I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete. Román o návratech a neshledáních. Hlavní rovinu vyprávění tvoří melancholický příběh novináře Pavla Klimeše, který se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a ocitá se v situaci, která ho nutí hledat nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na partu kamarádů, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Ve vzpomínkách se stále častěji objevuje postava otcova kolegy Milana Knota, který pro vypravěče kdysi představoval dětský vzor. V polovině sedmdesátých let však svým přátelům nepřímo přiznal, že podepsal spolupráci s StB, na čas se před nimi uzavřel a na společnou dovolenou přestal jezdit. O tom, co konkrétně Knotova spolupráce s StB způsobila dalším návštěvníkům krkonošské chaty, získává Pavel Klimeš po listopadu 1989 přesvědčivé indicie a v novinách někdejšího rodinného přítele veřejně odsoudí jako agenta StB. S odstupem dvaceti let se však v celém příběhu objevují pochybnosti a nesrovnalosti.

Ukázka z knihy

Mnoha kouzlům toho vždy napjatě očekávaného dne jsem sice dávno odvykl, ovšem některá jsem si zase snadno a rychle vybavil. Třeba právě cestování autobusem. Tenkrát to jinak nešlo: naši auto neměli, a i když jsem si už skoro dospělý párkrát přisedl do Vojtova prvního trabanta, vzpomínky na šestihodinovou cestu autobusem ze Závětří do Lhotky se všemi zastávkami a nádražími mám zřejmě navždy pod kůží. (str. 11–12)

Neváhejte se podívat na pokračování ukázky této zářijové novinky, kterou vydalo nakladatelství Host.

Ohlasy na knihu

Autor kombinuje postupy různých literárních žánrů, které text pomáhají rytmizovat a střídat v něm atmosféry. Knihu lze číst jako intimní milostný příběh, jako detektivní román, autobiografickou vzpomínkovou prózu či jako deník z doby normalizace. (…) Dílo inovativně rozvíjí ty nejlepší tradice českého románu, jak je známe především z próz Josefa Škvoreckého či Milana Kundery.

– Aleš Merenus

Román je promyšlený, ale hlavně „propsaný“ do čtivé, a  přitom nepodbízivé podoby. Baví, vztahuje se k mnoha otázkám, které se v současných literárních dílech příliš neobjevují (nebo objevují v  nepříliš věrohodném ztvárnění)  – například k  normalizaci, ale i  k  porevolučnímu vystřízlivění. A konečně celou knihu chápu jako román, který je doopravdy „prožitý“ – ne však autobiografický! – a schopný tuto žitou zkušenost předat dál bez nabubřelých gest, bez sterilní výpomoci z rešeršovaných historických prací, bez podbízivých a ublíženeckých stigmat českého románu posledních let.

– Michal Jareš

Doporučejeme

Pokud vás kniha zaujala a rádi byste získali autogram nebo se zúčastnili autorského čtení, máte dvě příležitosti. Nejdříve 15. 9. 2016 proběhne brněnské uvedení a přesně o měsíc později vystoupí autor se svou novinkou na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Všechno je jenom dvakrát

Autor: Michal Přibáň

Počet stran: 472
Vazba: vázaná
ISBN: 978-80-7491-141-7
Doporučená cena: 369 Kč

Knihu Všechno je jenom dvakrát vydalo nakladatelství Host.

O autorovi

Michal Přibáň (* 1966) působí jako literární historik v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Knižně publikoval kapitoly z dějin předsrpnového exilu Prvních dvacet let (Host 2008), vedl autorský tým slovníku Česká literární nakladatelství 1949–1989 (2014) a dlouhodobě se zabývá dílem Josefa Škvoreckého. Román Všechno je jenom dvakrát je jeho prozaickým debutem.

Zdroj informací: nakladatelství Host

Rozhovor s Michalem Přibáněm

Vydal jste již několik odborných publikací, ale jako prozaik debutujete až v padesáti letech. To sice není vysloveně výjimečné, ale obvyklé také ne. Kdy jste zjistil, že chcete napsat román?
Podobné touhy chovám od dětství, takže jsem mnohokrát začal, ale nikdy nedokončil. Chyběla mi vytrvalost a asi i sebedůvěra; jako čtenář jsem poznal příliš mnoho dobrých autorů, než abych si troufl vydat se s nimi na stejné hřiště. A asi jsem jednal správně: mám rád romány, jejichž autoři se můžou opřít o určité životní zkušenosti, a pokud jsem chtěl napsat taky takový, musel jsem právě na ty zkušenosti nějaký čas počkat.

Román je tedy autobiografický?
Toto slovo bych nepoužil, protože by mohlo řadu čtenářů odradit. Někdy se za ním totiž schovávají i dost banální příběhy, kterým ani fakt, že je někdo skutečně prožil, negarantuje hodnotu či „nosnost“ literárního námětu. Ptáte-li se však na to, jestli má příběh mého románu reálné základy, tak v mnoha ohledech skutečně má. Na podnikové chatě v Krkonoších, kam jsem jezdil pravidelně na prázdniny, počátkem sedmdesátých let policisté nepochybně z politických důvodů zatkli jednoho východoněmeckého muzikanta s nápadně českým příjmením. Byl to známý mých rodičů, s nimiž to tehdy pořádně zatřáslo, a přitom jsme se nikdy nedozvěděli, proč se to stalo a jaké důsledky to pro jeho rodinu mělo. V devadesátých letech, kdy jsem pracoval jako novinář, jsem se o jeho případu pokusil něco zjistit, bohužel však marně. Při psaní románu mi tedy nezbylo, než si vysvětlení vymyslet. Při konstrukci jednotlivých zápletek jsem se rozhodně nedržel vlastního životopisu, nebudu však popírat, že jsem vyšel z osobních a částečně snad i generačních zkušeností.

Generačních?
V románu nejde jen o ty, kteří se v roce 1973 vypravili na nevinný výlet na Sněžku, ale i o nás, kteří jsme u toho všeho byli jako děti. V časech nejtužší normalizace jsme si žili svoje víceméně bezstarostné životy, aniž bychom tušili, před jakými dilematy dennodenně stojí naši rodiče a jejich přátelé. Dnes jsme dospělí a k jejich tehdejším postojům se s převahou zkušeností následujících třiceti let stavíme přirozeně kriticky. Jenže nám často uniká, že i naše děti jednou budou posuzovat naše dnešní dilemata a způsoby, jakými se je snažíme řešit. Patřím ke generaci, která prožila devětaosmdesátý rok přímo na fakultách, a úvahám o tom, nakolik a za co všechno od té doby neseme generační odpovědnost, se zejména v posledních letech nedokážu vyhnout. Ani čtenář mé knihy před nimi tedy neuteče.

Jak dlouho jste na románu pracoval?
Psát jsem začal v roce 2004 a trvalo mi to – ovšem s jednou velmi dlouhou přestávkou – jedenáct let. Je to asi hodně dlouho, ale protože se i v zaměstnání živím psaním (byť jde o psaní textů spíše odborné povahy), nebylo úplně snadné usednout každý večer znovu k počítači a znovu se zkoncentrovat na podobnou činnost. Nakonec jsem se jakžtakž naučil odpočívat od psaní psaním a doufám, že toho ještě někdy využiju.

Co bylo při psaní nejtěžší?
Nejspíš jsem udělal stejné zkušenosti, jako všichni prozaici nad prvním dokončeným dílem. V mém případě je to možná o něco roztomilejší, protože je mi padesát a řadu let se pohybuju v literárně vědném prostředí, takže by mě hned tak něco nemělo překvapit. Sám jsem se musel občas zasmát, jak se v tomto pokročilém věku dozvídám o psaní věci, které jsem třeba vzdáleně tušil, ale dosud nepoznal z vlastní zkušenosti. Nejtěžší asi bylo rozpoznat, kdy se mám držet původně vymyšlené konstrukce příběhu a kdy je naopak lepší nechat se vést jeho spontánním vývojem. Některé scény jsem přepracovával třeba i patnáctkrát, jiné se psaly samy, byť se někdy rozběhly i původně nezamýšleným směrem.

Kdo byl vaším prvním čtenářem či kritikem?
Jako první četly rukopis moje žena a starší dcera, protože byly nejspíš zvědavé, jestli ty hodiny, dny a týdny, které jsem po večerech a o víkendech proseděl zavřený u počítače, měly nějaký smysl. Pak jsem dal knihu přečíst kamarádce, která mi kdysi na fakultě oponovala diplomku a navzdory našemu přátelství ke mně byla oprávněně přísná; předpokládal jsem tedy, že ani teď mě nebude jen tak kolegiálně plácat po rameni. Před jinými kolegy z odborného prostředí jsem byl zpočátku spíš ostražitý; ostatně když se dozvěděli o mém úmyslu román nejen dopsat, ale i vydat, skoro všichni se hned zeptali: A pod jakým pseudonymem? Že bych nesl kůži na trh pod vlastním jménem, to mi zprvu nechtěli uvěřit. Někteří mi ale nakonec pomohli, protože uměli položit dost podstatné otázky, které mě vedly k důležitým a snad prospěšným úpravám.

Zdroj informací a rozhovoru: TZ nakladatelství Host

Nakladatelství Host zaujímá v současnosti nepřehlédnutelné místo na českém knižním trhu. Vydává tradičně především kvalitní českou prózu a poezii, literární teorii i literaturu naučnou – publikace věnované zejména historii, sociologii, filmové vědě i dalším oborům. V posledních letech se výrazně rozšířila řada překladové beletrie, ale nově zde našla přístřeší například i prestižní edice Česká knižnice s výbory z děl českých klasiků.

Související knihy

Přibáň, Michal

Host, 2016