Knihu Dívka v ledu, kterou napsal Robert Bryndza, vydalo
nakladatelství Cosmopolis.

Když Andrea Douglasová-Brownová spěchala prázdnou hlavní ulicí, chodník se v měsíčním světle leskl. Vysoké podpatky klapaly v tichém a často přerušovaném rytmu, což byl důsledek množství vodky, které vypila. Lednový vzduch byl ostrý a kůže na holých nohou ji v tom chladu pálila. Vánoce a Nový rok byly nenávratně pryč a zůstala po nich pouze studená aseptická prázdnota. Míjela výkladní skříně utápějící se ve tmě, kterou narušoval jen ušmudlaný obchod s alkoholem přímo pod blikající lampou pouličního osvětlení. Uvnitř obchodu seděl Ind shrbený nad zářící obrazovkou svého laptopu, který si jí ani nevšiml, když prošla kolem.

Andreu, kterou při odchodu z hospody poháněl vztek, napadlo, kam vlastně jde, až ve chvíli, kdy výlohy obchodů nahradily velké domy stojící dál od chodníku. Kostra tvořená větvemi jilmu se vzpínala vzhůru a mizela někde v bezhvězdném nebi. Zastavila se a opřela se o zeď, aby nabrala dech. Krev jí klokotala v celém těle a ledový vzduch ji pálil, jakmile ho natáhla do plic. Ohlédla se a viděla, že došla poměrně daleko a je téměř v polovině kopce. Cesta se táhla jako pramínek melasy koupající se v oranžovém světle sodíkových výbojek. Na úpatí kopce stála vlaková zastávka, která tonula v naprosté tmě. Ticho a chlad na ni dolehly. Hýbal se pouze obláček páry, když se její dech srazil s mrznoucím okolním vzduchem. Růžové psaníčko si strčila do podpaží a spokojená zjištěním, že nikdo není v blízkosti, si vykasala předek těsných šatů a vytáhla ze spodního prádla iPhone. Krystalky Swarovski na krytu telefonu se v oranžovém pouličním světle lenivě zatřpytily. Displej ukazoval, že tady nemá žádný signál. Zaklela, telefon strčila zpátky za kalhotky a otevřela malé růžové psaníčko. Uvnitř ležel starší iPhone, taktéž v nápadném krytu od Swarovského, ale několik kamínků chybělo. I jeho displej ukazoval nulový signál.

Andrea cítila, jak jí hrudník zaplavuje panika, a rozhlédla se kolem sebe. Domy stály kus od cesty, zastrčené za vysokými živými ploty a železnými bránami. Když se dostane nahoru na kopec, pravděpodobně bude mít signál. Čert to vem, napadlo ji, pak už zavolá otcovu řidiči. Vymyslí si nějaké vysvětlení, jak se dostala na jih od řeky. Zapnula si kratičkou koženou bundičku, objala si pažemi hrudník a vyrazila vzhůru do kopce. Starý iPhone stále svírala v ruce jako nějaký talisman.

Když za ní zaburácel motor automobilu, otočila hlavu a zamžourala do záře reflektorů. Jasné světlo jí dopadalo na holé nohy, takže si připadala ještě odhalenější. Její naděje, že se jedná o taxík, zmizely, jakmile viděla, že střecha auta je nízká a není na ní žádný nápis „volný vůz“. Otočila se a pokračovala v chůzi. Zvuk motoru zesílil, reflektory jí svítily nad hlavou a na chodníku před ní ozařovaly velký kruh. Uběhlo několik vteřin, ale světla ji stále pronásledovala, téměř cítila jejich žár. Otočila se a dívala se do prudkého světla. Auto zpomalilo a pomalu jelo pár metrů za ní.

Když zjistila, čí auto to je, dostala vztek. Pohodila dlouhými vlasy, otočila se a pokračovala nahoru do kopce. Auto mírně zrychlilo, aby se udrželo v těsném závěsu. Okna vozu byla tmavě tónovaná. Audio systém duněl a šuměl, takže ji až šimralo v krku a svědilo v uších. Prudce se zastavila. Auto zastavilo o pár vteřin později a o několik desítek centimetrů zacouvalo, takže okno řidiče se octlo na její úrovni. Audio systém utichl. Motor hučel.

Andrea se naklonila a podívala se do inkoustového skla tónovaného okénka, ve kterém se ale odrážel pouze její vlastní obličej. Sehnula se a pokusila se otevřít dveře, ale byly zamčené. Bouchla do okénka plochou stranou růžového psaníčka a znovu se pokusila otevřít dveře.

„Nehraju žádný hry a to, co jsem předtím říkala, myslím vážně!“ zakřičela. „Buď otevři ty dveře nebo… nebo…“

Auto se ani nehnulo a motor hučel dál.

Nebo co? zdálo se, že říká.

Andrea si zasunula kabelku do podpaží, vztyčila prostředníček směrem k tónovanému sklu a vydala se vzhůru, aby zdolala poslední část kopce až k jeho vrcholu. Kmen mohutného stromu, který rostl u okraje chodníku, se ocitl mezi ní a světlomety auta, takže znovu zkontrolovala telefon. Zvedla ho nad hlavu a snažila se zjistit, jestli má signál. Na obloze nebyly žádné hvězdy a oranžovohnědý mrak se zdál tak nízko, že by se ho mohla nataženou rukou dotknout. Auto se pomalu rozjelo a vedle stromu opět zastavilo.

Andrea cítila, že jí tělo zaplavuje vlna strachu. Zůstala ve stínu stromu a pozorně se rozhlédla po okolí. Husté živé ploty lemovaly chodníky z obou stran cesty, která se táhla daleko dopředu do rozostřeného předměstského šera. Pak si na druhé straně všimla uličky vedoucí mezi dvěma velkými domy. Podařilo se jí přečíst malý nápis, na kterém stálo DULWICH 1¼.

„Chyť mě, jestli to dokážeš,“ zamumlala. Zhluboka se nadechla a vyrazila přes silnici – jenže se jí zaklínila noha mezi silnými kořeny stromu, které si prorazily cestu dlažbou. Kotníkem jí projela bolest, jak si ho zvrtla. Ztratila rovnováhu, a když bokem narazila do obrubníku, psaníčko a telefon jí prudce vyletěly z ruky. Spadla do silnice a hlavou se s dutým bouchnutím udeřila o asfalt. Omámeně ležela v záři reflektorů.

Když světla zhasla, Andrea se ponořila do tmy.

Slyšela, jak se otevírají dveře, a pokusila se vstát, ale silnice pod ní se nakláněla a točila. V zorném úhlu se objevily nohy v modrých džínách…

Z rozmazaného páru drahých sportovních bot se staly čtyři. Natáhla ruce, protože čekala, že jí známá postava pomůže, ale místo toho jí ruka v kožené rukavici rychlým pohybem sevřela nos a ústa. Druhá ruka jí objala paže a tiskla jí je k tělu. Kůže na rukavici byla měkká a teplá, ale síla stisku prstů uvnitř ji šokovala. Postava ji prudce postavila, rychle ji dotáhla k zadním dveřím auta a strčila dovnitř, takže dopadla podélně na sedadla. Jakmile se za ní zabouchly dveře, chlad zmizel. Andrea ležela v šoku a nechápala, co se právě stalo.

Auto se naklonilo, jak postava dosedla na přední sedadlo spolujezdce a zavřela za sebou dveře. Centrální zamykání cvaklo a zabzučelo. Andrea slyšela, jak se otevřela odkládací přihrádka na palubní desce, něco zašustilo a přihrádka zaklapla. Auto se zakymácelo, když postava přelezla mezerou mezi předními sedadly a ztěžka jí dosedla na záda, přičemž jí tlačila vzduch ven z plic. O chvíli později jí tenký plastový pásek spojil obě zápěstí k sobě. Ruce měla pevně svázané za zády a pásek se jí zařezával do kůže. Postava rychlým a mrštným pohybem posunula její tělo dolů, takže jí svalnatá stehna tlačila na spoutaná zápěstí. Bolest v kotníku zesílila, jakmile postava za vibrujících zvuků roztáhla silnější pásek a spoutala jí k sobě kotníky. Nesnesitelný zápach borovice z osvěžovače vzduchu se mísil s měděným pachem a Andrea si uvědomila, že krvácí z nosu.

Zaplavila ji vlna vzteku, která s sebou současně přinesla i nával adrenalinu, takže uvažovala jasněji.

„Co to do prdele děláš?“ začala. „Budu křičet. Víš, jak hlasitě dokážu ječet!“

Jenže postava se otočila tak, že jí koleny tlačila do zad a vytlačovala z ní vzduch. Koutkem oka zaznamenala stín a najednou ji něco těžkého a tvrdého uhodilo zezadu do hlavy. Bolest způsobila, že se jí před očima začaly míhat hvězdičky. Paže se zvedla a znovu udeřila a pak všechno zčernalo.

Když se k zemi začaly líně snášet první vločky sněhu, silnice byla tichá a prázdná. Automobil – se svými elegantně tónovanými skly – se téměř neslyšně rozjel a vklouzl do noci.

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Bryndza, Robert

Cosmopolis, 2016