Knihu Osudy a běsy od autorky Lauren Groffové vydalo
nakladatelství Domino.

2

Vylezli po skalách k domu, který za soumraku opustili.

Jednota, manželství, oboje vytvořené ze vzájemně nesourodých částic. Lotto byl veselý a zářivý, Mathilda tichá a pozorná. Snadno uvěřit, že on je ta lepší polovička, ten, který udává tón. Pravdou je, že vše, co doposud prožil, ho k Mathildě plynule přivedlo. Kdyby ho život nepřipravil na okamžik, kdy mu do něj vstoupila, žádní oni by teď nebyli.

Mrholení zhoustlo v kapky. Přes poslední úsek pláže si pospíšili.

(Zde je ve svých myšlenkách na chvíli opustíme: štíhlé, mladé, mířící tmou k teplu, přebíhající přes studený písek a kamení. Vrátíme se k nim. Prozatím je on tím, od koho nemůžeme odtrhnout zrak. On je ten zářivý.)

Lotto ten příběh miloval: narodil se, jak vždy vyprávěl, v klidném oku hurikánu.

(Od začátku měl skvělý smysl pro načasování.)

Jeho matka byla tehdy nádherná, otec ještě žil. Léto, pozdní šedesátá léta. Hamlin, Florida. Plantážní dům tak nový, že na nábytku ještě visely cenovky. Okenice nebyly přišroubované a při prvním divokém poryvu bouře dělaly strašný rámus.

Teď nakrátko vysvitlo slunce. Déšť kapal z kyselých pomerančovníků. V pauze bylo slyšet burácení továrny na balenou vodu, která stála několik set metrů od rodinného domu. V předsíni dvě služky, kuchařka, zahradník a předák továrny tiskli uši k dřevěným dveřím. Antoinette v ložnici plavala v bílých prostěradlech a obří Gawain držel své ženě horkou hlavu. Lottova vychrtlá teta Sallie se krčila, aby vytáhla dítě.

Lotto se kvapně dostavil: svraštělý tvor s dlouhými končetinami, obříma rukama a nohama a silnými plícemi. Gawain si ho přidržel ve světle u okna. Znovu se zvedal vítr, živé duby dirigovaly bouři mechem obrostlými pažemi. Gawain se rozplakal. Dosáhl vrcholu. „Gawain Junior,“ řekl.

Jenže veškerou práci přeci jen odvedla Antoinette a již teď cítila, že láska, kterou chovala k manželovi, se z poloviny přesunula na jejího syna. „Ne,“ řekla. Vzpomněla si na první schůzku s Gawainem, kaštanový samet v kině a Kamelot na plátně. „Lancelot,“ řekla. Její muži budou rytíři. Nepostrádala úplně smysl pro humor.

Než bouře znovu udeřila, dorazil lékař, aby Antoinettu sešil. Sallie natřela kůži dítěte olivovým olejem. Měla pocit, jako by v rukou držela své vlastní bijící srdíčko.

„Lancelot,“ zašeptala. „To je tedy jméno. Za to tě určitě budou mlátit. Ale neboj, dohlídnu na to, že budeš Lotto.“ A protože byla šedou eminencí rodiny – stejně šedivá jako myš, kterou vzhledem připomínala – začalo se chlapci říkat Lotto.

Dítě bylo náročné. Antoinette měla zničené tělo, prsa celá sežvýkaná. Kojení se nedařilo. Ale jakmile se Lotto začal usmívat a ona uviděla, že vypadá jako její kouzelná mrňavá podobenka s ďolíčky ve tvářích, odpustila mu. Ulevilo se jí, že v něm našla svou krásu. Rodina jejího manžela nevypadala nijak zvlášť, byli to potomci všech možných Floriďanů od původních Timucuů přes Španěly a Skoty a uprchlé otroky a Seminoly až po oportunisty; většinou vypadali jako připálená sušenka. Sallie byla kostnatá žena s ostrou tváří. Gawain byl chlupatý a obrovský a tichý; v Hamlinu se vtipkovalo, že je člověkem jen napůl, napůl je prý potomkem medvěda, který si na jeho matku došlápl cestou na latrínu. Antoinette měla historicky dány sklony pro uhlazené, načesané, elegantní tanečníky zavalené penězi, ale po roce manželství zjistila, že ji manžel tak vzrušuje, že když se v noci vrátil, jako v transu za ním šla plně oblečená až do sprchy.

Antoinette vyrostla v barabizně na pobřeží v New Hampshiru: pět mladších sester a zima tak hrozná, že si myslela, že umře, než se ráno stihne obléct. Zásuvky plné náhradních knoflíků a vybitých baterek. Pečené brambory šestkrát po sobě. Měla zaplacenou jízdenku jen do Smithtownu, ale nakonec z vlaku nevystoupila. Na sedadle vedle ní ležel otevřený časopis, Florida, stromy prohýbající se pod zlatým ovocem, slunce, luxus. Horko. Ženy v blyštivě zelených rybích ocasech. Bylo rozhodnuto. Sáhla si na dno svých sil, přišla o všechny peníze, ale nakonec se do Weeki Wachee dostala. Když vstoupila do kanceláře vedoucího, prohlédl si její rudozlaté vlasy dlouhé až k pasu, zhodnotil bujné křivky a zamumlal Ano.

Paradox života mořských panen: čím líněji vypadá, tím víc dře. Antoinette se malátně a oslnivě usmívala. Otírali se o ni kapustňáci a drobné rybky jí oždibovaly vlasy. Ale voda měla ubohých třiadvacet stupňů, byl tam silný proud a člověk musel naprosto přesně kalibrovat vzduch v plicích, aby buďto stoupal nebo klesal. Tunel, jímž mořské panny plavaly dolů, byl temný a dlouhý a občas se jim v něm skříply vlasy. Publikum neviděla, ale cítila sílu jejich pohledů za sklem. Měla za úkol neviditelné diváky rozehřát; nutila je uvěřit. Ale občas s úšklebkem uvažovala o sirénách jinak: ne jako o sentimentální Malé mořské víle, na kterou si hrála, ale o takové, která se vzdá jazyka a písní a ocasu a domova proto, aby se stala nesmrtelnou. Která zpěvem láká lodi plné námořníků na skály a divokýma očima sleduje, jak se zvolna propadají do hlubin.

Samozřejmě, že chodila k lidem na pokoj, když si ji zavolali. Setkávala se s televizními herci, komiky a baseballovými hráči a jednou dokonce i s jistým roztancovaným zpěvákem, zrovna v době, kdy se z něj stávala filmová hvězda. Všichni slibovali, ale nikdo nic nesplnil. Nikdo pro ni neposlal tryskáč. Žádná dostaveníčka s režiséry. Nikdo si ji nenaaranžoval do domu v Beverly Hills. Přehoupla se přes třicítku. Třicet dva. Třicet pět. Nestane se z ní hvězdička, pochopila při sfoukávání svíček. Jediné, co ji v životě čeká, je studená voda a pomalý balet v ní.

Pak vešla do divadla pod jezerem Sallie. Sedmnáctiletá a opálená od slunce. Utekla; chtěla něco zažít! Něco víc než její zamlklý bratr, který trávil osmnáct hodin denně ve své stáčírně a domů se chodil jen vyspat. Jenže vedoucí divadla se jí vysmál. Je tak hubená, že by mohla hrát spíš úhoře než krásnou nymfu. Překřížila si paže a sedla si na podlahu. Poslal ji na hot dog zdarma, aby ji odtamtud dostal. A tak došla do ztemnělého amfiteátru a ohromeně si stoupla k lesklému sklu, za nímž byla Antoinette v rudé podprsence a ocasu – zrovna uprostřed představení. Veškerá světla se upírala na ni.

Salliin zájem se zúžil na ženu za oknem a zůstal na ni upřený už nadobro.

Udělala samu sebe nepostradatelnou. Šila flitrové ocasy, naučila se používat dýchací přístroj a seškrabávala řasy ze skla v nádrži. Jednoho dne, o rok později, když Antoinette seděla skrčená v místnosti před tunelem a rolovala si z nohou promáčený ocas, přikradla se k ní Sallie. Podala Antoinette letáček z nového Disney parku v Orlandu. „Jsi Popelka,“ zašeptala.

Antoinette se nikdy v životě necítila tak pochopená. „To jsem,“ řekla.

Byla. Oblékli ji do saténových šatů s kruhy pod sukní a do zirkonové tiáry. Dostala byt nad pomerančovníkovým sadem a novou spolubydlící, Sallii. Antoinette se zrovna slunila na balkóně v černých bikinách a na rtech rudou rtěnku, když po schodech vyšel Gawain nesoucí rodinné houpací křeslo.

Zaplnil celý vchod: vysoký přes dva metry, tak chlupatý, že plnovous rovnoměrně přecházel ve vlasy, tak osamělý, že to z něj ženy cítily, když procházel kolem. Byl považován za pomalejšího, a přesto, když mu ve dvaceti letech zemřeli rodiče při autonehodě a nechali ho se sedmiletou sestrou samotného, byl jediný, kdo pochopil hodnotu rodinné půdy. Použil své úspory jako zálohu na zbudování továrny na čištění a lahvování vody z rodinného pramene. Prodávat floridské přírodní dědictví zpátky místním obyvatelům bylo možná kapku nemorální, ale také to byl americký způsob vydělávání peněz. Shromažďoval bohatství a nic neutrácel. Když začala být touha po manželce nesnesitelná, postavil ohromný plantážní dům s korintskými sloupy. Doslechl se, že manželky pořádné sloupy milují. Čekal. Žádná manželka se ale neukázala.

Pak mu zavolala sestra a dožadovala se, aby přivezl nějaký rodinný nábytek do jejího nového bytu, a když dorazil, zadrhl se mu při pohledu na bledou a vnadnou Antoinettu dech. Jí se dá odpustit, že jí ihned nedošlo, co vidí. Chudák Gawain s mastnými vlasy a ve špinavých pracovních šatech. Usmála se, položila se zpátky na lehátko a nechala se rozmazlovat sluncem.

Sallie se podívala na kamarádku, na bratra; zapadlo to do sebe. Řekla: „Gawaine, to je Antoinette. Antoinette, to je můj bratr. Má na účtu pár milionů.“ Antoinette se zvedla na nohy, přeplula přes místnost a posunula si sluneční brýle na vršek hlavy. Gawain stál tak blízko, že viděl, jak její zorničky spolkly duhovku a zrcadlil se v nich on.

Svatba proběhla rychle. Antoinettiny mořské panny seděly ve třpytivých ocasech na schodech do kostela a házely na novomanžele hrsti rybího krmiva. Přišli zapšklí starousedlíci znudění vedrem. Sallie vysochala z marcipánu dortovou figurku svého bratra, jak na jedné ruce zvedá ležící Antoinettu jako ve velkém finále mořské show. Během týdne objednali nábytek do domu, rozmístili ho; a buldozery vyhrabávaly díru pro bazén. Se zajištěným komfortem došly Antoinettě nápady, za co by měla dál utrácet; všechno, co mělo katalogovou kvalitu, jí stačilo.

Antoinette považovala komfort za dostatečnou odměnu a lásku nečekala. Gawain ji však svou bystrostí a něhou překvapil. Začala se o něj starat. Když mu oholila vousy, objevila citlivou tvář a jemné rty. S kostěnými brýlemi, které mu koupila, a v obleku šitém na míru, vypadal elegantně, ne-li rovnou přitažlivě. Usmál se na ni, celý proměněný. V tu chvíli jiskra zažehla plamen.

O deset měsíců později přišel hurikán – dítě.

————————————–

Delší ukázku pro vás připravilo samotné nakladatelství. Přečtěte si prvních deset tisíc slov!

O autorce

Lauren Groff se narodila roku 1978 v Cooperstownu, vystudovala literaturu na univerzitě ve Wisconsin-Madison. Je autorkou bezpočtu povídek, které byly publikovány ve významných periodikách (za všechny jmenujme například New Yorker) a několikrát také zařazeny do prestižních antologií Nejlepší americká povídka.
Svou románovou prvotinu Příšery templetonské vydala v roce 2008, čtyři roky po ní následoval román Arcadia. Obě knihy byly nominovány na řadu cen.
Doposud největšího úspěchu dosáhl její román Osudy a běsy, který byl Amazonem vyhlášen za knihu roku 2015. V anglicky hovořících zemích se staly Osudy a běsy zřejmě nejdiskutovanějším titulem uplynulých dvanácti měsíců, kritici nalézali jen slova chvály, prezident Obama prohlásil, „že nic lepšího za celý rok nečetl“, a hollywoodské celebrity dávaly na Instagram fotky, na nichž čtou tuto knihu.
Úspěch je to vskutku pozoruhodný a plně zasloužený. Autorce se podařilo napsat mnohovrstevnaté dílo, které sice zpracovává stejné téma jako mainstreamové bestsellery (například Zmizelá či Dívka ve vlaku), zde je však uchopeno literárněji, originálněji, hlouběji. Příběh dvacetiletého manželství, jehož aktéři zjišťují, že se vlastně vůbec neznají, je v podání Lauren Groff oním velkým románem, na který nejen americká literatura tak dlouho čekala.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Groffová, Lauren

Domino, 2016