně vyhřívali ve světle slávy, přisvojovali si všechny zásluhy a na něj zapomínali. A pokud – ta hrůza! – bylo představení špatně přijato, pokud se setkalo s nezájmem či lhostejností, pak jím pohrdali a měli na něj zlost; propadali se do temné propasti zoufalství a deprese a jemu dávali za vinu, že je tam uvrhl.
Nyní, v líném podvečeru, kdy den pomalu klouzal do soumraku, muži na ulicích rozsvěceli lampy a ženy spěchaly domů připravit večeři, byl pánem situace. Byl tím, na kom záleží. V tuto chvíli slova, jež zvolil, postavy, jimž dal podobu – a které vystavoval nebezpečí a pak je buď zachraňoval, nebo zatracoval –, byly vším. Herci ho zvali do svých šaten, vyptávali se ho, co přesně myslel tou či onou replikou, ujišťovali se, že schvaluje jejich intonaci. Hledali u něj podporu, radu a inspiraci. On, dramatik, je měl ve své moci, všechny ty známé tváře, které se objevovaly na plakátovacích plochách a v novinách, muže, kvůli nimž ženy omdlévaly, ženy, kvůli kterým se muži přiváděli na mizinu. I když si uvědomoval, že k němu herce i herečky žene především nejistota a zoufalá potřeba pozornosti, společně se skutečností, že by se neodvážili obtěžovat uměleckého ředitele, pana Warringtona, přesto si v jejich pozornosti a úctě liboval.
Někdy si jen těžko uměl představit, že lidé čtou, co píše, a ještě tomu věří, a přesto do hloubi duše věděl, že tomu tak je a že je to přesně tak, jak to má být. Byl spisovatel, což byla skutečnost tak prostá a jednoduchá, jako že byl muž. Měl v sobě instinktivní, vrozenou potřebu psát; vyjadřovat se, tvořit, myslet, být slyšen. Psal, jelikož mu to pomáhalo vyznat se ve světě, v němž žil, a na druhou stranu mu to umožňovalo před týmž světem uniknout. Dlouho už věděl, že by nemohl dělat běžnou práci tak jako jiní lidé. Nedokázal by malovat cedule, pracovat jako úředník, stavět lodě nebo dolovat uhlí. Věděl, že jsou to skutečná a poctivá zaměstnání; obdivoval muže, kteří je zvládali, ale věděl, že jediné, co může dělat on sám – a čím může žít – je psaní. Zpravidla se nepokoušel vysvětlovat lidem, proč píše. Mylně by si vyložili, co se jim snaží říct, považovali by ho za nafoukaného nebo odtažitého. A on nebyl ani jedno z toho. Miloval lidstvo, a když o lidech psal, cítil se k nim být blíž.
Herci Howarda bavili (někteří z nich byli sukničkáři, jiní homosexuálové a všichni jeho přátelé), ale nejraději sedával v šatně hereček. Hlavně proto, že se tu promenádovaly ve spodním prádle, škádlivě mu sedávaly na klín, cuchaly mu vlasy, letmo ho líbaly na víčka, tváře, na rty, zatímco si s ním povídaly. Herečky byly statečný druh. Smály se do tváře tomu, co společnost považovala za správné. Řídily se vlastními pravidly a spoléhaly samy na sebe. Drsné i něžné zároveň. Vždycky tu našel lahev whisky nebo sherry, ze které si mohl přihnout, a cigarety v pěkných lakovaných pouzdrech, aby si mohl zapálit. Miloval barvy, teplo i smyslnou tvořivost vyzařující z každého předmětu, z každého koutku; ten všeobecný pocit, že vše je ve světě tak, jak má být.
Poslední hra, Nejtemnější noc, si vedla skvěle. Zatím se hrála devět týdnů a derniéra byla v nedohlednu, velkou měrou díky hvězdným recenzím. Howard si vychutnával pozornost, kterou mu to přinášelo, nasával ji, dokud mohl, a nikdy přitom nezapomínal na pomíjivou podstatu kariéry, kterou si zvolil. Byl od přírody optimista a štulce i chválu přijímal tak, jak přicházely, ale pochopitelně dával přednost chvílím ocenění před těmi, kdy ho očerňovali.
Na koleno se mu posadila půvabná herečka. Za nic na světě si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Ethel, nebo Ethie, Beryl? Měla tmavé kudrnaté vlasy, vyčesané na hlavě do neposlušných, vzdorných loken; kolem uší a nad očima jí poskakovaly kratší pružné pramínky a žily si vlastním životem. Neměla na sobě nic jiného než spodní prádlo a tenký župánek v asijském stylu.
„To je kimono,“ vysvětlila mu váhavě, čímž prozradila, že si není jistá výslovností. „Dovezené až z Japonska.“ Nepochybně dárek od jednoho z jejích obdivovatelů.
Její bavlněná košilka měla hluboký výstřih, patrně určený k tomu, aby zdůraznil plný dekolt; v jejím případě ovšem ukazoval plochou hruď s vystouplými klíčními kostmi a xylofonem žeber a pod ní malá pevná ňadra. Howard viděl obrys bradavek, které se k němu zvedaly pod tenkou látkou. S nadějí. Mladé hvězdičky k němu občas takhle přicházely, dychtivě mu nabízely svou náklonnost v naději, že je vyzdvihne z anonymity souboru. Howard je za to neodsuzoval. Každý dělal, co uměl. Jeho přátelé patřili většinou k téhle sortě. K lidem, kteří se narodili do bídy a všechno si museli tvrdě vydřít. A když tu a tam něco získali snadno, dokázali to ocenit. Herečky věřily, že Howard má vliv, a někdy tomu tak i bylo.
Samozřejmě že otevřeně se o tom nikdo nebavil; vše se halilo do relativně úctyhodného hávu milostných aférek, avšak pravidla byla jasná. A Howard svou část úmluvy vždycky dodržel. Pokud mohl uplatnit svůj vliv, pak se o to i pokusil. Děvčata ochotná uzavřít takovou dohodu věděla, jak se věci mají: někdy jim mohl pomoci, jindy ne. Nic jim nenalhával a nepřeceňoval svůj vliv. V tomto případě poctivě a opatrně vysvětlí, že text už odsouhlasil pan Warrington – muž, který divadlo vedl, financoval, který v něm režíroval i hrál; jeho šéf, její šéf, jednoduše šéf –, a tudíž je nepravděpodobné, že by jí mohl zajistit vlastní repliky.
Pan Thomas Warrington byl vážený herec a manažer se záviděníhodnou pověstí. Nebyl to žádný boháč, protože místo aby své zisky ukládal do banky, všechno, co vydělal, investoval zpět do divadla. Jeho jedinou ambicí bylo vyprodukovat ještě velkolepější, ještě působivější a pamětihodnější představení než to poslední. Divadlo Warrington nebylo tím největším ve West Endu, ovšem ani tím nejmenším. Soubor nezřídka hrával před více či méně vyprodaným sálem. Warrington Howarda respektoval, ale nenechal se přemluvit k ničemu, co sám udělat nechtěl. Tentokrát měl Howard svázané ruce, jenže ta hvězdička mu nevěřila. Ráda by si myslela, že jeho moc je neomezená, protože byla přesvědčená, že na něj má vliv. Pro ženy jako ona to celé bylo pouze o moci, slávě a bohatství. Howard měl všechny tři věci rád, ale pro něj se za tím vším skrývalo ještě něco víc.
Drobounká herečka svírala v rukou jeho text, do nějž vepsala vlastní návrhy na to, jak přesně by jí mohl dát roli. Listovala stránkami potřísněnými inkoustem tak často, že byly nejen zmuchlané a umouněné, ale doslova se začínaly rozpadat. Howard si prohlédl její křehké rysy, uvědomil si, jak je hubená a že ho tlačí kostmi do nohou; chápal, že má hlad. Hladověla po slávě. Po jídle. Možná že už od sebe nedokázala obojí odlišit. Tak jako většina hereček.
Oslovil ji francouzsky, pro pobavení a rozptýlení. „Ma chère, kdyby to bylo na mně, obsadil bych tě do hlavní role. Jenže není.“ Nevěřil v plané sliby. Neměl je zapotřebí. Byl přitažlivý, charismatický, vysoký. Postupem času zjistil, že i tak by mohl mít každou, na kterou by si ukázal.
„Vážně? To bys vážně udělal?“ vyhrkla rozrušeně a dychtivě, ale pak nasadila ukřivděný výraz, když si všimla, jak mrkl na představitelku hlavní role, která seděla sotva metr od něj, pudrovala si nos a mračila se. „Nehraj si se mnou, Howarde R. Hendersone, není to fér.“ V sebeobraně se uchýlila k formálnosti a použila jeho plné jméno, tak jak stálo na vrchní stránce textu.
„Něco ti povím. Po představení ti koupím večeři,“ navrhl jí vlídně a políbil ji na čelo.
„Fajn.“ Nedostala sice, co chtěla, ale aspoň něco. Oči jí ještě jednou toužebně sklouzly ke stránkám hry. Ukazováčkem přejela po Howardově vytištěném jméně. „Co vůbec znamená to ,Rʻ?“
„Hádej.“
„Ronnie.“
„Ne.“
„Robert?“
„Ne.“
„Richard, Raymond?“
„Ne, ne.“
„Reginald?“
„Ne.“ Tomu se zasmál. „Vypadám snad podle tebe jako Reginald?“
„Tak už nevím.“ Našpulila rty.
„Rampelník,“ nadhodila herečka, s očima upřenýma na Howarda v odrazu zrcadla. Howard se srdečně zasmál a pomyslel si, že to je ten důvod, proč je to právě ona, na koho lidé stojí fronty.

—————————–

Přečtěte si také další ukázku. Pokud se vám kniha zalíbila, můžete zkusit štěstí a zasoutěžit si o ni!

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst.

Související knihy

Parks, Adele

Domino, 2016