Tři dámy na zhubnutí od autorky Lucy Diamond vydalo
nakladatelství Domino ve své
edici Romantika.

1

Nacpaná k prasknutí

Maddie

Největší trapas, jaký jsem kdy zažila? Mám jich na kontě hned několik. Například jsem si vykračovala po pěkně rušné ulici se sukní nešťastnou náhodou vzadu zastrčenou do spoďárů. Všimla jsem si, jak se kolemjdoucí pochechtávají a ukazují si na mě, ale domnívala jsem se, že jde o běžný typ blbečků, kteří si myslí, že lidi s nadváhou jsou buď hluší, nebo úplně imunní vůči jízlivým komentářům, které mají za cíl ublížit.

Když mě před obchodem charity zastavila jistá laskavá paní, aby mi řekla, že poskytuju okolí pěknou podívanou (což se dá vyložit hned dvěma negativními způsoby), myslela jsem, že umřu hanbou. Někdo mi dokonce zatleskal, když jsem škubla sukní, abych si zakryla zadek, a já cítila, jak rudnu ponížením. V Caffé Nero jsem si musela dát dva mandlové croissanty a velké cappuccino, než jsem se odvážila jenom pomyslet na návrat na ulici.

Snad nemusím dodávat, že mě tahle epizoda roky pronásledovala. Jenže loni v létě se v práci stalo něco mnohem horšího a snad ještě trapnějšího, než když jsem v sedmi letech strčila hlavu do mříže v brance a víc než hodinu ji nemohla vytáhnout, anebo když jsem sjela po zadku do jezera při pokusu vyfotit svoji rodinu.

Pracovala jsem na částečný úvazek v jednom velkém rádiu v Birminghamu a svou práci jsem milovala. Teda až donedávna. Rádio mi bylo přítelem od té doby, co se ze mě stal plachý teenager vyrůstající ve stínu své nepřehlédnutelné matky. Táta s námi dávno nežil – zaplaťpánbůh –, takže jsme doma byly jenom my dvě. Přesto měla naše dvoučlenná domácnost do klidu daleko. Každý víkend máma pořádala koktejlové večírky a všemožné party, takže dům byl plný jejích mondénních kamarádek, které se zvonivě smály, a žoviálních chlápků s hlubokým hlasem z divadla. Zvali mě, abych se k nim připojila, ale tohle pomyšlení mě děsilo natolik, že jsem obvykle skončila nahoře ve svém pokoji, zavřená s rádiem a pytlíkem zářivě barevných želatinových bonbonů.

Rádio mi dělalo společnost víc než kdokoliv jiný. Mým oblíbeným dýdžejem byl tou dobou muž s medovým hlasem jménem Alex Morley. Probouzel ve mně dojem, že mluví jenom ke mně. Představovala jsem si ho jako vysokého hubeného kluka s kudrnatými vlasy barvy písku a jiskrnýma modrýma očima, který chodí zásadně v odrbaných džínsách. (Něco jako sexy Sawyer ze seriálu Ztraceni s místním hovorovým nářečím.) Choulila jsem se na svém sedacím pytli, cpala se želatinovými hádky, listovala v puberťáckých časopisech a Alex mi pouštěl písničky. Určitě si dokážete představit ten šok, když mi máma sehnala jeho podepsanou fotku a z mého idolu se vyklubal papulatý strejc s panovačným pohledem a hodně mizernou přehazovačkou.

Nevadí. Tou dobou jsem už stejně byla do rádia zamilovaná. Díky němu jsem si nepřipadala osamělá a uměla jsem se ztratit v jeho zvláštním světě. Odpustila jsem Alexovi prořídlé vlasy i odulý obličej (nebyla jsem na tom o nic líp) a začala spřádat sen, který se nikdy nenaplnil – že jednou to budu já, kdo mluví do mikrofonu a zprostředkuje nějaké osamělé duši spojení se světem…

Ne, tuhle práci bohužel nedělám. Jsem asistentka vysílání v Brum FM a měla jsem to štěstí pracovat pro Chipa Barretta, výmluvného stříbrného lišáka, který roky zajišťoval polední program a „dámy určitého věku“ ho zbožňovaly. Jenže pak nastoupil nový ředitel, Andy, a rozhodl se, že stanici „omladí“, aby odpovídala současným trendům. A tak byl starý dobrý Chip převelen na pozdní noční hodiny a jeho rubriky jdou do éteru mezi druhou a šestou hodinou ranní. Vedení nezahálelo a pohotově ho nahradilo největší mrchou v kraji a – já mám tu smůlu, že pro ni pracuju.

„Dobré ráno, Birminghame! Je tady Collette McMahonová, aby ti přičarovala jiskru do oka a úsměv na rty!“ vykřikovala každé ráno do mikrofonu svérázný úvod své show. Bylo to opravdu ironické, protože zatímco se před posluchači rozplývala a chrlila na ně pozitivní energii, na mě naopak obvykle zuřivě gestikulovala nebo mi posílala rozčilené e-maily s naléhavým upozorněním: „MADDIE, NEMÁM TU ŽÁDNÉ KAFE!!!!!!!!!!“

Její hysterčení na mě mělo jednoznačný vliv – nejradši bych jí jednu vrazila. Tady je Maddie Lawsonová, Collette! Nejradši by ti zapíchla tužku do oka a jednu ti střihla! Zaprvé nesnáším zprávy psané velkými písmeny (působí agresivně) a zadruhé vaření kávy nespadá do mých povinností a ona to dobře ví.

(Už jsem se zmínila o tom, že je štíhlá jako proutek, velmi atraktivní a má černé vlasy po ramena a kouřově šedé oči? Což situaci jenom zhoršuje.)

Ten den, o kterém vyprávím, se Collette opozdila. Už zas. Její pořad začíná v jedenáct dopoledne a obě máme být na pracovišti nejpozději v deset, abychom s producentkou Becky prošly vysílací schéma a měly na všechno dost času. Chip býval ve studiu už v devět. Psal si poznámky a promýšlel seznam skladeb, které pustí. Každým coulem profesionál. Zato Collette připlula, kdykoliv se jí zamanulo. První týden se jí dařilo dorazit ve čtvrt na jedenáct, ale poslední dobou přichází skoro v půl.

„Bože, tam je vedro,“ povzdechla si, odhodila kabelku na stůl a přesunula na čelo velké stylové brýle proti slunci. Měla zvučný a celkem melodický hlas a ráda o sobě dávala vědět. „Jak jsme na tom? Všechno připravené na velkou show?“

Becky se zatvářila podrážděně. „Kdes byla, Collette?“

Naše hvězda protáhla obličej. „Nemusíš se hned ježit,“ odsekla. Podívala se mým směrem, jako by si mě teprve  teď všimla. „Přines nám kafe, zlato. Jsem úplně na troud. Včera jsem zalehla dost pozdě.“

Všimněte si, že se nekonalo žádné prosím, zato použila blahosklonné oslovení zlato, jako bych byla nějaká šestnáctiletá praktikantka. Ve skutečnosti je ta nána pitomá o rok mladší než já.

Chtěla jsem se zvednout, ale vtom mi Becky položila ruku na paži a zastavila mě.

„Maddie nemá čas tě obskakovat,“ prohlásila mrazivě. „Potřebujeme ji na přípravu vysílání. Takže pokud můžeš, projdeme si dnešní schéma. Do éteru jdeme za necelou půlhodinu, tak sebou musíme hodit.“

—————————–

Další kapitoly si můžete přečíst po kliknutí na následující odkaz.

O autorce

Lucy Diamond se narodila roku 1970 v Nottinghamu. Vystudovala anglickou literaturu na univerzitě v Leedsu, po promoci se přestěhovala do Londýna a pracovala jako redaktorka v několika nakladatelstvích. To, co vypadalo jako velmi slibně rozjetá kariéra, Lucy rázně utnula: rozhodla se procestovat svět, a tak následující rok a půl strávila s batohem na zádech. Po návratu z cesty kolem světa nastoupila do BBC a tam pracovala až do doby, kdy se rozhodla založit rodinu a odstěhovala se do Bathu. Dnes je matkou tří dětí a autorkou deseti románů, jejichž svěží a chytrý humor britské čtenářky milují. Českým čtenářům se poprvé představila románem Kavárna na pláži. V nakladatelství Domino zatím dále vyšly knihy
Já a pan Jones a Bude to dobrý rok.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Lucy, Diamond

Domino, 2016