V dnešním článku vám přinášíme ukázku z knihy Koncová hra, kterou napsal Raymond Khoury a vydalo nakladatelství Domino ve své edici Napětí.

2

Boston, Massachusetts.

Doktor Ralph Padley byl mužem pevných zvyků, nebo si to o sobě aspoň rád myslel.

Pro manželku, kolegy a studenty byl pedant na hraně obsedantně-kompulzivní poruchy – a většinou nesnesitelný protiva.

V posledním roce ale jeho pečlivě uspořádaný život uvrhla do chaosu záležitost, nad kterou neměl kontrolu. Ten fakt spolu s panickou hrůzou z vědomí, že jeho dny jsou do slova a do písmene sečteny, z něj udělaly ještě nesnesitelnějšího chlapa než dřív.

Jediný, kdo kromě samotného Padleyho znal původ jeho patologické potřeby mít všechno pod kontrolou, byl psychoanalytik, za kterým docházel jednou týdně už deset let. Když bylo Padleymu jedenáct – skoro přesně na den před osmapadesáti lety –, nedokázal zachránit sedmiletého bratra a ten se utopil v bazénu u domu prarodičů ve floridském St. Augustine, kam přijeli na prázdniny. Vyčítal si to. Byl starší a měl na mladšího sourozence dohlížet. Psychoanalytik ho přesvědčoval, že pocit viny možná dává smysl psychologicky, ale věcně vůbec ne. Jenže Padley se výčitkám svědomí přesto neubránil. A ještě víc se na vývoji jeho osobnosti podepsalo, že rodiče mu přičítali vinu také. Pokoušeli se mladšího syna oživit masáží srdce, ale ani jeden neuspěl – a to byli oba praktičtí lékaři. Jejich neúspěch zasel v Padleyho duši semínko, které vzklíčilo, když si po čtyřech letech studia medicíny volil na Harvardu specializaci.

Než se nedávno dozvěděl prognózu, než začal hubnout a pleť mu chorobně zežloutla, držel se striktní rutiny. Kromě pravidelných každotýdenních návštěv u psychoanalytika a nedělních rán v kostele chodil čtyřikrát týdně plavat, jednou měsíčně na koncert vážné hudby a každou druhou sobotu se miloval se ženou. Ta pravidelnost se jeho mnohem mladší třetí manželce ohromně hodila, protože vždycky věděla, kdy si může odskočit do vedlejšího domu za předním bostonským divadelním kritikem a popustit tam uzdu libidu. Kritik měl sklony k změkčilosti a jiným typickým homosexuálním projevům, takže Padley byl přesvědčen, že se o jeho manželku nezajímá. Nebyl to ale gay ani náhodou.

Padley byl profesorem na Harvardu, přednášel tam kardiologii už od roku 1985. Svým chirurgickým umem zachránil spousty životů. A ještě víc jich po odchodu do praxe zachránili studenti, které učil. Během let se tím vědomím aspoň trochu utěšoval. Bral to jako určité pokání za tu druhou práci, které se věnoval – práci, o níž věděla pouze hrstka lidí.

Práci, která měla na subjekty přesně opačný účinek.

Všechno to začalo, když mu bylo maličko přes třicet. Zabýval se tehdy potenciálně převratným výzkumem v oboru kardiovaskulární farmakologie. Stanovil si za cíl vytvořit lék nové generace, který dokáže udržovat stálý srdeční rytmus – jakýsi „kardiostimulátor v pilulce“, který během jedné generace pošle do výslužby kardiostimulátory, betablokátory i poinfarktové operační zákroky.

Vzhledem k tomu, jak je svět medicínských výzkumů tajnůstkářský a soutěživý, nechával si svou práci pro sebe. O pět let a mnoho set laboratorních krys později však jeho experimenty sklouzly špatným směrem a Padley vytvořil pravý opak toho, co zamýšlel.

Ten objev ho napřed ohromil a pak vyděsil.

Nějakou dobu se trápil, co s ním. Zvažoval, že zničí všechny důkazy o své práci a jednou provždy na ni zapomene. Věděl ale, že to druhé je vyloučeno. O to první se několikrát málem pokusil, jenže obratem zjistil, že to taky nedokáže. Na to měl jeho objev příliš velký potenciál. Rozhodl se tedy pro jiný tah. Jelikož byl upřímný vlastenec a žil v době, kdy jeho země byla zatažena do řady horkých i studených konfliktů po celém světě, kontaktoval CIA. Okamžitě za ním poslali svého člověka, ten si ho vyslechl, a ukázalo se, že mají velký, opravdu velký zájem.

Dohoda zněla prostě. Budou mu výborně platit za to, že bude v tajnosti pracovat na zdokonalení svého objevu a na metodách jeho aplikace, a přitom bude dál oficiálně přednášet na univerzitě.

Brzy nato se jeho tajná práce rozrostla.

Od těch dob vedl dvojí život. Rozškatulkovat si ho mu nedělalo žádné potíže, vždyť byl organizačně zdatný perfekcionista. Být součástí vybraného tajného týmu, který dělá úžasné věci pro vlast, vnímal jako dobrodružství. Schůzky týmu ho bavily, a přestože o dalších členech nevěděl skoro nic – neznal jejich soukromý život a dokonce ani jejich pravá jména –, spojoval ho s nimi i s agenturou silný pocit sounáležitosti.

V obou kariérách se mu dařilo. Převratným výzkumem srdcí vypěstovaných z dospělých kmenových buněk se konečně prosadil mezi lékařskou výzkumnou elitu. Objevil metodu, jak pěstovat buňky schopné udržovat stálý elektrický náboj, což byl nutný předpoklad k tomu, aby vůbec bylo možno použít uměle vypěstované srdce v lidském těle. Nevnímal tu ironii, že někdo tak citově chladný jako on zasvětí celou svoji profesní dráhu zrovna „vzruchům“ – tedy, odborně řečeno, spontánním aktivitám v sinoatriálním a atrioventrikulárním uzlu srdce. Neboli, jak to s nadřazeností sobě vlastní zjednodušoval pro svoje studenty, elektrickým vzruchům, díky nimž jsou naživu všichni v posluchárně, pokud nemají kardiostimulátor.

Svým objevem uspokojil fakultu, která v jeho předchozím, „opuštěném“ farmakologickém výzkumu utopila přes milión dolarů. Bohatě ji uspokojil: na patentech založených na jeho práci vydělala mnohonásobně víc, než předtím investovala.

A tak byli spokojeni všichni až na samotného Padleyho, který zůstal stejně zatrpklým pedantem jako předtím, a na jeho třetí manželku, která s ním stejně jako její předchůdkyně nedosáhla jediného orgasmu. Když už jí nedopřál dítě, ještěže měl aspoň dost slušnosti, aby neprotestoval proti jejím bobtnajícím nákupům přes kreditku. Už se kvůli tomu nehádali, ale reprodukční neúspěch zanechal v duši jeho ženy hlubokou prázdnotu – tak to aspoň sama formulovala. Zaplňovala ji dobročinnými večírky a dříve zmíněnými zálety s hvězdou bostonské divadelní kritiky.

Před necelým rokem se ale všechno změnilo. Výsledky laboratorních rozborů Padleymu převrátily život vzhůru nohama.

Brzy zemře.

Nezvaný a nevítaný host, metastázující rakovina slinivky, byl krutý a neúprosný.

Padley zareagoval netypicky.

Když se člověk zabývá medicínou na hraně života a smrti, nepřipadá v úvahu fáze popření.

Totéž platí o vzteku a smlouvání – to by bylo pod jeho úroveň.

Zabydlel se ve fázi přijetí, a to tak pevně, že odmítl procházet cykly chemoterapie, které by mu trochu prodloužily život. Nechtěl trávit čas, který mu zbývá, po nemocnicích a kazit si ho nevolnostmi z vedlejších účinků.

Brzy na něj však padla deprese a z ní vzešlo ještě něco: obava, co ho čeká po smrti, a naléhavá, rychle sílící potřeba pokání.

Dnem i nocí ho stravovaly živé vzpomínky na roky tajných operací a pokoutně vedené diskuse. V nejnečekanějších chvílích na něj vyskakovaly tváře mrtvých zahlédnuté kdysi na fotografiích v novinách či televizi, dožadovaly se pozornosti a dovolávaly se pomsty. Ve snech ho strašily znepokojivé představy věčného zatracení.

Ať se sebevíc snažil setřást nezvyklý pocit lítosti a výčitky svědomí, nedokázal jim uniknout.

Musel s tím něco udělat. Musel hledat odpuštění. Bál se, že na spásu už je pozdě, i když ho učili, že pozdě není nikdy, pokud po ní člověk prahne opravdově a upřímně. Jenže to o sobě říci nemohl: poháněl ho jenom hluboce zakořeněný živočišný strach. Nic jiného v tom nebylo.

Dlouze a důkladně si rozmýšlel, co si počít. S nikým to neprobíral, ani s manželkou, ani s psychoanalytikem a už vůbec ne s knězem. Tohle je jeho věc. Minulost sice nezmění, ale třeba ovlivní aspoň budoucnost. Bude to však ožehavé – a nebezpečné. Ačkoli už mu nezbývalo mnoho času, stejně jako mnoho jiných lidí, kteří se náhle ocitli tváří v tvář smrti, i on lpěl na každém zbylém dnu.

Ano, bude na to muset opatrně. A taky efektivně, jestli má mít šanci dojít vykoupení, které hledá.

První pokus dopadl katastrofálně. A to byl přesvědčen, že si zvolil dobře. Muž, kterého si vybral, působil jako ideální kandidát. Jenže i když Padley tak pečlivě plánoval, i když věděl, proti čemu stojí a čeho jsou schopni lidé, z nichž si udělal nepřátele, prohrál. Člověk, na kterého se obrátil, je teď mrtvý. A smrt pro něj musela být požehnáním po mučení, jemuž ho určitě podrobili. Ale Padleyho plánování se osvědčilo aspoň v jednom – on sám zůstal v bezpečí. Nikdo na něj nezaútočil. Je na svobodě, dýchá. Takže předběžná opatření zabrala.

Jen si příště musí dát větší pozor, koho osloví.

Dny a týdny přemítání vygenerovaly řadu možností a jedna se s každou další úvahou rýsovala čím dál slibněji. Pomyslel si, že je v tom dokonce jakási elegantní symetrie, což jeho přehnaně puntičkářskou mysl těšilo.

Rozhodl se, že zavolá ještě dnes. Bude ještě ostražitější, ještě obezřetnější než poprvé. Použije jiný typ předplacené karty; mobil už si koupil za hotové, takže ho k němu nikdo nevystopuje. Použije tentýž agenturní měnič hlasu jako poprvé. A hlavně si dá velice, velice záležet, aby toho člověka varoval, co nesmí udělat.

Zbytek už není na něm.

Bude jen potřebovat, aby zvláštní agent Sean Reilly byl ve svém oboru stejně výkonný jako on v těch svých.

—————————-

Celých deset tisíc slov včetně první kapitoly naleznete také v delší ukázce, kterou pro vás nakladatelství připravilo.

—————————-

O autorovi

Raymond Khoury (*1960) se dlouhé roky s posedlostí škorpióna, v jehož znamení se narodil, považoval za člověka od filmu, scénáristu a producenta. Přitom však vystudoval architekturu. Dlouhé roky ho ale živilo bankovnictví. Největšího naplnění a úspěchu však dosáhl jako spisovatel. Z jeho aktuálně pětidílné detektivní série v hlavní roli se Seanem Reillym můžeme zmínit například knihu
Poslední templář či Rasputinův stín. Napsal také dva samostatné romány.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Khoury, Raymond

Domino, 2016