Irský spisovatel Kevin Barry se narodil v roce 1969 v Limericku. Během svého života už ovšem žil i v Corku, Barceloně či Liverpoolu. Svou kariéru odstartoval jako sloupkař v deníku Irish Examiner. Literárně debutoval v roce 2007 sbírkou povídek. Román U nás v Bohane, z nějž přijel Barry do Prahy předčítat, vyšel v roce 2011 a autor za něj získal International Dublin Literary Award. V roce 2015 mu vyšel zatím poslední román Beatlebone, v němž je ústřední postavou John Lennon a jeho pomocník.

Román U nás v Bohane je zasazen do Irska kolem roku 2053. Zobrazuje svět s minimální legislativou a technologií, v němž gangy usilují o kompletní nadvládu nad městem. Městem projíždí tramvaje, auta v něm ovšem neexistují. Postavy se dorozumívají dopisy. V centru dění stojí gang Hartnetta Fancyho, jenž ovládá valnou většinu města a soupeří s gangem Cusacků. Zvrat v ději nastává v okamžiku, kdy je jeden z Cusacků napaden nožem.

Do Prahy jste přijel předčítat z knihy U nás v Bohane, kterou jste napsal před pěti lety. Vyvolává to ve Vás sentimentální vzpomínky?

Je milé vrátit se ke knížce po delší době. Dnes ráno jsem si procházel pár úryvků na večerní čtení a vůbec jsem si nevybavoval, že jsem něco takového napsal. Rád jsem si příběh osvěžil.

Než jste se usadil v Irsku, hodně jste cestoval. Předpokládám, že cestování vám přinášelo spoustu inspirace. Bylo náročné se někde usadit?

Já se ještě navíc usadil na venkově! Nikdy jsem tam nežil. Bylo to pozoruhodné. Během života jsem žil asi ve čtyřiceti různých bytech. Nashromáždilo se mi obrovské množství knih a to byl ten hlavní problém. Potřeboval jsem místo na knížky. Koupili jsme usedlost v Irsku a už tam žijeme osm let.

Irsko se pyšní rozsáhlým literárním dědictvím, ať už se jedná o Joyce či Swifta. Ztotožnujete se s vypravěči, kteří přišli před vámi?

Foto (C) Richard Klíčník

Když pocházíte z malé země s velkým historickým zázemím, představuje to pro vás určité dilema, se kterým se potýkali hlavně autoři druhé poloviny dvacátého století. V literatuře existovaly dva hlavní významné literární proudy: Joyce a Beckett. Navzájem si dost odporují. Joyce popisoval vše, Beckett téměř nic. Autoři často nevěděli, kterým směrem se ubírat. Irských literárních tradic samozřejmě existuje více. Máme silnou satirickou větev, která sahá až k Flannovi O’Brienovi, který vládl černým humorem. Jeho tvorba je mi asi blízká nejvíce. Když jsem psal U nás v Bohane, přistupoval jsem ke knize velmi pragmaticky, protože vše už bylo napsáno. Přikreslil jsem k západnímu pobřeží další poloostrov a ten jsem si přivlastnil.

Podařilo se vám debutem vyhnout žánrovosti. Lidé knihy rádi škatulkují, u vás je to ale téměř nemožné.

Když jsem s románem začínal objíždět svět, byl jsem zván na sci-fi festivaly. Jejich účastníci mi vždycky říkali, že se jim knížka líbila, ale že jim musím vysvětlit, proč to tam vypadá, jak to tam vypadá. Pro sci-fi literaturu není ten román dostatečně logický. Jsou v něm prvky westernu, ale na plnohodnotný western to nemá dostatek děje. (smích) Je to směs stylů a žánrů.

Mnoho kapitol připomíná scény z westernových filmů. Jste jejich příznivcem?

Rozhodně. Vyrůstal jsem na nich. Když jsem psal původní verzi románu, díval jsem se na americká televizní dramata, která právě vycházela, jako například Rodina Sopránů, která mou tvorbu ovlivnila nejvýrazněji. Toužil jsem po vlastním uzavřeném světě se specifickým jazykem.

Právě dialekt může pro mnohé čtenáře představovat výzvu a to především v originální, anglické verzi. Zde řeč připomíná hybrid irského a amerického jižanského dialektu.

Vždycky jsem byl přesvědčený, že irští a jižanští autoři mají hodně společného. Jejich dialekt je velmi bohatý a často může působit až přehnaně. Jižanská literatura, zejména tvorba Cormaca McCarthyho a Flannery O’Connorové, na mě má velký vliv.

Román jste zasadil do budoucnosti. Z dystopických románů jsme zvyklí na inteligentní roboty a vznášející se vozidla. Ve vašem roce 2053 se však ničeho takového nedočkáme.

Pokud je to dystopie, pak je to její zvláštní verze. Mnoho čtenářů mi říká, jak násilný a zvrhlý svět jsem vytvořil. Já bych tam ale strašně rád žil. (smích) Považuji se za technofóba, nesnáším počítače a telefony, takže by bylo skvělé žít někde, kde nic z toho neexistuje. Trvalo mi dvě, tři kapitoly, než jsem zjistil, že se bude kniha odehrávat v budoucnosti.  Napsal jsem větu „Dříve tu stála diskotéka,“ a uvědomil jsem si, že píšu o budoucnosti. Bylo to osvobozující zjištění, znamenalo to, že si nemusím téměř nic ověřovat a můžu čerpat především ze své představivosti.

Jazyk, kterým vaše postavy promlouvají, je variací na surovou irštinu střední třídy. Překlad nebude nikdy schopný tuto atmosféru replikovat. Přemýšlel jste nad tím, zda bude román přístupný i neirským čtenářům?

Chtěl jsem, aby si to čtenář musel trochu odpracovat. Myslím si, že v porovnání například s Mechanickým pomerančem, je U nás v Bohane stále srozumitelné. Pokud se ale čtenář musí více soustředit na to, co čte, odnáší si bohatší zážitek. Má pocit, že si to zasloužil. Připomíná mi to seriál The Wire, jehož děj je zasazen do srdce Baltimoru a první tří epizody nemáte ponětí, co se děje. Stejně je tomu u klasických ruských románů, kde pomalu čtete sto stránek a teprve po tom jste vtáhnuti do děje. To jsem se trochu pokoušel napodobit.

Fascinující postavou je Girly, devadesátiletá dáma, která ovládá polovinu města. Předpokládám, že vás musela hodně bavit.

To je moje oblíbenkyně. Rok poté, co kniha vyšla, jsem namlouval její audioverzi. Během  nahrávání jsem si uvědomil, že velkým nedostatkem románu je fakt, že je tam málo Girly. Řídí celé město a musí mít vše pod kontrolou. Tahá za nitky. Jedná se o klasický stereotyp staré irské ženy, jež vládne z postele. Každá rodina jednu takovou má. (smích)

Audioknihu jste namlouval vy sám?

Ano, považuji se za frustrovaného herce. Moc si užívám, když můžu nahlas promlouvat hlasy všech postav.

Dystopické romány mají často tendenci kázat, stavět proti sobě dobro a zlo a varovat čtenáře, co se stane, když se budou chovat tak či tak. U vás ale podobně otřepaná poselství nenajdeme.

Foto (C) Richard Klíčník

Ačkoliv je kniha zasazena do budoucnosti, téma, které v ní neustále nacházíme, je minulost. Neunikneme jí. Fiktivní budoucnost v knize často vypovídá o okamžiku, kdy byla kniha napsána. Odráží změny, ke kterým na konci dvacátého a počátku dvacátého prvního století v Irsku docházelo. Vůbec by mě ale nepřekvapilo, kdyby to tu za pár let jako v Bohane vypadalo. Dvě Trumpova prezidentská období a jsme tam. (smích)

Související knihy

Barry, Kevin

Argo, 2016