Michaela Klevisová (*1976) je vystudovaná žurnalistka, dopisovatelka několika časopisů a překladatelka. Svůj čas ale věnuje z velké části psaní knih. K obrazu svému si stvořila komisaře Bergmana a vyslala jej do současného světa řešit zločiny ve stylu Adama Dalglieshe. Hned za román Kroky vraha (2007) získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku. Následovala Zlodějka příběhů (2009) a Dům na samotě (2011), který si opět vysloužil titul detektivka roku.

Od vymýšlení vražd si odpočinula psaním tzv. kočičích příběhů, které jí vystačily na tři povídkové knihy: Čekání na kocoura (2012), Kocour z Montmartru (2013) a Štěstí je zadarmo (2016). Posledním příběhem komisaře Bergmana je dovolenkový Ostrov šedých mnichů (2015).

Pokud jste si Michaelu Klevisovou již stihli oblíbit, pak určitě neváhejte a začtěte se do našeho rozhovoru, v němž najdete mnoho zajímavých informací. Pokud ji neznáte, pak čtěte také – máte totiž jedinečnou příležitost se s ní a její tvorbou seznámit!

Píšete detektivky a povídky. Z obého mám pocit, že jste ráda věrná svým hrdinům. U detektivek máte komisaře Bergmana, v povídkách jsou tím pojítkem kočky (vlastně i Bergman má kočku). I když v té nejnovější sbírce jste vzala na milost i psy… Jste opravdu věrná nebo máte ráda svůj osvědčený „stereotyp“?

To jste trefila, jsem věrný a stálý typ člověka. Když mi něco vyhovuje, držím se toho. Naopak pokud zjistím, že něco nefunguje, snažím se to okamžitě změnit – při psaní i v životě. Inspektor Bergman i kočky mi vyhovují, baví mě a čtenáři je mají rádi, takže si říkám, proč bych u nich nezůstávala? Už chystám další detektivku s Bergmanem, bude se odehrávat v severním Norsku. Čtvrté „kočičí“ povídky ale v nejbližší době neplánuji – jsou to příběhy inspirované životem, a ty, které vyšly ve třech knihách, jsem sbírala dlouhé roky.

Neříkám tím, že všechny Vaše povídky jsou stejné, naopak jsou velice rozmanité. Volíte různé vypravěče, prostředí i dobu, v níž se odehrávají. Vypadá to, že ráda cestujete…

Cestování miluji – připadá mi, že když člověk změní prostředí, jako by si tím prodlužoval život. Pokud strávíte víkend doma, uteče jako voda. Pokud v pátek večer sednete do auta, v sobotu ráno můžete být třeba u moře! A v neděli večer vám bude připadat, jako by vás od pátku dělil celý týden, ne jenom dva dny. Mám ráda svobodu a odlehlá místa, proto s přítelem cestujeme jedině na vlastní pěst, nikdy ne s cestovkami. Buď autem (takhle jsme projeli třeba Bretaň) nebo letíme a na místě si auto půjčíme (to děláme třeba ve Skandinávii). Svými cestami se hodně inspiruji i při psaní.

V povídce 1988 vyprávíte příběh očima dospívající dívky. Tento příběh mi přišel víc osobní, je to autentický střípek vzpomínek?

Je to tak, ta povídka je hodně založená na osobních prožitcích. Ačkoli vyloženě tento příběh s dědou, který chce emigrovat, jsem neprožila, na svých vzpomínkách jsem postavila prostředí, atmosféru, kulisy příběhu. Strašně ráda totiž vzpomínám na období svých dvanácti až čtrnácti let. Vyrůstala jsem na pražské periferii a měla úplně jiné dětství než současné děti. Byli jsme divocí, neměli jsme žádné kroužky, jen naprostou svobodu. Po škole jsme hodili batoh domů a šli ven a rodiče neměli ponětí, kde se touláme – jen věděli, že se večer vrátíme domů. A já chtěla zažívat co nejvíc věcí, smát se, zúčastnit se každé lumpárny – rozhodně jsem v tomhle věku nebyla tiché a zakřiknuté dítě, spíš naopak. Ze školy jsem pořád nosila poznámky, ale doma to procházelo celkem bez problémů, měla jsem liberální výchovu Na sídliště dvakrát do roka jezdila pouť a my na ní s kamarády trávili celá odpoledne a mě bavilo hlavně střílení na střelnici. Když jsme tenkrát ve škole měli do nějakého dotazníku napsat, co jednou chceme dělat za práci, uvedla jsem, že chci jezdit se střelnicí… Takže tímhle vším jsem se v povídce 1988 inspirovala. Najednou se mi chtělo vrátit se v duchu do toho hezkého období svého života. Vlastně z něj ve své tvorbě čerpám docela často. To dětství plné svobody mi hodně dalo – za prvé jsem si prostě užila spoustu legrace a za druhé pochopila, že aby se člověk cítil šťastný, nemusí ničeho dosáhnout ani nic mít, stačí si prostě naplno užívat přítomnou chvíli.

Vaše poslední vydaná detektivka Ostrov šedých mnichů (2015) se odehrává mimo naše území na holandském ostrově Schiermonnikoog. Proč? Co Vás vedlo k tomu udělat z Bergmana „soukromé očko“?

Holandské Waddenské ostrovy mám ráda. Je to prostředí, které dobře znám, každoročně tam trávím několik týdnů – už mi připadá, že když jedu do Holandska, ani to není cizina. S přítelem jsme tyhle ostrovy objevili před patnácti lety úplně náhodou a byla to láska na první pohled. Je to úplně jiné Holandsko než na pevnině: jako by se tam zastavil čas. Starobylé vesničky, statky, na pastvinách spousta koní a ovcí. Nejsem vůbec městský typ, miluji venkov – a tohle je venkov u moře. A to mi opravdu učarovalo. Každý Waddenský ostrov má kilometry dlouhou bílou písečnou pláž, ale není to prostředí na klasickou koupací a opalovací dovolenou, protože tam hodně fouká a bývají velké vlny – podle toho moře se spíš nádherně chodí, můžete jít celý den podél vln tam a zase zpátky. Dokonalá relaxace. Takže jsme se tam začali každoročně vracet. A z toho vyplynul nápad zasadit na jeden z ostrovů děj mojí čtvrté detektivky. Chtěla jsem v ní mít i Bergmana, a tak jsem vymyslela, že bude pátrat na vlastní pěst, aby pomohl svojí kamarádce.

Vaše první kniha – Kroky vraha (2007) – dostala ocenění pro nejlepší českou detektivku. Jsou ceny a příznivé recenze Vašich knih tím motorem, který Vás pudí psát dále? Nebo je pro Vás psaní vášní, bez ohledu na to, s jakou odezvou se Vaše knihy setkávají?

K dalšímu psaní mě hodně povzbuzuje příznivý ohlas čtenářů a odborné veřejnosti. Nejsem totiž vůbec ten typ, že bych si něco smolila jen pro sebe, že by mě uspokojoval samotný proces psaní – dělám to vždycky proto, aby vznikla kniha, ta vyšla a lidi ji četli. Beru psaní jako práci. Když už mám knihu rozdělanou, samozřejmě mě baví a myslím na ni pořád – takže pak se z toho stává svým způsobem vášeň. Jenže to nic nemění na tom, že vysedávání u počítače nebo poznámkového bloku pro mě není úplně ideální způsob trávení času! Jsem ráda venku, v pohybu, v přírodě. Raději než u počítače jsem na zahradě, u koní, v lese… Takže se musím k tomu, abych začala dělat na nové knížce, vždycky nejprve přinutit. První knížka vznikla jako experiment – chtěla jsem prostě vědět, jestli dokážu stvořit klasickou detektivku po vzoru své oblíbené P. D. James. Dělala jsem na ní tři a půl roku – vždycky hlavně přes zimu, kdy mě to tolik netáhlo ven. Kdyby se lidem nelíbila a čtenáři mi pořád nepsali, jak je moje knížky potěšily a ať honem píšu dál, asi bych teď tak pilná nebyla

Jedna z knih – Dům na samotě (2011) – mi svým prostředím, v němž se odehrává, připomněla dílo Dicka Francise nebo australského Petera Kleina. Vypadá to, že kromě koček máte ráda i koně. Nebo se pletu? Jaké domácí mazlíčky vlastníte?

Mám blízko vlastně ke všem zvířatům, ale kočky a koně mezi nimi opravdu mají výsadní postavení. Momentálně vlastním tři kočky, dvě z nich jsou nalezenci (o jednom svém kocourovi a jeho příchodu do naší domácnosti jsem napsala povídku Ten, který přišel oknem v knížce Čekání na kocoura). Ke koním jsem tíhla od dětství, ačkoli ostatní členové rodiny se jich bojí. Zřejmě se projevily dávné geny – pradědeček, kterého jsem nepoznala, totiž byl koňský handlíř. Svého koně jsem nikdy neměla, ale celý život se okolo nich někde motám. I proto jsem se rozhodla napsat Dům na samotě, detektivku, jejíž děj nechá čtenáře trochu nahlédnout do zákulisí tréninku dostihových koní. To prostředí znám dobře – rodiče mě tam začali brát ještě než jsem začala chodit do školy, abych si užila koní, aniž by oni riskovali, že se k některému z nich budou muset příliš přiblížit Dnes mám mezi lidmi od dostihů dost známých i jednu ze svých nejbližších kamarádek.

Když jsem četla Vaši Zlodějku příběhů (2009), měla jsem pocit, že vraždu mohlo spáchat více lidí a hodně jsem tápala… Mám ráda, když do konce knihy nevím, kdo je vrah. Předčasné odhalení mi přináší zklamání. Slyšela jsem ale, že dokonce ani Vy netušíte při psaní, kdo bude vrah. To mi přijde hodně neobvyklý způsob konstrukce detektivky…

Není to zase tak neobvyklé, prý to takhle dělá třeba Ian Rankin… Ale není úplně pravda, že bych psala bez jasné představy o příběhu a až na konci se rozhodla, kdo bude vrah. Ono to tak trochu vyznívá v jedné televizní reportáži, kterou o mně natočili, ale je to způsobené tím, že moje povídání je sestříhané a nemám tam prostor to dovysvětlit. Takže jak je to doopravdy: Na začátku vraha opravdu neznám. Ovšem ne že bych psala úplně ,nazdařbůh‘. Začínám psát s tím, že mám vymyšlené a v bodech rozpracované tak tři až pět zápletek a v každé z nich je vrahem jiná z postav. Příběh nejprve rozepíšu s tím, že ještě nejsem rozhodnutá, kterou z těch variant použiji. Potřebuji nejprve postavy líp poznat. Hodně se totiž soustředím na jejich psychiku a připadá mi, že teprve až když ožijí, pořádně pochopím, kdo z nich má k vraždě nejvěrohodnější motiv. Takže začnu psát a postupně se mi začne rýsovat ,nejlepší‘ vrah. V tu chvíli se teprve rozhodnu, kterou z několika vymyšlených zápletek nakonec použiji. No a od té chvíle už je vše jasné. Vybrané zápletce přizpůsobím i již napsané kapitoly. Při psaní se hodně vracím zpátky a text upravuji nebo píšu kapitoly na přeskáčku. Proto nejsem schopná dát někomu přečíst kousek knihy dřív, než je úplně hotová. Skládám ji totiž jako puzzle.

Co máte právě teď rozepsané? Můžeme se těšit na další detektivku, nebo před ní vyjde ještě jedna kniha povídek?

Dělám na detektivce. Pak asi zkusím úplně jiný žánr – nosím v hlavě nápad na román. Ale nejprve napíšu detektivku odehrávající se v severním Norsku – ne proto, že bych se inspirovala skandinávskou detektivkou, ale prostě proto, že do těch krajů ráda jezdím a baví mě z toho prostředí psát. Je to takový můj další experiment. Chci zkusit napsat detektivku britského střihu ve stylu P. D. James (tedy pomalu plynoucí, zaměřenou hlavně na psychologii postav, bez zbytečných popisů krutostí), ovšem ze skandinávského prostředí.

Setkali jsme se na letošním Světě knihy v Praze. Kde jste vyprávěla o tom, jak Vás čtenáři ovlivnili při psaní. Že jste původně neměla vůbec záměr věnovat se více osobnímu životu inspektora Josefa Bergmana. Takže to vypadá, že na své čtenáře dáte. Je to tak?

V něčem na ně určitě dám – často přicházejí se zajímavými myšlenkami, podněty. To je třeba případ osobního života mého vyšetřovatele. Na druhé straně třeba po vydání mojí poslední detektivky Ostrov šedých mnichů se mi ozvalo docela dost lidí s tím, že jim vadí, že se moje knížka odehrává v zahraničí, že chtějí číst od českého autora detektivku z českého prostředí. Já ale zatím nemám chuť se těmto názorům přizpůsobovat – psaní ze zahraničí mě prostě baví. Bergman se určitě v budoucnu do Čech vrátí, jen zatím se mi spíš chce toulat se v duchu někde daleko. Ostatně i Agáta Christie psala i příběhy z Egypta a ne stále jen z Anglie.

Nám čtenářům děláte radost svojí tvorbou. Dokazujete, že i české ženy umí psát detektivky àla P. D. Jamesová a Vaše povídky jsou příjemnou vzpruhou do chmurných dní. Co ale dělá radost Vám? Co Vás baví a na co se těšíte?

Baví mě být v kontaktu s přírodou a je vlastně jedno, jestli to znamená spát ve stanu v lese v Laponsku nebo si hrát s kočkami doma na zahradě. Dokonce i svoji běžnou práci – psaní článků pro časopisy a překládání knih – dělám od jara do podzimu převážně venku, beru si počítač na zahradu pod strom. Na zahradě teď odpovídám i na tyto otázky. Připadá mi, že lidé se přírodě hrozně odcizují, doopravdy ji nevnímají, berou ji nanejvýš jako kulisu ke svým sportovním aktivitám. Já si v téhle době občas připadám jako mimozemšťanka. Nemám profil na žádné sociální síti ani chytrý telefon a vůbec mi to nechybí. Maily v soukromé schránce zkontroluji klidně jednou za týden. Nechápu, proč jsou všichni tak posedlí internetem, podle mě je to jenom náhražka za skutečný život. Občas se mě někdo zeptá, jestli když nejsem pořád online, nemám pocit, že by mi něco unikalo. Já ale nevím, co by to mělo být. To nejpodstatnější se přece děje teď a tady

Tato závěrečná zpověď mě nutí reagovat: naprosto s Vámi souhlasím! Určitě není nutné být neustále „on“, ale pokud by se všichni inspirovali, kdo by pak četl naše virtuální povídání umístěné ve virtuálním prostředí?… A tak prosím: všeho s mírou!

Děkuji moc za rozhovor a přeji Vám hodně šťastných chvil v přírodě, na cestách, ale i při vymýšlení nových zápletek pro ty klasické papírové knihy, kterými tak rádi šustíme…

Foto použito s laskavým svolením Michaely Klevisové

Související knihy

Klevisová, Michaela

Motto, 2016