Dalo by se říct, že s podobnou myšlenkou pracuje novela, která vznikla přímo v Terezíně. Jmenuje se I viděl Bůh, že je to špatné a napsal ji žid Otto Wiess (1898–1944). Není to jediná památka, která po tomto internovaném bankovním úředníkovi zůstala – napsal také román a sbírku veršů Tak bolely hvězdy. Knihu I viděl Bůh, že je to špatné vydalo nakladatelství Jota.

Název knihy odkazuje na biblickou knihu Genesis, v níž Bůh při stvoření světa každého večera s uspokojením vidí, „že je to dobré“.

Novela se odehrává v Terezíně a zabývá se asi nejpalčivější lidskou otázkou, kterou si kladli všichni, které peklo druhé světové války zasáhlo – jak se na to, co se děje, Bůh může dívat, jak to mohl dopustit? Wiessova odpověď je prostá a pramení z pocitu, že Bůh je ve svých skutcích vlastně také omezen, stejně jako lidé.

V jeho podání Bůh sestoupí vtělen do stařečka Arona Gottesmanna z Himmelblau přímo do Terezína. Z tohoto místa, kde židé žijí v úžasné pospolitosti, došla totiž k jeho sluchu stížnost z úst zbožného modlitebníka Vítězslava Taussiga, že má hlad. Poslal mu tedy nejprve balíček s jídlem, jenže ten k panu Taussigovi nedorazil, proto se Bůh rozhodl Terezín navštívit, aby zjistil, jak je možné, že se tam ztrácejí věci.

Po příjezdu se však nestačí divit, jak to tu chodí. A je velmi smutný z toho, že ho jeho informátoři tak špatně informovali a že v lidském těle je na tuto hrůzu krátký. Stačí několik dní, aby pochopil, jaká je situace, a sám v sebe začne ztrácet víru…

„Mlčte, chlape drzá! Ukradl jste ho,“ rozkřikl se vztekle kripouš, neboť neznámý se legitimoval jako člen kriminální policie všemocného a obávaného doktora Löwensahna.

„Bůh je mi svědkem, že mluvím pravdu,“ zvolal v rozčilení Gottesman, nevěda, jak jinak by se ospravedlnil z hrozného podezření.

„Tak mi ho přiveďte, ať vám to dosvědčí. Já vám zase přivedu svědky, kteří tvrdí něco jiného. Myslím, že jste dost starý, abyste mohl vědět, co to znamená ve šlojsce kufr.“

„Opakuji vám, ten kufr jsem dostal od svého přítele Taussiga.“

(str. 57)

Ano, je to neveselá „pohádka“ se smutným koncem, a to Otto Weiss nemohl popsat to, co jej pak čekalo – Osvětim. Autorovým úmyslem však nebylo čtenáře dojmout. Kniha je vlastně spíše čtením plným optimismu a trpce ironického humoru. Příběh o Bohu, který přišel, aby sdílel úděl svého lidu, je opatřen i nezaměnitelnými ilustracemi. Ty vznikaly souběžně s psaním a vytvořila je dcera pana Wiesse Helga Hošková-Wiessová (*1929), která jako jedno z mála terezínských dětí přežila krušnou pouť Osvětim-Freiberg-Mauthauzen a dožila se konce války. Absolvovala střední grafickou školu, Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze a celý svůj život zasvětila tvorbě věnované tématu války. V nakladatelství Jota vyšel také její deník, který si v těžkých dobách vedla (Deník 1938–1945).

Kniha je s ohledem na často se vyskytující germanismy a vězeňský slang opatřena velmi užitečným abecedně řazeným slovníčkem. V doslovu Helgy Hoškové se zase dozvíte, v jakých podmínkách novela vznikala a jaké vzpomínky si na svého otce uchovává. Dojem z knihy podtrhuje několik fotografií z rodinného alba i ukázka jedné originální stránky novely.

A mně nezbývá než dodat, přečtěte si působivou výpověď muže, který nepřežil, a nechejte na sebe působit zkratkovité ilustrace jeho dcery. Vydejte se spolu Aronem Gotesmannem do Terezína a prožijte s ním několik dní. Jistě budete otřeseni stejně jako on. Nemůžeme napravit hrůzy, které lidé lidem působili, můžeme a musíme si je ale připomínat a hledat v nich poučení pro naši současnost a budoucnost.

Související knihy

Weiss, Otto

Jota, 2016