Čtení ke kávě: Splnit dětská přání (Štěpán Neuwirth)

Splnit dětská přání

1.11.2016 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Domek stál na kraji vesnice. Hned za zahradou začínala pole, za nimiž zvlněný horizont krajiny plynule přecházel v tmavé kontury lesa. Stěna smrkových velikánů – sem tam přerušená rozsochatými dubisky – byla vlastně modrá, stejně jako obloha s vysokými mraky; krajinu osvětlovalo chladně zářící slunce, jehož paprsky se odrážely od čerstvě napadaného sněhu.

Na zahradě stavěli dva kluci sněhuláka. Sníh byl však sypký, koule se rozpadávaly a mladší – asi tříletý – to brzy vzdal. Starší klučina, mohlo mu být tak sedm osm let, se ještě chvíli snažil, ale nedařilo se mu. Zuřivě shraboval sníh a pokoušel se jiskřivé bílo splácat dohromady. Marně. Kopl do hromádky neurčitého tvaru, pak vzal větší kousek a hodil ho mladšímu na hlavu. Sníh se děcku rozplácl na čele, klouček se rozplakal, ale bez meškání se bráškovi na oplátku zakousl do kolena.
Řvali oba.
Otevřelo se okno. „Kluci zatracení, zase chcete výprask? Jestli nepřestanete, nebude žádný stromeček a nebudou žádné dárky!“
Bráškové rázem ztichli. S mámou nebyly v poslední době žerty. Stačilo málo – a už zvedala trestající ruku.
Okno se zavřelo, malý chvíli popotahoval, starší si hladil promodralou rukou koleno. „Máma se pořád zlobí,“ řekl přesvědčeně. „Táta byl lepší!“
Malý se na brášku díval beze slova.
„Večer přijde děda,“ pronesl starší bráška a zamyslel se. „Táta ne, už k nám nechodí. Máma říká, že už o nás nestojí, že nás nemá rád. – Chtěl bys tátu?“
Malý se na něho stále jen díval. Uslzené oči vypovídaly samy o zmatku v dětské hlavičce. Možná že si matně vzpomínal, jak ho ještě v létě otec nosil na ramenou. Táta byl vysoký, hrál si s kluky, vodil je do lesa za svým otcem – myslivcem, kterému pomáhal opravovat posedy a také krmelec pro srnčí. „V takovém se narodil Ježíšek, ležel na seně, bylo mu teplo a voňavě,“ řekl děda vnukům. „Vidíte, tomuhle se říká jesličky!“ přibíjel jednu laťku vedle druhé. „Třeba ho tu potkám, až o Vánocích půjdu založit srnčímu…“
Pak táta přišel o práci. Hledal si jinou, ale marně. Změnil se. Přestal se smát, už si s kluky nehrál. Začal se toulat a jednoho dne nepřišel vůbec. Zmizel.
„Asi hledá štěstí jinde,“ vysvětlila matka dětem otcovu nepřítomnost.
Starší z brášků se zadíval k lesu.
Od severu se vyvalila bachratá, hrozivá mračna. Neforemné šedivé až černé temno přikrylo slunce a rychle ukrajovalo z modré oblohy. Začal padat sníh. Vločky houstly, šera přibývalo. Žena v domě sáhla po vypínači. Napadlo ji, že kluci budou promočení a mohli by se nachladit.
„Péťo, Pavlíku!“ Její hlas proletěl ztichlou zahradou bez odezvy. Zavolala ještě jednou a ještě. Nikdo se neozýval. Vločky padaly bezhlesně, bylo jich hodně – a když vyběhla ven z tepla kuchyně, otřásla se chladem.
„Pavlíku, Péťo, co jste si zase vymysleli? Přestaňte s tím, nebo…!“ Ani vyhrůžka v matčině hlase nepřinesla odezvu. Napadlo ji, že kluci šli za dětmi k sousedům. Vrátila se domů pro kabát a vydala se tam.
Starý vyšel do revíru zároveň s večerem. Chodil tak už roky. Pravidelně ukrajoval ze svátečního času dvě tři hodinky, aby se prošel krajem a založil zvěři na sváteční stůl. I teď za sebou táhl sáňky naložené senem. Na zádech ho hřál velikánský batoh plný sušených jeřabin a pár hrstí žaludů i kus soli. Sešel z cesty a zamířil přes pole k lesnímu pásu. Stromy nebylo vůbec vidět, sněžení se změnilo ve vánici a ta zakryla neprůhlednou clonou starému výhled. Nezmátlo ho to, znal revír tak dokonale, že by mohl jít se zavázanýma očima.
Proti sílícímu větru se šlo ztěžka. Oddechl si, když dorazil k prvním stromům. Za nimi bylo závětří. Protáhl se pod větvemi a vstoupil na lesní cestu; svažovala se prudce dolů a byla zavátá sněhem místy až nad kolena. Sáňky se bořily do závějí, batoh byl stále těžší. Cesta se stáčela mírně doprava – a tady se starý zarazil. Středem, kde bylo sněhu méně, se táhla podivná rýha, jako kdyby tudy šla – zvěř? Sníh však už stačil zasypat stopy, takže ani zkušený myslivec nemohl rozpoznat, jestli to bylo srnčí, nebo divočáci.
Ozval se v něm lovec. Co kdyby se mu poštěstilo spatřit kňoura, jak bere z koryta?
Snažil se jít potichu, šoural se sypkým sněhem, aby zvěř nezradil.
Dolů, ke krmelci, to bylo dobrých tři sta kroků. Trvalo to celou věčnost, než je ušel, protože se často zastavoval a naslouchal. Dostal se už téměř do místa, kde cesta vycházela ze smrkové houštiny a přecházela ve smíšený vysoký les. Mezi mohutnými smrčisky a dubisky stál rozložitý krmelec. I v šeru rozpoznal jeho bytelnou konstrukci; střecha byla zavalena sněhovou nadílkou a přes okraje převisle splývaly buclaté přehršle. Jen jen spadnout.
Zastavil se a napínal zrak. Zvěř však u krmelce nebyla. Zato se však ozvalo něco neurčitého. Zvuk připomínal hlas naříkající sovy nebo zakvílení srnčete.
Starý napínal sluch. Dokonce sundal beranici, aby lépe slyšel.
Chvíli nic, ale pak se to ozvalo znovu.
Muž za stromem ztuhl. Od krmelce se ozýval – dětský pláč.
Našel je tam oba. Své vnuky, o nichž si myslel, že jsou doma a čekají na to, až je máma pozve ke stromečku.
Péťa zahrabal Pavlíka do sena v jesličkách a malý spal. Starší plakal, protože mu byla zima a taky se bál. Do lesa dorazili ještě za plného světla, jenže rychle se setmělo a pod hustými korunami stromů byla tma ještě větší. Ve větvích dubů kvílela vichřice, ozýval se praskot suchých větví, sem tam některá spadla dolů a postrašila kluky ještě víc. Na děti doléhala tíseň, a jak přibývalo stínů, rostl jejich strach. Kluci byli vyděšení. Houština potemněla, cesta, po níž přišli, se v jejich očích změnila v černý, nepřátelský tunel, odkud mohlo každou chvíli vybafnout něco hrozného. Péťa si netroufl opustit jistotu krmelce – a dobře udělal.
„Kristepane, co vás to napadlo?“ ulevil si starý, ale vzápětí sevřel Péťu do náručí. „Maminka se doma zblázní…“
Zatímco sundával hubertus a balil do kabátu staršího, klučina, celý šťastný, že je děda našel, mezi vzlykotem svěřoval dětskou touhu a víru v moc štědrovečerního biblického posla vrátit tátu a s ním kousek naděje do jedné lidské rodiny. Proto se vydali k jesličkám, aby si na Ježíška počkali. Péťa křečovitě vzlykal, když ho starý ukládal na sáně zabaleného do hubertusu. Malý se ani neprobudil; děda vysypal batoh a spícího Pavlíka zasunul dovnitř. Batoh zavěsil na prsa, aby mohl vnoučka zahřívat i svým dechem.
Ti dva ho na zpáteční cestě netížili tolik, jako ho drtil nepopsatelný smutek. To už nastoupila noc, přestalo sněžit, obloha se vyjasnila. Táhl hlubokým sněhem sáňky a poslouchal Pavlíkův pravidelný dech. V hlavě se mu honily myšlenky a pomalu se skládaly v jedno rozhodnutí. Věděl, že s tímto večerem začíná v jeho životě něco nového, co ještě neumí pojmenovat, ale co přinese velkou odpovědnost. Tušil, že to bude těžké, ale zároveň hodné vypětí chlapa. Neuměl si představit, kde a jak bude hledat svého syna, ale věděl, že vytrvá, i kdyby toto hledání z něho vysálo poslední síly. Teď ještě netušil, co mu řekne, jak ho přesvědčí, aby sebral odvahu a vrátil se ke své ženě a k těm nádherným klukům, protože je bude muset připravit pro život.
„Vždyť je to moje krev, sakra, tak není možné, aby je opustil,“ vykřikl do kraje a přidal do kroku. Chtěl být co nejdříve u jednoho z těch zářících oken v dálce. Myslel na snachu, která musela šílet. Určitě běhala po sousedech, možná že zavolala i na policii. Doufal, že teď je už doma, třebaže trpí jako zvíře. Přidal do kroku a každým metrem zkracoval vzdálenost k nezměřitelné úzkosti ženy, jejíž slzy přimrzaly ke sklu v tenounkých pramíncích, kterými bolest živí nejsilnější lidský cit…

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.