Knihu Vdova od autorky Fiona Barton vydalo nakladatelství Domino
v edici Napětí.

2

Středa 9. června 2010 – Vdova
Do nemocnice samozřejmě dorazila i policie. Na úrazovém oddělení se dokonce ukázal sám inspektor Bob Sparkes a chtěl se bavit o Glenovi.
Jemu ani ostatním jsem nic neřekla. Sdělila jsem jim, že není o čem mluvit a že jsem stejně příliš rozrušená. Trochu jsem i plakala.
Inspektor Sparkes je součástí mého života už tak dlouho – bude to už přes tři roky –, ale teď možná zmizí s tebou, Glene.
Kate Watersové nic z toho nepovím. Sedí v křesle u mě doma v obýváku, drží v dlaních hrnek s čajem a podupává nohou.
„Jean,“ osloví mě – vida, takže už ne paní Taylorová. „Minulý týden pro vás musel být strašný. Zvlášť po tom všem, čím už jste si prošla.“
Nic neodpovím, jen sklopím oči do klína. Ona nemá ani ponětí, čím jsem si prošla. Vůbec nikdo to netuší. Nikdy jsem to nikomu neprozradila. Glen říkal, že tak to bude nejlepší.
Mlčky čekáme a pak to Kate Watersová zkusí jinak. Vstane a zvedne z krbové římsy naši fotku – oba se na ní něčemu smějeme.
„Vypadáte velice mladě. To bylo ještě před svatbou?“
Přikývnu.
„Znali jste se předtím dlouho? Seznámili jste se ve škole?“
„Ne, ve škole ne. Potkali jsme se na autobusové zastávce,“ řeknu jí. „Byl moc hezký a vtipný. Já měla tehdy sedmnáct a učila jsem se na kadeřnici v Greenwichi, kdežto on pracoval v bance. Byl o něco starší, nosil oblek a kvalitní boty. Byl jiný.“
Udělala jsem z toho trochu červenou knihovnu a Kate Watersová na to skočila. Horečně si škrábe zápisky do bloku, kouká na mě brejličkami a přikyvuje, jako by tomu rozuměla. Mě ale neoblafne.
Ve skutečnosti se Glen ze začátku moc romanticky nechoval. Naše námluvy se odehrávaly hlavně potmě – v kině, na zadním sedadle jeho Fordu Escort nebo v parku – a na nějaké řeči nebylo moc času. Přesně si však vybavuju, kdy mi poprvé řekl, že mě miluje. Ucítila jsem mravenčení po celém těle, jako bych najednou vnímala každý centimetr své kůže. Poprvé v životě mi připadalo, že doopravdy žiju. Odpověděla jsem, že ho taky miluju. Zoufale. Že nemůžu jíst ani spát, jak na něj pořád myslím.
Bloumala jsem po domě jako tělo bez duše a máma říkala, že jsem jako uhranutá. Nevěděla jsem jistě, co to znamená, ale chtěla jsem být pořád s Glenem a on tenkrát tvrdil, že to cítí stejně. Myslím, že máma trochu žárlila. Byla na mně závislá.
„Ona na tobě až nezdravě visí, Jeanie,“ řekl Glen. „Chodit všude s dcerou není úplně normální.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že se máma bojí vycházet z domu sama, ale Glen oponoval, že je jen sobecká.
Byl hrozně starostlivý. V hospodě mi vždycky vybíral místo dál od baru: „Nechci, abys musela sedět v hluku.“ A v restauracích objednával jídlo tak, abych okusila něco nového. „Bude ti to chutnat, Jeanie, uvidíš.“ Tak jsem ho poslouchala a ty nové věci byly někdy opravdu dobré. A když ne, nic jsem neřekla, abych ho neurazila. Když jsem se proti něčemu ozvala, vždycky ztichl. To jsem nesnášela. Cítila jsem, že jsem ho zklamala.
Nikdy jsem nechodila s nikým, jako byl Glen. S někým, kdo ví, co od života chce. Ostatní kluci byli…, no prostě kluci.
O dva roky později mě Glen požádal o ruku. Neklekl si přitom, ale přitáhl si mě k sobě a řekl: „Patříš ke mně, Jeanie. My dva patříme k sobě… Vezmi si mě.“
Tou dobou už si získal i moji mámu. Chodíval k nám domů s kyticí. „Malá pozornost pro druhou nejdůležitější ženu mého života,“ rozesmával ji a pak se s ní bavil o televizním seriálu Coronation Street nebo o královské rodině. Máma to zbožňovala. Říkala mi, že mám velké štěstí. Že mě Glen probudil k životu a udělá ze mě něco pořádného. Věděla, že se o mě postará. A on tomu dostál.
„Jaký tenkrát byl?“ ptá se Kate Watersová a povzbudivě se ke mně naklání. Tenkrát. Myslí předtím, než se stalo všechno to špatné.
„Moc hodný. Měl mě rád a udělal by všechno, co mi viděl na očích,“ odpovím. „Pořád mi nosil kytky a dárky. Říkal, že jsem jeho jediná. To víte, já z toho byla celá vedle. Bylo mi teprve sedmnáct.“
Návštěvě se to zjevně zamlouvá. Všechno pečlivě zapíše směšnými klikyháky a pak vzhlédne. Mám co dělat, abych se nezačala smát. Cítím, že se o mě pokouší hysterie, ale vyjde ze mě jen jakýsi vzlyk. Ona natáhne ruku a dotkne se mého ramene.
„Netrapte se tím,“ říká. „Už je po všem.“
A má pravdu. Už žádná policie, žádný Glen. Žádný z těch jeho nesmyslů.
Nemůžu si přesně vzpomenout, kdy jsem tomu tak začala říkat. Začalo to mnohem dřív, než jsem to vůbec dokázala pojmenovat. Měla jsem plné ruce práce s tím, aby naše manželství bylo dokonalé – počínaje svatbou na zámečku Charlton House.
Máma s tátou si mysleli, že jsem na to v devatenácti ještě moc mladá, ale my jsme je přesvědčili. No, vlastně spíš Glen. Byl tak odhodlaný a tolik o mě stál, že táta nakonec svolil a mohli jsme to oslavit s láhví šumivého lambruska.
Rodiče zaplatili za svatbu hromadu peněz, protože jsem byla jejich jediná dcera, a já trávila veškerý čas prohlížením obrázků ve svatebních magazínech a snila o svém velkém dnu. Můj velký den… Strašně jsem se na to upnula a naplnila tím celý svůj život. Glen se mi do toho nikdy nepletl.
„To je tvoje doména,“ říkával a já se smála.
Znělo to tak, jako by i on měl nějakou doménu. Myslela jsem, že svoji práci. S oblibou se prohlašoval za živitele rodiny. „Vím, že to zní staromódně, Jeanie, ale chci se o tebe postarat. Jsi ještě mladá a máme všechno před sebou.“
Vždycky měl velké plány, a když o nich mluvil, přišlo mi to vzrušující. Chtěl se stát vedoucím pobočky, pak odejít z banky a založit si vlastní firmu. Udělat se sám pro sebe a vydělávat spoustu peněz. Úplně jsem ho viděla v drahém obleku se sekretářkou a velkým autem. A já? Já mu budu stát po boku. „Doufám, že se nikdy nezměníš, Jeanie. Mám tě rád takovou, jaká jsi,“ říkával.
Tak jsme si koupili dům a po svatbě se do něj nastěhovali. A bydlíme tu dodneška.
Dům měl původně předzahrádku, ale tu jsme nechali zavézt štěrkem, „abychom ušetřili za sekání trávy“. Bylo to Glenovo rozhodnutí. Mně se tráva docela líbila, ale on měl rád věci hezky upravené. Když jsme spolu začali žít, bylo to docela těžké, protože já jsem bývala vždycky trochu nepořádná. Máma v prachu pod mojí postelí věčně nacházela špinavé talíře a liché ponožky. Glen by umřel, kdyby to viděl.
Vzpomínám si, jak zaťal zuby a přimhouřil oči, když mě nedlouho po svatbě jednou večer při společném čaji přistihl, jak smetávám rukou drobky ze stolu na podlahu. Sama jsem si to ani neuvědomila – musela jsem to udělat bezděčně už aspoň stokrát, ale tenkrát to bylo naposledy. V tomhle ohledu mi Glen pomohl. Naučil mě, jak dělat věci správně tak, abychom to měli doma hezké. Měl to rád doma hezké.
V našich počátcích mi Glen často vyprávěl o práci v bance – jaké má úkoly, jak za ním chodí mladší kolegové pro radu, jak mezi sebou v kanceláři vtipkují a šéf to nemůže vystát – „Myslí si, že je něco víc než ostatní, Jeanie.“ Říkal jí i podrobnosti o lidech, se kterými pracoval. O Joy a Liz z administrativy; o Scottovi, co seděl za přepážkou, měl hroznou pleť a věčně se červenal; o stážistce May, která vždycky všechno popletla. Ráda jsem ho poslouchala. Ráda jsem se dozvídala o jeho světě.
Nejspíš jsem mu vyprávěla i o své práci, ale vždycky jsme se zase rychle vrátili k dění v bance.
„Stříhat lidi není žádná extra práce,“ říkával, „ale ty to děláš velice dobře, Jeanie. Jsem na tebe pyšný.“
Tvrdil, že se snaží, abych ze sebe měla lepší pocit. A dařilo se mu to. S jeho láskou v zádech jsem si připadala v bezpečí.
Kate Watersová se na mě dívá a znovu dělá tu věc s hlavou. Je dobrá, to jí nemůžu upřít. Ještě nikdy jsem s žádným novinářem nemluvila, natož abych si někoho z nich pustila domů. Nanejvýš jsem jim řekla, aby šli pryč. Zvonili u našich dveří už celá léta, zas a znova, a žádný se dodnes nedostal dál. Glen na to dohlídl.
Ale teď tady není. A zdá se, že Kate Watersová je jiná. Řekla mi, že se mnou „opravdu soucítí“. Prý jí připadá, jako bychom se znaly celou věčnost. A já vím, jak to myslí.
„Jeho smrt pro vás musela být hrozný šok,“ říká a znovu mi stiskne ruku. Otupěle přikývnu.
Nemůžu jí prozradit, jak jsem za bezesných nocí ležela v posteli a přála si Glenovu smrt. Tedy ne tak docela. Nechtěla jsem, aby ho něco bolelo nebo aby trpěl. Jen jsem chtěla, aby tady už nebyl. Snila jsem o chvíli, kdy zazvoní telefon a na druhém konci bude policie.
„Paní Taylorová,“ ozve se hluboký hlas, „je mi to velice líto, ale mám pro vás špatnou zprávu.“ V očekávání příštích slov jsem se vždycky málem rozesmála. „Paní Taylorová, váš manžel zahynul při dopravní nehodě.“
Pak jsem uviděla sama sebe – opravdu jsem se viděla –, jak s pláčem beru telefon a volám jeho mámě. „Mary, bohužel mám špatnou zprávu. Jde o Glena. Je mrtvý.“
Slyším, jak se ohromeně zajíkne. Cítím její zármutek. Cítím upřímnou soustrast přátel a příbuzných, kteří mě obklopí. A pak to tajné rozechvění.
Já, truchlící vdova. To snad nemyslíte vážně.
Samozřejmě, když se to doopravdy stalo, nepřipadalo mi to ani zdaleka tak reálné. Zdálo se, že její mámě se v první chvíli stejně jako mně ulevilo, že už je po všem. Pak položila telefon a začala svého chlapečka oplakávat. Pokud jde o přátele, nebylo komu to sdělit, a obklopila mě jen hrstka příbuzných.
Kate Watersová zašvitoří, že si odskočí a přitom udělá další čaj. Bez protestů jí podám hrnek a popíšu jí cestu na záchod. Když odejde, rychle se rozhlédnu po pokoji a přesvědčím se, že v dosahu není nic po Glenovi. Žádné suvenýry, které by tady mohla ukrást. Glen mě varoval. Vyprávěl mi o novinářích hrůzostrašné historky. Slyším spláchnutí a Kate Watersová se po chvíli objeví s tácem a znovu spustí, jaká jsem skvělá a věrná manželka.
Pořád se dívám na svatební fotografii nad plynovým krbem. Vypadáme na ní tak mladě, jako bychom na sobě měli šaty svých rodičů. Kate Watersová si mého pohledu všimne, zvedne se a fotku přinese.
Posadí se na opěrku mého křesla a díváme se na ni společně. 6. září 1989. Den, kdy jsme uzavřeli sňatek. Nevím proč, ale rozbrečím se – jsou to moje první opravdové slzy od Glenovy smrti – a Kate Watersová mě bere kolem ramen.

—————————-

Ochutnávku z tohoto napínavého psychologického thrilleru nabízí další ukázka.

O autorce

Na rozdíl od mnohých jiných nechtěla být Fiona Barton spisovatelkou od útlého dětství. Většinu svého profesního života zasvětila novinařině – pracovala pro řadu předních britských deníků a za své působení získala prestižní cenu Reportér roku. Cena ji motivovala k nečekanému počinu: Fiona opustila zaměstnání a odjela na Srí Lanku pracovat jako dobrovolnice. A právě tehdy se jí začala v hlavě formovat základní dějová linka její knižní prvotiny. Téma, které thriller Vdova zpracovává, má kořeny v autorčině novinářské praxi. Bezpočtukrát psala o různých kriminálních případech a často přemýšlela nad tím, jak se asi cítí manželky obžalovaných mužů, jak moc toho o spáchaném zločinu vědí a jak se s celou situací vyrovnávají. Jako novinářka o těchto úvahách psát nemohla. Jako spisovatelka si to mohla konečně dovolit, a tak v její prvotině nacházíme spletité a mnohovrstevnaté vyprávění o muži obviněném z pedofilního zločinu a o jeho ostrakizované ženě, o zdrcené matce pohřešovaného děvčátka, o novinářce, která o hrůzném případu píše, a o detektivovi, který případ už dlouhá léta vyšetřuje.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Barton, Fiona

Domino, 2016