Nemusíme pro příklady chodit daleko, do zemí, kde vládne nerovnoprávnost náboženství. Stačí, když se otočíme do doby nedávné, kdy u nás vládla jedna strana. Ani komunisté, kteří nazývali křesťanství opiem lidstva, neměli pro ty, kteří svoji službu Bohu a lidem mysleli vážně, pochopení. Spíše v nich spatřovali nepřátele a hledali sebemenší záminku, jak se jich zbavit.

O jednom křiklavém případu vypráví kniha autorů Luďka Navary (*1964) a Miroslava Kasáčka (*1937) s názvem A přece budu blízko. Výmluvný podtitul Život a smrt kněží Jana Buly a Václava Drboly od Babic dává tušit, čím se dva neúnavní zastánci odhalování zločinů komunismu zabývali tentokrát.

S převelikou pečlivostí, která je pro Luďka Navaru a Miroslava Kasáčka tak typická, sesbírali dostupná svědectví pamětníků (leckdy prostřednictvím potomků), četné fotografie, záznamy kronik i matrik a poskládali z nich jako z drobných střípků mozaiku života dvou katolických kněží, kteří zaplatili svými životy za to, že byli mezi lidmi oblíbení a že jejich kázání táhla do kostela všechny bez rozdílu partajní příslušnosti.

Babice u Třebíče jsou známé i z nechvalně proslulého seriálu Třicet případů majora Zemana. Parta záškodníků vyslaných z imperialistického západu postřílela 2. července 1951 členy místního národního výboru v babické škole. Útočníci byli zastaveni v obilí. Tak to alespoň tvrdila tradovaná verze případu, který posloužil jako záminka k potlačení všech, kteří se v onom kraji zpěčovali novým pořádkům – sedláků, věřících i kněží. Proč k oné tragické události došlo, kdo byl viníkem a proč, to není hlavní náplní knihy, přesto se čtenáři otevře jiný pohled, než ten známý z televizní obrazovky.

Tři kněží, kteří přišli do styku s jedním z pachatelů, byli zatčeni (někteří však dávno před oním činem) a odsouzeni v monstrprocesech k trestům smrti…

Při čtení příběhů životní poutě oněch kněží vás nejspíše napadne, že takoví lidé přece nemohli nikomu překážet. Vždyť v obcích působili nejen jako kněží, ale i jako dobří sousedé. Například mladší Jan Bula byl dokonce členem zastupitelstva, ochotník, vedoucí dětí a mládeže, učitel… Byli vstřícní, lidé je měli rádi, dobře s nimi vycházeli i samotní komunisté, dokud nebyli u moci a neměli svá stranická nařízení. Počínaje únorem 1948 byl však všechen dříve pozitivně hodnocený vliv osobností kněží náhle nahlížen negativně. Co bylo  bílé, je nyní černé. Jak se v tom měli orientovat obyčejní lidé? A jak tomu má porozumět člověk, který tu dobu nezažil?

Knihy Miroslava Kasáčka a Luďka Navary nedávají jednoznačný návod na zpracování takových událostí. Ale připomínají je, mluví o nich, protože nejdůležitější je nezapomínat na to, co se stalo, aby se podobné věci nemohly opakovat. Seřadíte-li si knihy obou autorů vedle sebe, bude jich již pěkná řádka: Mlynáři od Babic, Příběhy třetího odboje, Volavčí sítě, Na útěku a nesmím zapomenout ani na Příběhy železné opony Luďka Navary. Jejich posláním je zachování naší „paměti“, čemuž se věnují v občanském sdružení „Paměť“, které mapuje a zveřejňuje příběhy komunistického bezpráví.

Ačkoli nejde o veselé příběhy, mám zpracování autorů, které staví na co největší přesnosti, ráda. Nutí mne dívat se na dobu před mým narozením realističtějšíma očima. Tentokrát mne však autoři nechali trošku i tápat. Netuším, proč se v knize objevují jen příběhy Jana Buly a Václava Drboly, když sami zmiňují  i jméno třetího kněze odsouzeného k smrti – Františka Pařila. A tím méně rozumím tomu, proč katolická církev usiluje o blahořečení (předstupeň svatořečení) právě těchto dvou mužů. Vždyť komunisty zavražděných v různých procesech bylo určitě mnohem více…

Související knihy

A přece budu blízko
Život a mučednická smrt kněží Jana Buly a Václava Drboly od Babic

Navara, Luděk - Kasáček, Miroslav

Host, 2016