Zatímco islámská civilizace je drásána konflikty, západní civilizace má vnitřní tendenci k rovnováze. Svobody, které občané Západu pokládají za samozřejmost, jsou v islámských zemích veskrze neslýchané, a zatímco žádní západní občané ze Západu neutíkají, 70 procent světových utečenců jsou muslimové prchající z míst, kde je oficiální doktrínou jejich náboženství. Všichni tito utečenci navíc míří na Západ, protože neznají jiné místo, které by jim dalo příležitosti, svobody a osobní bezpečí, které beznadějně hledali doma. Zarážející však je, že jakmile přijdou na Západ, mnozí z těchto muslimských běženců začnou pociťovat ke společnosti, která je obklopuje, nenávist; chtějí se jí pomstít za nějakou chybu, která je tak odporná, že za přiměřený trest nepovažují nic menšího než její naprosté zničení. Ještě podivnější je skutečnost, že ti muslimové, kteří se usadili, integrovali a osvojili si určitý druh loajality k západním institucím a zvykům, často vychovávají děti, které se navzdory tomu, že se narodily na Západě, samy identifikují s jeho opozicí – s opozicí tak nelítostnou, že opět hraničí s touhou po zničení.

Bylo by však chybou svalovat vinu pouze na islám. Kniha známého britského filosofa Rogera Scrutona, inspirovaná událostmi 11. září 2001, je nejen břitkou inlektuální obranou západní civilizace, ale i kritickým zkoumáním toho, zda mohou západní státy ve své nynější podobě nabídnout islámským přistěhovalcům tolik potřebný pocit sounáležitosti, aby mohli získat loajalitu k hostitelské zemi.

Domnívám se, že nemůžeme porozumět střetu mezi Západem a radikálním islámem, neuvědomíme-li si obrovský kulturní posun, k němuž došlo v Evropě a Americe od ukončení války ve Vietnamu. Občané západních států ztratili chuť vést zahraniční války, ztratili důvěru ve svůj způsob života a vlastně si už nejsou jisti, co od nich tento způsob života vyžaduje.
Ve stejné době se západní národy začaly střetávat s novým protivníkem – protivníkem, který věří, že západní způsob života je hluboce chybný, ba možná je dokonce urážkou Boha. Západní společnosti v záchvatu jakéhosi zatmění mysli umožnily tomuto svému protivníkovi, aby se uprostřed nich usadil, místy, jako ve Francii, Británii a v Holandsku, v ghettech, jež udržují jen slabé a často nepřátelské vztahy s okolním společenským řádem. A jak v Americe, tak i v Evropě začala růst touha po appeasementu v podobě veřejně projevovaných výčitek a stupňování veřejného zavrhování našeho kulturního a náboženského dědictví. Před dvaceti lety by nebylo myslitelné, aby arcibiskup z Canterbury hájil ve veřejné přednášce začlenění práva šaría do anglického právního systému. Dnes to řada lidí považuje za věc přijatelnou a za možný další krok na cestě k pokojnému kompromisu.
Víc než kdy jindy je proto nutné, abychom se drželi pravdy, abychom jasně a věcně porozuměli tomu, oč tu jde. Objasním některé zásadní rysy západního dědictví, jež bychom v rámci současného střetu měli chápat a také hájit. Jeden každý z těchto rysů je zároveň v protikladu a možná i zásadním střetu s tradičním islámským chápáním společnosti. A jeden každý tento rys hrál zásadní roli při vytváření moderního světa. Útočnost islámu vyvěrá z toho, že v tomto světě nedokáže najít žádné bezpečné místo, a uchyluje se proto k zásadám a hodnotám, jež jsou v rozporu se západním způsobem života. To neznamená, že bychom se ho měli zříci nebo že bychom měli zavrhnout rozpoznávací znaky naší civilizace, jak by si mnozí přáli. Znamená to, že bychom měli být ostražití při jejich obraně.

Sir Roger Scruton (*1944) je britský spisovatel, filosof a komentátor veřejného dění. Specializuje se na estetiku se zvláštním zaměřením na hudbu a architekturu. V současné politické a kulturní debatě hájí konzervativní stanoviska a je známým a obávaným polemikem. Je členem Královské společnosti pro literaturu (Royal Society of Literature) a Britské akademie (British Academy), dále členem washingtonského Centra pro etiku a veřejnou politiku (Ethics and Public Policy Center) a přispívajícím editorem The New Atlantis.

Roger Scruton se od roku 1979 podílel na činnosti tzv. „podzemní univerzity“ během komunistického režimu v tehdejším Československu. Spolu s mnoha dalšími kolegy ze zahraničí organizoval bytové semináře v Praze, Brně a Bratislavě.

Je členem českého PEN klubu a Společnosti pro vědy a umění. Patří mezi zakladatele Vzdělávací nadace Jana Husa. Jako uznání jeho přínosu české vědě a vzdělanosti mu byl v roce 2004 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně. Prezident Václav Havel mu udělil Medaili za zásluhy.

Zdroj informací: Barrister & Principal