Žijeme v rovnoprávném světě, ve světě, kde se každý může svobodně projevit, hlásit se o svá práva. A tak leckdy týrané ženy nechápeme a říkáme si – proč? Proč ta žena vydržela s takovým tyranem celý život? Proč od něj neodešla? Možná po přečtení deníku Lenky Stránské pochopíte její důvody stejně jako důvody mnohých takových žen. Možná potom také dokážete pomoci ženám, které takto slepě stále žijí kolem nás. A možná i samy tyto ženy, až se jim kniha dostane do rukou, se dokážou na svůj život podívat s nadhledem, očima někoho jiného, ale přitom blízkého svým osudem. Možná je přiměje k tomu, aby se zamyslely, jak a hlavně proč hledat řešení.

Když si začínala psát deník, možná již tušila, že její manželství je omyl. Přesto v něm vytrvala osmapadesát let. Po manželově smrti bilancuje život se sebestředným sobcem, fakticky a téměř bez emocí popisuje ústrky, schválnosti, nadávky a hrubé zacházení, občas vrcholící fyzickým napadením. Některé ze zaznamenaných příhod jsou sotva uvěřitelné, z jiných až mrazí. Hrdinka však dokáže hodnotit svůj osud s nadhledem a smyslem pro humor… Její deník právě držíte v ruce. Varuje všechny, kdo se domnívají, že násilnického partnera změní, vychovají, polepší. Apeluje i na lhostejné svědky domácího násilí, kteří nezasahují s poukazem na heslo co se doma navaří, to se doma sní.

Kniha vznikla ve spolupráci s agenturou Guideline, s.r.o., Praha v rámci kampaně Asociace pracovníků intervenčních center ČR proti domácímu násilí s názvem Mlčení bolí.

 

Život s nepřítelem

Byla jsem ženou tyrana

Autorka: Lenka Stránská

Počet stran: 136
Vazba: brožovaná
Formát: 145×200 mm
ISBN: 978-80-7553-033-2
Doporučená cena: 199 Kč

 

Knihu Život s nepřítelem vydalo nakladatelství Triton.

 

Ukázka z knihy

23. 5. 1984

Jeli jsme autem na hřbitov a on mi pak ujel. Šla jsem domů pěšky. Potom mi rozsypal po chodbě shnilé brambory. Hledá toaletní papír a při tom nadává na Pavlíka. Prý slídí, kde nemá.
Pravidelné návštěvy hřbitova. Na Dušičky a Štědrý den jsme se tam scházeli i s dětmi a vnoučaty. Vždycky jsem zkrášlila hrob svých rodičů čerstvě zakoupenými květinami, na Vánoce i jmelím, šiškami a malým stromečkem s vánočními ozdobami. On na hrob svých rodičů dával zhruba deset let totéž jmelí. Po Vánocích ho vždycky opatrně uložil do igelitového pytlíku, aby posloužilo napřesrok. Bylo mu líto utratit těch pár korun za nové.

Červen 1984

Už dva dny řve, že jsem mu sebrala jeho špinavou košili a chtěla ji vyprat. Vyhrožuje. Prý mě kopne do pr…e.
Teprve nedávno jsem se od jeho bývalého spolupracovníka dozvěděla, že s ním nikdo nechtěl sedět v kanceláři, protože prý moc nedbal na osobní hygienu. Styděla jsem se ještě po těch letech. Ale já s ním bojovala o každý kousek prádla, abych ho mohla vyprat, a také ho neustále honila, aby se vykoupal.

3. 7. 1984

Scéna v kuchyni. Údajně nemá kam položit chleba. Zmlátil mě!

19. 10. 1984

V obýváku nepořádek, halda papírů, časopisů a starých novin. Roztřídila jsem časopisy – zvlášť Svět motorů, zvlášť Bezpečnost, zvlášť noviny, svázala je a dala na hromadu ke stolu. Druhý den jsem měla u postele svázanou hromadu svých časopisů a ořechy. Hrozný cirkus, nadávky, že mě kopne do pr…e, že jsem zralá na psychiatra, abych táhla apod.
Ano, s tím psychiatrem měl naprostou pravdu. Opravdu jsem na něj byla zralá. Stále jsem přemýšlela, proč zrovna já. Proč se ke mně tak chová?! Vždyť skoro nedělám nic jiného, než že se mu dnem i nocí snažím vyhovět. Jídlo dostal až pod nos, na domácí práce nemusel sáhnout, o děti jsem se starala dobře. Nikam jsem sama nechodila, snad jen občas ke kamarádce, kterou ovšem nesnášel. Nebrala si servítky, a tak se občas pohádali.

20. 10. 1984

Kýbl se splašky u mé postele. Na chalupě se nesmělo zatopit, údajně jsem posledně spálila hodně uhlí.

21. 10. 1984

Kocour Honza se na chalupě vyčůral na zem. Ráno jsem loužičku honem myla, aby to nepáchlo. Boty, které stály na zemi, jsem dala vedle, abych mohla podlahu vytřít. Vzápětí na mě zařval: „Dej ty boty na okno!“ Odmítla jsem, že stačí postavit je dál, do rohu místnosti. Nadávky pak nebraly konce: „Ty krávo, kopnu tě do pr…e. Uděláš, co ti řeknu, nebo Honzu před tebou zabiju! Budeš poslouchat, co ti říkám.“ Nakonec jsem ty boty na okno musela dát.
Zpětně si říkám, že by Honzu určitě nezabil. Měl ho rád, často se s ním mazlil a kocour jeho společnost vyhledával. Když však začal vyhrožovat, že zvířeti ublíží, raději jsem ustoupila…

Březen 1985

Donesl ze sklepa těžkou ždímačku a postavil ji před záchodovou mísu. Na květinové stěně jsem našla pověšené jeho špinavé ponožky.

Co budeme dělat, až budeme oba v důchodu? Už tenkrát jsem se toho děsila a umiňovala si, že snad budu přesluhovat, třeba zadarmo.

————————————–

Přečtěte si další také předmluvu ke knize.

---

Nakladatelství Triton vydává knihy od roku 1991. Specializuje se především na lékařské, psychologické, filosofické, historické a pedagogické knihy. Z krásné literatury pak na biografie, sci-fi a fantasy a pohádky.

Související knihy

Život s nepřítelem
Byla jsem ženou tyrana

Stránská, Lenka

Triton, 2016