Přinášíme vám ukázku z knihy Tak to je, tak to bude,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Obě děti vypadaly rozkošně. Ležely na boku, lehce stočeny do klubíčka, za sebou. Chlapec vpředu jako by si protahoval prsty, když mu první sluneční paprsky a biologické hodiny napověděly, že by měl vstávat. Ani v podivném přítmí policejního stanu nevypadal jako mrtvý. Stejně tak jako jeho dvojče, tulící se k němu zezadu, ruku bezstarostně přehozenou přes bratrovu hruď.
„Šéfe!“
Dana sebou trhla. Už už natahovala ruku v rukavici k blíže ležícímu chlapci, kterému visel vlhký pramen vlasů přes čelo. Chystala se mu jej odhrnout z očí, jako by to udělala jeho matka. Chtělo se jí pohladit je po hlavě, přetáhnout jim deky přes ramena, aby jim nebyla v noci zima, a lehce je políbit na tvář.
Zbláznila se? Žádné děti nemá, mateřské pudy s ní nikdy necloumaly. To musí narazit na zavražděná desetiletá dvojčata, aby se v ní probudily?
„Šéfe,“ zopakoval jediný další živý člověk ve stanu, těl­natý muž s řídnoucími rezavými vlasy a nevýraznou bradou. „Brzy přijde příliv. Musíme je odsud rychle dostat.“
Detektiv inspektor Dana Tullochová z Lewishamského zvláštního vyšetřovacího týmu dovolila seržantu Neilu Andersonovi, aby jí pomohl vstát. Vylezli z policejního stanu na vzduch, do prostředí prosyceného vůní soli a zápachem tlející vegetace a výfukových plynů, které na Temži doprovázelo každý noční příliv. Na Tower Bridge se zástup přihlížejících zavlnil očekáváním. Bleskl fotoaparát, někdo si pořídil jejich snímek.
Když s Andersonem vyklidili pole, na jejich místo nastoupili jiní. Pracovali rychle. Bude trvat jen něco málo přes půl hodiny a celá oblast se ocitne několik desítek centimetrů pod vodou. Oba detektivové se vydali po písčitém břehu k nábřežní zdi.
„Přímo pod Tower Bridge,“ řekla Dana a pohlédla k mohutné ocelové stavbě. „Na jednom z nejikoničtějších londýnských míst, nemluvě o tom, jak je frekventované. Co si vůbec myslí?“
„Je to drzej parchant,“ přisadil si Anderson.
Dana vzdychla. „Kdo byl na místě činu jako první?“ zeptala se.
„Pete,“ odpověděl Anderson a rozhlížel se. „Ještě před minutou tady byl.“
Dana sledovala, jak přicházejí další kriminalisté a technici. Opatrně sestupovali po Horselydown Old Stairs, příkrých betonových schodech, které v těchto místech představovaly jediný přístup na úzký říční břeh.
„Vraždí je rychleji, Neile,“ řekla. „Předtím jsme je nikdy nenašli takhle brzy.“
„Já vím, šéfe. Tamhle jde Pete.“
Konstábl Pete Stenning, jednatřicetiletý vysoký a pohledný detektiv s tmavými vlnitými vlasy, k nim sbíhal po schodech.
„Co nám můžete říct, Pete?“ zeptala se ho Dana, když se k nim připojil.
„Ve 20:15 je objevil místní květinář,“ hlásil Stenning. „Právě jsem s ním mluvil. Měl náročný den, protože je svatého Valentýna a zítra ho čeká velká svatba, takže s pomocníky pracoval do pozdního večera. Potřeboval pauzu na cigáro a uprostřed davu na ulici by vzbuzoval nevoli, tak se vydal po náplavce a dolů po horselydownských schodech. Říká, že pohled na řeku ho uklidňuje a není na něj vidět, když se chce vychcat. To je jeho výraz, ne můj.“
„A tak je našel?“
„Bylo tam dost světla z Brewhouseu a zpředu od mostu, ačkoliv říká, že si nebyl jistý, co vidí, dokud nesešel až dolů na pláž. A abych předešel vaši otázku, ničeho jiného si ne­všiml. Jeho výpověď potvrzují dvě ženy z květinářství.“
„Napadá někoho, jak je sem vrah dopravil?“ zeptal se Anderson.
„Mohl přijet po vodě,“ uvažoval Stenning, „ale osobně bych o tom pochyboval. Je zatraceně obtížné připlout sem na člunu za takhle nízké vody.“ Máchl rukou k říčnímu břehu. „Zrovna tady jsou pod vodou zbytky viktoriánské nábřežní zdi,“ pokračoval. „Kdybyste na ně najeli lodí příliš rychle, velice pravděpodobně byste šli ke dnu.“
„Tedy po silnici?“ řekla Dana.
„Je to mnohem pravděpodobnější,“ souhlasil Stenning. „Něco byste ale měli vidět,“ pokračoval. „Jen o kousek dál pod mostem.“
Dana s Andersonem následovali Stenninga do stínu, který vytvářel Tower Bridge, a snažili se nevnímat natažené krky a zvědavé pohledy jen několik metrů nad jejich hlavami. Vzápětí se veškerá pozornost přesunula z vyšetřovatelů k malým černým vakům, které policisté vynášeli ze stanu. Odváželi chlapce. Ze zástupu se ozvalo několik zlostných výkřiků, jako by za to, co se těm klukům stalo, mohli zřízenci pohybující se po písčitém říčním dně.
Pod mostem uniformovaní policisté prohledávali krátký úsek břehu, který ještě zůstával přístupný. Malý kus byl obehnán policejní páskou. Stenning do záboru posvítil baterkou.
„Otisky stop?“ nevěřil Anderson svým očím.
„Velké boty připomínající holínky,“ upřesnil Stenning. „Zdá se, že mají stejný vzorek jako ty, co jsme našli v Bermondsey. Jde ale o to, že vrah vůbec neměl důvod chodit až sem. Koukněte se.“
Ukazoval zpátky ke schodům.
„Snesl je dolů po schodech a pak s nimi šel ještě několik metrů po pláži, aby je položil tam, kde jsme je našli. Chtěl to provést, jak nejrychleji to bylo možné. A přesto se pak vydá až sem. Zajde si – řekněme osm metrů –, aby tu zanechal otisky.“
„Navíc na jediném kousku písku, který tu v okolí vidím,“ dodala Dana.
„Moje řeč,“ přitakal Stenning. „Na štěrku a kamení by žádné otisky nezanechal. Takže se vydá na písčitý plácek, který je navíc příhodně zastíněný mostem a krytý před deštěm. Chtěl, abychom je našli.“
„Drzej parchant,“ zopakoval Anderson.
„Koho tím myslíte, seržante? Jeho nebo mě?“
„Oba. Jste ochotný zajet s těly na patologii?“
Stenning ochotný byl, takže se vydal za pohřební dodávkou, která odvážela chlapce na patologii.
„Půjdu od jedněch dveří ke druhým, jestli souhlasíte,“ navrhl Anderson.
Dana přikývla. Anderson nesnášel nečinnost, byť by mělo jít jen o několik minut.
„Někdo určitě něco viděl, i když to třeba ještě vůbec netuší,“ uvažoval. Už se sbíral k odchodu, ale ještě se ohlédl přes rameno. „Co se děje, šéfe?“ zeptal se, když viděl Danin výraz.
Měla by mu říct, že nic, že je v pohodě. Vyšetřovací tým potřebuje, aby byla ve formě.
„Tahle vražda mě vyděsila, Neile.“
Podíval se na ni, přimhouřil oči. „Vy jste přece ta, kdo chytil posledního sériového vraha, novodobého Rozparovače,“ řekl. „Vsadil bych se, že on se bojí víc.“
Andreson se nerozpakoval říkat to, co považoval za správné, i když to znělo jako banální klišé.
„Rozparovače dopadli Mark s Lacey,“ odpověděla. „Já jen slízla smetanu. A Rozparovač mě ani na okamžik neděsil tak, jako tenhle vrah. Čtyři kluci za dva měsíce. A další se pohřešuje. Navíc zrychluje. Unáší je v kratších intervalech a vraždí je po kratší době. Kolik času zbývá do dalšího případu?“

———————————–

Přečtěte si další ukázku.

Sharon J. Bolton

Sharon J. Bolton vyrůstala v hrabství Lancashire a její raná kariéra zahrnovala příliš mnoho aktivit, z nichž některé ji dnes uvádějí do rozpaků. Všech svých mladistvých aktivit se ráda vzdala, aby se mohla stát matkou a spisovatelkou (v tomto pořadí). Její knihy byly nominovány na významné literární ceny, určené pro autory detektivek a thrillerů. Jako samostatný román vyšla Obětina. V sérii Lacey Flint již byly vydány romány Už mě vidíš? a Volavka. Kolegové ze spisovatelské branže o Boltonové hovoří bez výjimky s velkou úctou – za všechny ocitujme Tess Gerritsen: „S. J. Bolton mění tvář krimirománu, jak jsme ho znali doposud.“

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Bolton, S. J.

Domino, 2016