Knižní tipy: nejen české novodobé dějiny

Historici na stopě dějinným událostem

28.10.2016 redakce Bez komentáře

20. století bylo na dějinné události neobyčejně pestré. A to jak ve smyslu pozitivním, tak i v tom opačném. Pojďme si připomenout některé okamžiky a období uplynulého století, tak jak se odehrály na našem území i ve světě.

Kontroverzní téma vysídlení německého obyvatelstva z území bývalých Sudet na konci druhé světové války a následné osidlování pohraničí znovu otevírá kniha německého historika Andrease Wiedemanna „Pojď s námi budovat pohraničí!“.

Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k vůbec největším přesunům obyvatelstva v českých zemích v historii – celkem se vyhnání a znovuosídlování bezprostředně týkalo pěti milionů lidí.

První skupiny českých přistěhovalců začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování však ani zdaleka neprobíhalo hladce – příchozích nebyl dostatek, aby nahradili původní usedlíky – a rovnoměrně: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren…

Autor upozorňuje, že osídlování bylo od počátku doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Rozebírá mj. motivy, které vedly jednotlivé skupiny (vnitřní migranty i migranty ze zahraničí) k tomu, aby se vzdaly dosavadního způsobu života a zvolily poměrně dobrodružnou cestu do neznáma. Analyzuje vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměrem k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Volyně, Rumunska, Maďarska či Německa). Jeho tématem je rovněz obtížné vytváření společné identity obyvatelstva v pohraničních oblastech, úzce spojené s nacionální propagandou a agitací. Autor také vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou než na celostátní úrovni (53 procent versus 40 procent) a jakým způsobem dopomohlo osídlování pohraničí k úplnému uchvácení moci komunisty a poté i k hladšímu průběhu kolektivizace zemědělství.

Wiedemannova práce přináší jak ohromné množství podrobných a většinou neznámých informací, tak všestranný a syntetický pohled na proces znovuosídlování pohraničí po druhé světové válce, jehož důsledky jsou dodnes patrné.

„Pojď s námi budovat pohraničí!“

Autor: Andreas Wiedemann
Přeložil: Petr Dvořáček

Počet stran: 472
Vazba: brožovaná
Formát: 162×235 mm
ISBN: 978-80-7260-337-4
Doporučená cena: 447 Kč

Knihu „Pojď s námi budovat pohraničí!“ vydalo nakladatelství Prostor.

Nahlédněte do knihy prostřednictvím ukázky.

Národní správci žili kvůli nedostatku bytů zprvu často v podnájmu u německých rodin, v provizorních noclehárnách, v hotelech nebo u známých. Mnozí se však už usazovali na statcích, ačkoli tam dosud žili dosavadní němečtí majitelé se svými rodinami. Ti pak byli nuceni pracovat většinou zadarmo dál, uvnitř obytné budovy museli udělat místo novým správcům anebo byli krátce po příchodu správce rovnou vyhnáni či dopraveni do sběrného tábora, kde čekali na vysídlení. Zemědělské závody pod národní správou podléhaly až do rozdělení půdy a jejího přidělení dozoru Národního pozemkového fondu.
Už v květnu a červnu 1945 přicházelo do pohraničí tolik lidí, kteří chtěli jako národní správci přebírat statky, že nejeden starousedlý Čech dával najevo svůj údiv. Dosazování národních správců bylo obvykle v kompetenci národního výboru nebo správní komise.

Andreas Wiedemann (* 1970 v Göttingenu) studoval moderní dějiny a východoevropské dějiny na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu a disertační práci o osídlování českého pohraničí obhájil u profesora Detlefa Brandese v roce 2004. V přepracované verzi pod názvem „Komm mit uns das Grenzland aufbauen“ ji publikoval knižně roku 2007. Dva roky pracoval na mezinárodním vědeckém edičním projektu o migračních procesech v poválečném Československu a rok působil jako redaktor německého vysílání Českého rozhlasu. Od roku 2007 pracuje jako tiskový referent na Rakouském velvyslanectví v Praze. Vedle odborných článků napsal práci o Nadaci Reinharda Heydricha v Praze, která vyšla česky v roce 2004 pod názvem Nadace Reinharda Heydricha v Praze 1942–1945. Andreas Wiedemann žije v Praze, je ženatý a má dvě děti.

zdroj: nakladatelství Prostor

————————————————

Hlavními aktéry a událostmi kolem tzv. Babického případu se zabývá kniha A přece budu blízko dvojice autorů Luďka Navary a Miroslava Kasáčka. Dva kněze semlela komunistická mašinérie právě v souvislosti s vystřílením babických funkcionářů. Jaký však byl skutečně podíl dvou knězů na tomto masakru?

Je 30. dubna 1951. Pro mladého kněze Jana Bulu si do Rokytnice na Třebíčsku přijíždí tajná policie. Čeká ho mučení, zmanipulovaný soud, poprava. Stejný osud stihne i Václava Drbolu, kněze z nedalekých Babic, kde ozbrojení muži zastřelili tři místní funkcionáře MNV. Přestože Drbola i Bula jsou v době tragédie již ve vězení, budou za útok souzeni. Stejně jako mnoho dalších lidí: odsouzených nakonec bude více než sto, z toho jedenáct dostane trest smrti.
Nové dokumenty ovšem ukazují, že oba kněží se pro své zásadové postoje dostávali do konfliktu s komunistickou mocí již od samého počátku.
„Pán Bůh mi vyměřil krátký život. Ale věřím, že nebyl nadarmo,“ píše Jan Bula v posledním dopise před popravou 19. května 1952. Druhý den ráno jej na dvoře jihlavské věznice pověsí. Je mu pouhých jednatřicet let. Jeho matka Marie Bulová bude chodit už do konce života v černém…
V září 2011 katolická církev zahájila kanonizační řízení Václava Drboly a Jana Buly, po jehož ukončení by měli být prohlášeni za blahoslavené.

A přece budu blízko

Autoři: Luděk Navara, Miroslav Kasáček

Počet stran: 216
Vazba: vázaná
Formát: 163×232 mm
ISBN: 978-80-7491-772-1
Doporučená cena: 299 Kč

Knihu A přece budu blízko vydalo nakladatelství Host.

Prolistujte si ukázku z knihy.

Přečtěte si, co už bylo o knize napsáno.

Zájemce o novodobou českou historii určitě zaujmou i další knihy autorů:
Na útěku, Volavčí sítě.

Stojí vedle svých bicyklů. Dva kněží z Vysočiny. Jejich jména budou brzy známa po celé zemi.

Kdy fotografie vznikla, není zcela jasné. Pravděpodobně však pochází z roku 1950. Tehdy se totiž oba kněží sešli na primici ve Velkém Meziříčí. Snímek je svěděctvím doby. Kněží se opírají o kola a hledí na fotografa. S nimi tam jsou ještě další dva. Skupinová fotografie, na níž jsou spolu zachyceni mladší Jan Bula a starší Václav Drbola, se sice povede, ale oba kněží jsou na ní nezvykle vážní.

Vážní jsou i jejich přátelé.

Buďto je fotograf k úsměvu nevyzval, nebo jej neposlechli.

Nebo…

Nebo se usmívat nedokázali.

Luděk Navara (*1964) je novinář, scenárista a spisovatel literatury faktu, spolupracuje především s deníkem MF Dnes a Českou televizí. Zabývá se mimo jiné zločiny komunismu a nacismu. Je autorem knih Smrt si říká Tutter — nacistický vrah ve službách StB (2002) a tří svazku Příběhu železné opony (2004, 2006, 2007), které se staly předlohou pro stejnojmenný televizní seriál. Spolu s Miroslavem Kasáčkem napsal knihy Mlynáři od Babic (2008) a Příběhy třetího odboje (2010), Volavčí sítě (2012) a Na útěku. Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse (2012). Je autorem řady scénářů k dokumentům České televize, například Můj otec generál o Heliodoru Píkovi či Dopisy z cely smrti o nevinných lidech, kteří byli odsouzeni k smrti. V roce 2008 získal Luděk Navara novinářskou Cenu Karla Havlíčka Borovského, v roce 2010 Cenu Antonína Švehly a v roce 2016 mu pražský arcibiskup Dominik Duka udělil stříbrnou Svatovojtěšskou medaili.

zdroj: nakladatelství Host

Miroslav Kasáček (*1937) spojil své životní osudy s Brnem. Za minulého režimu byl pro své postoje nucen pracovat v dělnických profesích na BVV (Brněnské veletrhy a výstavy), kde byl po roce 1989 jmenován ředitelem závodu výroby a montáže a následně začal soukromě podnikat. Rodiče jeho manželky Marie Melkusové byli perzekvováni komunistickým režimem v souvislosti s tragickými událostmi v Babicích na Třebíčsku. Ze shromážděných vzpomínek rodiny, pamětníků a písemných svědectví spolu s Luďkem Navarou napsali knihu Mlynáři od Babic (Host, Brno 2008) a další knihy — Příběhy třetího odboje (Host, Brno 2010), Volavčí sítě (Host, Brno 2012) a Na útěku. Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse (Host, Brno 2012). Je zakladatelem občanského sdružení Paměť, které prostřednictvím konferencí, výstav a různých publikací mapuje a zveřejňuje příběhy komunistického bezpráví.

zdroj: nakladatelství Host

————————————————

Špionáž je vděčným námětem řady detektivek. Skutečným případem se však nechali inspirovat manželé Miriam a Walter Schneirovi a na základě dlouholetého bádání v archivech sestavili rekonstrukci osudů Rosenbergových. Kniha vyšla pod názvem Manželé, kteří ukradli atomovou bombu.

Jediná a jedinečná kniha, která se věnuje případu Rosenbergových
V prvních letech studené války a v atmosféře zjitřené válkou v Koreji byli tito američtí komunisté odsouzeni k trestu smrti za špionáž ve prospěch Sovětského svazu.
Kniha se věnuje znovuotevření známého případu, který řeší zbývající záhady a otázky ohledně manželů Julia a Ethel Rosenbergových.
Autoři knihy Manželé, kteří ukradli atomovou bombu Walter a Miriam Schneirovi byli v roce 1965 jedni z prvních, kteří otevřeli kontroverzní případ Julia a Ethel Rosenbergových, popravených v roce 1953 za špionáž a předání klíčových informací o výrobě atomové bomby Sovětskému svazu.
Třicet let poté se Schneirovi znovu ponořili do případu a po otevření sovětských archivů se střípky začaly skládat znovu – a jinak. Za více než deset let svého bádání se autoři setkali s bývalými zpravodajskými úředníky v Moskvě a Praze a prostudovali detaily zaznamenané v tisících vládních dokumentů.
Kdo tedy vynesl tajemství atomové bomby Sovětskému svazu?
Jakou roli v celém případu hráli Julius a Ethel Rosenbergovi?
Byli to opravdu manželé, kteří ukradli atomovou bombu?

Manželé, kteří ukradli atomovou bombu

Autoři: Miriam Schneir, Walter Schneir

Počet stran: 184
Vazba: vázaná
Formát: 150×210 mm
ISBN: 978-80-271-0298-3
Doporučená cena: 279 Kč

Knihu Manželé, kteří ukradli atomovou bombu vydalo
nakladatelství Cosmopolis.

Julius a Ethel Rosenbergovi, obskurní dělnický pár, se stal středem pozornosti v létě 1950, po svém zatčení a obvinění, že byli součástí spiknutí vynášejícího do Sovětského svazu tajné vojenské a bezpečnostní informace. Když si pro ně přišli, žili Rosenbergovi se svými dvěma syny v třípokojovém bytě na newyorském Lower East Side. Jako spousta jiných, kteří vyrostli za hospodářské krize, věřili, že lékem na ekonomické strádání, které viděli všude kolem, je socialismus, a tak se Julius stal členem komunistické strany. Téhož léta také zatkli a označili za Rosenbergova spoluspiklence bývalého Juliova spolužáka z newyorské City College (City College of New York – CCNY). Všichni obvinění prohlásili, že jsou nevinní.

Zapojte se do našich aukcí, v nichž najdete tyto knihy a řadu dalších za skvělé ceny.

Která z dnes představených knih vás nejvíce zaujala? Napište nám svůj názor v komentářích.

Doporučení:

Share