Samuel Bjørk je pseudonym známého norského spisovatele, dramatika, zpěváka a textaře Frode Sandera Øiena. Již v jednadvaceti letech napsal svou první divadelní hru. Od té doby je vedle dalších her vysoce ceněný zejména za romány Pepsi Love (2001) a Speed k snídani (2009). Natočil několik hudebních alb, věnuje se také výtvarnému umění a překládá Shakespeara. Jeho první detektivka V lese visí anděl se hned po vydání stala hitem ve Skandinávii a následně tento román vyvolal obrovskou vlnu mezinárodního zájmu. Přeložen byl zatím do pětadvaceti světových jazyků, včetně hebrejštiny či japonštiny.

Přestože se autor těší tak velkému zájmu, může být pro mnohé čtenáře jeho druhý román zklamáním. Co byl člověk ochoten odpustit v prvním díle, je v druhém poměrně iritující, zvlášť pokud se autor opakuje a některé postavy jako Mia Krügerová se nijak nevyvíjí.

Tentokrát je v lese nedaleko Osla nalezena mrtvá sedmnáctiletá dívka. Kolem jsou svíčky postavené do pentagramu a tělo děvčete leží na peří. Jak se později ukáže, jedná se o soví peří. Případem se začne opět zabývat zkušený detektiv Holger Munch se svým týmem, ve kterém má, jako obvykle, každý své osobní problémy. Získané stopy nikam nevedou, i když na objasnění rituální vraždy pracuje Munch znovu se svou kolegyní Miou Krügerovou. Zlomovým se ukáže okamžik, kdy se do rukou Gabriela, bývalého hackera a nyní policejního IT specialisty, dostane videonahrávka z temných hlubin internetu. S Gabrielem se totiž spojí jeho dávný přítel přezdívaný Skunk, který policisty opravdu nikdy nevyhledává. Nalezená nahrávka ho ale nenechává v klidu, a proto udělá výjimku a kontaktuje Gabriela. Po zhlédnutí filmu dostane vyšetřování zcela nový směr a podezřelých najednou přibývá.

Autor je schopný pracovat s velkým množstvím postav, jejichž osudy do sebe zvládá bravurně zaplétat. Tentokrát se však může čtenáři zdát, že to autor s těmi kombinacemi trochu přehnal. Zatímco některé jsou skvěle vykonstruované a přechází obratně z minulosti do přítomnosti, jiné jsou bohužel jen těžko uvěřitelné. Několik podezřelých zná čirou náhodou detektivova dcera, s dalšími pracoval nový přítel Holgerovy ženy a o důležitého svědka se zrovna stará v nemocnici přítelkyně jednoho z vyšetřovatelů. Příliš náhod najednou.

Postava Holgera Muncha se v románu příliš nerozvíjí. Vlastně na osobní život nemá čas a víc přemýšlí spíš nad svou kolegyní než nad vlastním osudem. Miu opět zachrání ve chvíli, kdy se chce zabít. Opakuje se mixování léků a alkoholu jako v předešlém románu, stejně jako neustálé volání Sigrid ze záhrobí. Což už působí poněkud otravně.

Spisovateli se rozhodně nedá upřít, že kniha má spád. Stále se něco děje. Za gradujícím napětím vězí jednoduchý fígl, který ale fungoval a funguje a autor si toho je vědom. V momentě, kdy se čeká nějaké odhalení nebo přiznání, přeskočí v ději na jinou postavu nebo dějovou linku, kterou opět těsně před dějovým vyvrcholením pozastaví, aby rozvíjel příběh jiný.

Mnozí čtenáři budou asi rádi, že je autor dlouho napíná, aby až na samém konci zjistili, kdo je vrah. Jde však jen o důsledek autorova ne příliš korektního přístupu. Ono totiž ani není možné totožnost vraha odhalit dříve. Ten se totiž mezi mnoha autorem představenými postavami velmi dlouho vůbec nevyskytuje. Další a další postavy jsou do děje uváděny dokonce i v závěrečné třetině knihy.

Sova má čtyři sta stran. S trochou nadsázky lze však říci, že kdyby si autor odpustil všechna „do prdele“ a další vulgarismy, mohla být klidně o padesát stránek kratší. Právě neustále se opakující vulgarismy, a to i v situacích, kdy do textu vlastně vůbec nezapadají, jsou dalším faktorem ubírajícím knize na její kvalitě. Neméně nepříjemné je i časté autorovo opakování se.

Druhý případ dvojice detektivů rozhodně zaujme nečekanou zápletkou, kterou by si jen tak někdo nevymyslel. Je čtivá a podmanivě napínavá, přesto obsahuje mnoho drobností, které knihu devalvují, což je u takto dobře postaveného románu škoda.

Ukázka z knihy Sova:

Miriam zkontrolovala čas na hodinkách, které dostala darem, a opět se ozvalo její špatné svědomí. Johannes to všechno tak zařídil – vzal si volno v práci, připravil skvělou snídani, navrhl, že si někam vyrazí, a koupil jí dárek, jasně, mělo to svůj důvod, vybrali ho na výroční zasedání lékařské komory do Sydney, chtěl si zajistit, aby i ona projevila dobrou vůli, ale stejně, ne? Přehlédla okna domu, podívala se do okna bytu, kde před nedávnem přespávala.

Osm hodin. Schůzka měla začít v osm hodin.  Zemědělské družstvo Atlantis. Laboratoř v Hurumu, kde provádí nelegální pokusy na zvířatech. Ještě pořád si to mohla rozmyslet. Vždyť přece nic neslíbila, ještě pořád si to může sednout na tramvaj a zmizet zpátky do Frogneru. Hodit se do gala a přece jenom si vyrazit s Johannesem, ne to nemůže, vzal nakonec noční směnu, ale aspoň by mohla zajet pro Marion k babičce do Roa. Podívaly by se na nějaký film, nebo tak něco. Na Sněhurku nebo na Růženku. Těhle filmových princezen se její šestiletá dcera nikdy nemohla nabažit. Skoro cítila, jak se k ní dcerka teple tiskne pod dekou na pohovce. Malé prstíky v míse s popcornem, naivní modré oči nadšeně sledující obrazovku. (str. 243)

Související knihy

Bjork, Samuel

Plus, 2016