Čtení ke kávě: Dopis matce všech (Štěpán Neuwirth)

Dopis matce všech

3.1.2017 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Milá Přírodo, už tomu bude třiasedmdesát let, co jsi dovolila, abych přišel na tento svět. V té době ještě zuřila druhá světová válka a moje rodička musela prchat se mnou v kočárku před nálety bombardérů do úkrytu na břehu řeky Odry.

Tam jsem coby půldruha roku starý klučina spal při zurčení vody na brodech; baldachýn hustých pobřežních houštin mě skrýval před pálícím sluncem, ale už jsem vnímal pískot komárů a trylky zpěvného ptactva. Když válka končila, louky voněly a kvetly kopretiny, zvonky, vlčí máky, pryskyřníky, kohoutci, chrpy, pomněnky, lilie zlatohlavé… Nejranější mládí jsem doslova prožil v čase Tvého rozkvětu.
Jako tříletý klouček jsem už chodívával s rodiči na pole. Maminka okopávala brambory, tatínek kosil trávu, o deset let starší sestra pomáhala sušit sena. V čase žní jsem už vázal povřísla, aby bylo čím svazovat snopy zralého obilí, a pak se schovával v mandelích vonících příslibem chleba. Ale také jsem chytal velikánské kobylky a barevné motýly. Co té havěti bylo!
Jednou jsem objevil pod keříčkem planých růží hnízdící koroptev. V té chvíli se mě něco dotklo, něco předurčujícího mou životní cestu. Začal jsem objevovat svět ptáků, zvířat, hmyzu. Svět vod a svět lesů, svět luk a svět polí. Všechno bylo tehdy velkolepé, zdravé, krásné, tajemné – a bohaté! Netušil jsem, že to Ty, matka Příroda, jsi nadzvedla víko své pokladnice a dovolila jednomu lidskému mláděti nahlédnout hlouběji…
Však to také byly zázraky: brouci roháči, čmeláci, chrousti, zlatohlávci, mravenci černí i červení, vosy a krtonožky… Nad hlavou poštolky a káňata, rychlí jestřábi a krahujci, sokoli, ostříži a pochopové, luňáci… Koroptve, křepelky, bažanti. Slípky zelenonohé, potápky roháči a rackové, volavky popelavé a bílé, kachny všech možných druhů… Zajíci, králíci, srnčí… Lasice a kuny i tchoři… Veverky, syslové, hraboši… Sýkory, vrabci, kosové, rákosníci, brhlíci, sojky, čejky, holubi, hrdličky… Brzy jsem měl zápisník plný názvů a příhod.
A pole dělená mezemi, ohromné lípy na hranicích polností, solitéry velkoleposti, krásy a v čase květenství omamujících vůní. Plané jablůňky a hrušky i třešinky. Vody potoků, říček a řek plné ryb, blýskavých brodů a tajemných tůní.
Dnes bych, matko Přírodo, řekl, že jsi byla panenská, neposkvrněná, respektovaná lidmi, kteří k Tobě chodili a do Tebe vstupovali s pokorou, úctou, respektem, ale to se ještě ptali: „Můžeme, je nám dovoleno, neubližujeme…?“
Pak se něco zvrtlo, pokazilo. To už jsem byl muž – rybář, myslivec, ochranář. Zápisník mých prožitků a poznání se plnil řádky už více méně smutnějšími. Důvod byl zřejmý: Už lidé s Tebou zacházeli jinak: tvrději, kořistnicky, bezohledně, drsně… Tak jsem zápisník odložil a začal psát. Články, reportáže, povídky, knihy. První, druhou, třetí – patnáctou a další a další. A to jen díky Tobě, Přírodo, matko všech a všeho, protože jsem jednak zbohatl a zmoudřel, prozřel a pochopil… Co jsem pochopil? Že člověk není povolán, aby Zemi zveleboval, chránil, hýčkal, ale naopak, aby všechny Tvé poklady loupil, rozkrádal, zhltal a – zničil. Zasáhl do Tvých zákonů, do Tvého řádu, zpřeházel hodnoty, vnesl chaos; místo toho, aby zpevnil základy, podkopal je, až se všechno krásné začalo hroutit. Lesy chřadnou, řeky se mění v kanály a jsou zanášeny ornicí ze devastovaných polí, která však mizí před očima. Onen neblahý a hrůzný námět jsem zpracoval v malém literárním dílku Vyznání krajině. V jednom odstavci jsem napsal: „…Vždyť Příroda má nad čím plakat. Nebýt nás, lidí, vládl by život rozkvetlé zahradě. Díky nám z ní zbyly pouhé ostrůvky. Během krátké doby jsme stačili ohromné plochy zalít betonem a asfaltem. Nejkrásnější místa na Zemi jsme zastavěli městy a továrnami. Byli a jsme nelítostní a necitliví vůči harmonickým skvostům, které nás kdysi obklopovaly…“
Dnes ještě dodávám: „Rveme krajinu silnicemi všeho druhu, zastavujeme půdu, která nás a naše potomky má živit, stavbami domů lidí unikajících z městských molochů, a halami, v nichž se hrbí novodobí otroci… A proč tomu tak je? Inu, všechno živé odchází v čase, který jsi určila. Všechno, kromě člověka. Ten se Tě naučil obelhávat, obcházet Tvé zákony a neustále prodlužuje svůj pobyt na Zemi. Bohužel, ke své škodě. Ty druhy, jež Tě respektují, zůstávají silné, zdravé, kdežto lidský druh degeneruje, slábne. Inu, doplácíme na své přemnožení, na svou faleš, na své lhaní, na své podvody. Co bude následovat, co jednou zákonitě přijde, není nesnadné uhádnout.
Zápisník mládí je uložen hluboko v zásuvce mého psacího stolu. Už se nechystám ho vyzvednout a listovat v něm, protože by to jen zjitřilo krásné vzpomínky. Místo toho jsem napsal svou poslední knihu – román Pazderna. Snad svůj odkaz budoucím, snad vlastní epitaf. Dojalo mě, když jeden můj učitel po přečtení knihy mi poslal pár veršů, které si dovolím ocitovat:

Kdo jednou pohleděl do srnčích světel,
kdo srkal vodu ze studánky v poli
a zná let čmeláka, když kvete jetel,
toho vždy s každým jarem srdce bolí.

S proutěným košem stával v Polančici,
chlapecké nohy omývala voda
jak z křišťálu. A kapky po tisících
zpívaly. Vzpomínka kdes v hloubce bodá…

Matko Přírodo, každé dítě má obdržet spravedlivý díl lásky i – přísnosti. Pokud tomu tak je, vyroste z dítěte zdravý jedinec. Rovný, silný, obdařený rozumem, schopný a ochotný přijímat i dávat. Sama posuď, zda se člověk, to dítě z Tvého lůna, v tomto duchu vydařil. Uznáš-li, že je možno lidské omyly napravit, pak nám dej ještě šanci. Já, jeden z mnoha, Tě o to prosím!

Pokorně a s úctou

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.