Autorem básnické sbírky Meziměstí, kterou vydalo roku 2016 nakladatelství Host, je kroměřížský rodák Václav Maxmilián. Václav Maxmilián je básník a prozaik. Doposud publikoval v časopisech Host, Tvar, Pandora, Protimluv a jiných. Do kulturních magazínů píše recenze na knihy a komiksy. Studoval J. L. Borgese, S. Becketta, surrealistické a americké básníky, I. Wernische, D. Charmse, absurdní drama, Petera Greenawaye, krautrock a Toulouse-Lautreca. Nyní studuje na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně bohemistiku a estetiku.

Sbírka Meziměstí si mne získala na první pohled básní, kterou má vytištěnu na obálce.

Je teď zvláštní druh světla, zvláštní druh průvanu.
Sedíme a sledujeme, jak za kopcem vzlétají letadla.
Nikdy jsme v takové dny neotevřeli okno
a neposlouchali venku ulici – zůstala raději v nás.
Pohodlný gauč a hudba a mokrá okna
připomínala klid vždy víc než zahrada.

Báseň mne zaujala svou melancholickou atmosférou a osobitou hrou se čtenářovými emocemi. Musela jsem si ji v hlavě přehrávat stále dokola a dokola, až jsem si nakonec přečetla celou sbírku. Zklamaná jsem nebyla, naopak, jsem ráda, že jsem se nechala zlákat prvním dojmem. Co se básní týče, lze u nich hodnotit ledacos – techniku, volbu slov, originalitu námětu i zpracování a tak dále. Nejsem však čtenář-odborník.

Básně hodnotím podle toho, jakým způsobem ladí s mými niternými pocity. Hledám poezii o všedních tématech, napsanou ovšem nevšedním stylem a pohrávající si s neotřelými prvky. A právě tyto mnou hledané prvky jsem v básních sbírky Meziměstí našla. Jde o způsob jakým autor vnímá naprosto všední okamžiky dne a skrze volbu vhodných slov z nich činí cosi tajemného, zahaleného rouškou splínu a šedivé atmosféry deštivého dne.

Jako poslední chvíle,
kdy já nevidím tu svou,
kdy ona nevidí tu její,
kdy už dávno nikdo
nevidí žádnou, ani tu první.
A díky malé červené kontrolce,
kvůli které nemůžu v noci spát,
mám pocit, že i počítače dýchají.
Že jim skrze plastová těla
proudí bílé krvinky elektronů
a skrze malou oranžovou diodu
jim hledíme do srdce
jako do skalpelem rozříznutého nebe
a každé dvě vteřiny vidíme nádech
a pak půlvteřinu plastové smrti.

Sbírka je rozdělena na pět částí, svá jména nesou prostřední tři. Básně ve druhé části, nazvané „Otrávená ulice“, spojuje stejný motiv. Co do formy jsou ovšem velmi různorodé. Některé zabírají celou stranu, jiné mají čtyři verše. Některé mají verše dlouhé, jiné krátké. Společnou je jim však typická tajemná atmosféra.

Meziměstí doporučuji každému milovníkovi poezie, který chce zkusit něco nového a neotřelého. Básně Václava Maxmiliána zaujmou svou atmosférou, jež z nich činí cosi neuchopitelného, zahaleného rouškou tajemství.

Související knihy

Maxmilián, Václav

Host, 2016