Sobota brzy ráno, park, takže čekám klasiku v podobě přiopilých lidí, kteří si v pátek vyrazili do klubů a pak se tak nějak nocí probrouzdali až k ránu a zaparkovali to v parku, kde se natáhli na zem, protože je to mimochodem letní sobotní ráno. A už vidím první vlaštovky, tři kluci a dvě holky sedí na zemi, dopíjí jakousi flašku a už z dálky na mě něco opileckého halekají. Svět je v pořádku, říkám si a běžím dál. Po několika běžeckých krocích ale začínám potkávat další běžce a už žádné motající se, lehce připitoměle se usmívající lidi. Ne, dnes jsou to samí běžci. Holky, kluci, muži, ženy. Sami. I skupinově. No, sportem ke zdraví, je vidět, že dnes to zdraví berou lidé vážně.

Běžím dál a míjím takovou tu venkovní posilovnu. Předpokládám, že se v ní budou válet motající se, lehce připitoměle se usmívající lidi, co si cestou z nonstopu udělali na mučicích strojích přestávku. No, tak jsem se spletla. V sobotu ráno okolo osmé se ve venkovní posilovně protahuje jakási holka ve sportovním (nevypadá, že by přišla z baru) a jakýsi svalnatý mladý muž, který právě dělá kliky. Napadne mě, že oni nejspíše nepobyli celý večer někde v baru a neklopili do sebe jednoho panáka za druhým. I když je docela možné, že tato dnešní omladina už prostě do sebe panáky neklopí. Pravděpodobně strávili pohodový večer v nějakém hipstersky laděném doupěti, kde popíjeli kvalitní kávu a domácí limonádu. No nic, aspoň mně, coby matce malého dítěte, nemusí být líto, že už nemůžu chodit do zakouřených barů, kde alkohol teče proudem. Protože tam pravděpodobně už nechodí nikdo. Když už jsme ale narazili na tu kávu, tak při doběhnutí na náměstí se nestačím divit, kolik lidí si přivstalo a už obklopuje všechny venkovní zahrádky a popíjí lahodný mok. Nikdo nepije lahváče, aby se dostal z kocoviny? Opravdu ne. Jen si tak klábosí a objednávají si mošty, citronády a fresh džusy. U nohou většiny z nich se válí proutěné košíky, ve kterých mají květáky, brokolice, brambory a různé listy, které nakoupili na trhu.

Než stačím doběhnout domů, pípne mi SMS od kámoše, jestli se nechci stavit na kávu. Jasně, na kávu, jak jinak, a k tomu mám určitě koupit nějaké celozrnné housky s cizrnou, že? Pro jistotu mu volám, co mám přinést. Chvíli je ticho a pak se ozve něco nesrozumitelného. Leknu se, co se mu stalo. „Kafe, škyt… to to fakt jako nemám, jestli… jestli ho chceš, tak si ho to jako to kup. Já chci pivo a něco na ten na zub, páreček kdyby to kdyby… co jsem to chtěl… jo, nebo nějakou klobásu.“
Dorazím ke kámošovi domů, no co, manžel si aspoň užije více otcovských povinností. Můj pětatřicetiletý kámoš sedí ve svém obýváku, hulí jedno cigáro za druhým, a když mu podávám lahváče, zeptá se nevinně: „A rumíček by nebyl?“ A mě v tu chvíli napadne: „Svět je v pořádku, díky nám třicátníkům.“

Alžběta Bublanová

Píši prózu, zaměřuji se spíše na kratší texty a povídky. V roce 2012 mi vyšla povídková sbírka
Čtyři stěny, za kterou jsem dostala ocenění Máchova růže od Akademie literatury české. Napsala jsem i kratší román V Tichu, který mi vydala Euromedia Group letos v únoru.

Související knihy

Bublanová, Alžběta

Ikar, 2016

Bublanová, Alžběta

Dauphin, 2012