Dělník Haňťa již pětatřicet let pracuje ve sběrně starého papíru. Celé dny se ve sklepě probírá vyřazenými knihami, krvavým papírem z řeznictví a reprodukcemi slavných obrazů a obsluhuje lis, který papír stlačuje do balíků. Práce, která by se mnohým zdála zdlouhavá či odporná, však naplňuje celý jeho život, je jeho vášní a radostí. Haňťa si totiž na svých balících dává záležet. Doprostřed vkládá knihy filozofů otevřené na stránkách s nejhlubšími myšlenkami, okraje obaluje obrazy a i krvavý papír, mouchy a zatoulané myši uvnitř pečlivě komponuje. Každý jeho balík je tak uměleckým dílem, jehož krásu však neocení nikdo jiný než Haňťa sám.

Další Haňťovou vášní jsou knihy. Při práci často listuje svazky, které do sběrny byly přivezeny, vychutnává si každou větu a díky tomu je, jak sám říká, proti své vůli vzdělán. Někdy také knihy a časopisy schovává a odnáší je lidem, které by mohly zajímat. Sám má doma úctyhodnou sbírku knih – po celém bytě má rozestavěné police ze starých prken a na nich knihy. Je jich tolik, že Haňťovi zbývá jen trochu místa okolo záchodu a na posteli. Často se nad velkým džbánem piva, které si v práci často dopřává, zamýšlí nad tím, že obrovská váha knih, které má na prknech zavěšených nad postelí, by na něj při sebemenším neopatrném pohybu mohla spadnout a slisovat jej tak, jako on lisuje starý papír.

Nad pivem se však věnuje i jiným úvahám. Vzpomíná na svou první lásku Mančinku a na nepříjemné situace, kvůli nimž nemohli být spolu, i na soužití s maličkou cikánkou, která později zemřela v koncentračním táboře. Jeho vzpomínkami se prolínají úvahy nad větami vyčtenými z filozofických knih, ale také pozorování věcí, které se okolo Haňti odehrávají. Všechno jako by přitom mělo jakési podivné souvislosti; přítomnost jako by napodobovala situace dávno minulé nebo odplácela již zapomenuté prohřešky, myši a krysy jako by byly obrazy člověka a společnosti a lidská krutost jako by jen odrážela krutost nebes.

Přes všechny tyto myšlenky Haňťa není pesimistou. Jeho život je prozářen láskou k práci, ke zvířatům a k lidem, kteří jsou stejně bezbranní, radostí z všedních drobností a nadějí v budoucnost, ve které se Haňťa vidí i nadále u lisu na starý papír, kterak tvoří další a další balíky, další a další umělecká díla.

Celá kniha je sledem občas melancholických, občas radostných úvah věčného snílka, člověka zároveň prostého i vzdělaného, který v životě ledacos zažil a vše si svým osobitým způsobem poskládal tak, jako celý život skládal papír do svého hydraulického lisu. Nabízí tak neotřelý pohled na život a na svět se všemi jeho radostmi i strastmi, se vší krásou i ošklivostí. Není to kniha, která by se dala číst rychle; čtenář podobně jako Haňťa musí vychutnávat každé slovo, každou myšlenku jako bonbon, užívat si neobvyklý pohled na svět i neotřelý jazyk a přemýšlet. Výsledkem je literární zážitek, kterému se málokterý vyrovná.

Kniha Příliš hlučná samota známého spisovatele Bohumila Hrabala vychází nejnověji v nakladatelství Mladá fronta.

Související knihy

Hrabal, Bohumil

Mladá fronta, 2012

Hrabal, Bohumil

Mladá fronta, 2012