Do čtvrté hodiny odpolední zbývá nejméně patnáct minut a Café v Paláci knih se nebývalým způsobem zaplňuje. Není se co divit: ve čtyři má začít prezentace a autogramiáda díla Filmové povídky I., jíž má být přítomen mimo jiné osobnosti jeden z autorské dvojice (pan Smoljak už bohužel není mezi živými), herec, scenárista a především mimořádně laskavý a moudrý člověk Zdeněk Svěrák. Aniž by si stačil odložit svrchník, už se k umělci hrne několik nedočkavých obdivovatelů, žádajíce, aby jim v předstihu podepsal právě vycházející knížku. Jakožto slušný muž nedokáže odmítnout, nicméně protokol má svůj vymezený čas, a tak spolu s dalšími pozvanými usedá ke konferenčnímu stolku.

Po představení hostů – pana Michala Weigela, typografa a grafika, pana Davida Smoljaka, syna Ladislava Smoljaka, a paní Romany Homonické, odpovědné redaktorky knihy – se na přítomné pány (dáma zatím musí na svoji příležitost čekat) hrne jeden dotaz za druhým. První otázka je adresována pánům Weigelovi a Smoljakovi: „Když se mluví o uváděných filmech, co se vám vybaví jako první?“ Michal Weigel zavzpomíná na film Nejistá sezóna, protože v něm měl „jednu ze svých největších rolí; hrál jsem bráchu tátovi, a byli jsme spolu každý den“ (Jaroslav Weigel, scénograf a kostýmní výtvarník, je členem cimrmanovského ansámblu). Davidu Smoljakovi se vynoří následující scéna:

„Býval jsem coby kluk přítomen, když táta se Zdeňkem seděli u psacího stroje. Vlastně ne oba, jeden chodil, mlel kafe v ručním mlejnku a přitom povídal, takže mlel. Krásně se u toho usínalo, měl jsem to rád.“

Pak dochází na pana Svěráka. Tázající se zajímají jeho zkušenosti se školou, ať už v roli žáka či učitele.

„Do páté třídy,“ prozrazuje na sebe herec, „ jsem byl jedničkář. Učil nás pan učitel Mejstřík (učitel Hnízdo v Obecné škole), chodil k nám domů, maminka ho někdy pozvala na jídlo, a sousedka mé známky pak komentovala slovy ‚Má ty jedničky vyvařený‘. Na gymnáziu jsem propadl mezi nejhorší…“

A jaký byl jako učitel?

„Začínal jsem na vesnici, byl jsem nezkušený, domníval jsem se, že učitel musí být hodný a mít smysl pro legraci. A tak jsem neustále chraptěl. Pak jsem nastoupil v Žatci, a protože mám trošku herecký talent, hrál jsem přísného. Na gymnáziu to bylo nejlepší, některé žáky to, co jsem říkal, dokonce zajímalo, a byly tam hezké studentky.“

Po několika otázkách točících se kolem předloh filmů a obsazení samotných autorů do filmových rolí přichází dotaz adresovaný redaktorce knihy Romaně Homonické. Zvědavost publika probouzí římská jednička stojící za názvem knihy, Filmové komedie I. Budou následovat Filmové komedie II.? A pokud ano, jaká díla to budou? Paní Homonická bez jakéhokoli tajnůstkářství sděluje, že do roka by měl vyjít druhý díl s dalšími pěti komediemi. Zároveň nechává nahlédnout do přípravy publikací; spolu s redaktorkou Evou Kadlecovou měly k dispozici scénáře a dávaly je do podoby, aby se texty dobře četly a krásně prolínaly s obrazy z filmů. Zároveň – aniž by se podřekla, o které jde – navnadila budoucí čtenáře na scény, jež jsou v knize přítomny, ale z filmů byly vystřiženy.

Následují další a další dotazy a další a další odpovědi, jež zde všechny zachytit nelze. Nicméně jednu otázku s odpovědí není možné opominout. Z publika zaznělo: „Pane Svěráku, stačíte si vůbec užívat důchod?“ A odpověď pana Svěráka:

„Nevím, co to je. Netěším se na důchod, na nicnedělání. Rád pracuju. Sekne to se mnou někde při práci.“

Čas protokolu se naplňuje. Teď už jen zbývá, aby hosté pozvedli přinesené číše vína a přípitkem popřáli knížce dobrou cestu k čtenářům.

A samozřejmě nechybí ani autogramiáda.

Související knihy

Smoljak, Ladislav – Svěrák, Zdeněk

Grada, 2016