Autorem knihy Československé spartakiády, která vyšla v nakladatelství Academia roku 2016, je český historik a sociální antropolog Petr Roubal. Petr Roubal působí na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR v oddělení pozdního socialismu a postsocialismu. Ve své odborné práci se zaměřuje na legitimizační strategie komunistického režimu, moderní politické rituály, socialistickou tělovýchovu, dějiny Sokola, vyrovnávání se s komunistickou minulostí a další.

Publikace Československé spartakiády se dle autorova úvodního slova zaměřuje na čtyři základní otázky: Kde se spartakiády jako kulturní a politický fenomén vzaly? Co bylo jádrem jejich sdělení? Jak byla tato logistická operace organizována? Jak reagovala na spartakiády veřejnost? Tyto badatelské otázky determinují i členění knihy, která se skládá z pěti kapitol (problematika symboliky spartakiád je rozdělena na dvě otázky, jelikož jinou věc spartakiády sdělovaly před normalizací a jinou po ní).

Hned první kapitola se věnuje historii spartakiád, které vycházely z všesokolských sletů, jež zase měly předchůdce v německých turnfestech. Čeští sokolové šířili turnerskou tělovýchovu do dalších slovanských zemí, kde se na konci 19. století praxe synchronizovaného cvičení chopila sociální demokracie, jejíž cvičenci zobrazovali namísto kolektivního těla třídní solidaritu. Druhá kapitola se zabývá symbolikou zejména první spartakiády, v jejímž rámci jednotlivé tělovýchovné skladby představovaly lid jako dokonalý mechanismus složený z jednoznačně určených společenských a profesních skupin s jasně vymezeným úkolem. Následující kapitola pokračuje v osvětlení sémiotiky normalizačních spartakiád v letech 1975, 1980 a 1985, jež se do velké míry vrátily k sokolskému zpodobňování lidu jako organismu. Za touto proměnou stála kromě návratu k sokolské tradici i snaha o nalezení průniku mezi potřebami politické moci a široké veřejnosti.

Předposlední část knihy se věnuje organizaci tak obrovského podniku, jakým spartakiády nepochybně byly, v podmínkách zaostalé ekonomiky státního socialismu. Kapitola poslední se pak zabývá reakcemi veřejnosti na spartakiády, přičemž zkoumá nejen odpor proti nim, ale i nadšené přijímání. Zajímavé mi v této souvislosti přišlo zkoumání motivů k účasti na spartakiádě, které prováděli v červnu 1985 vědci z katedry teorie tělesné kultury na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (viz str. 334–337). Ti zjistili, že v motivech k účasti na cvičení překvapivě nefigurovala ideologická motivace, naopak 38 % žen a shodné procento mužů se na Strahov vypravilo za účelem zlepšení svého zdraví a získání fyzické kondice. Dalšími motivy pak byly například dobrý kolektiv, přání cvičit na Strahově, hezčí postava nebo osvojení přirozenějších pohybů.

Autorova interpretace tématu je bez ideologického zabarvení. Čtivý text obsahuje kromě zajímavých faktů i vtipné momenty, například komentář k návštěvě Antonína Zápotockého na I. celostátní spartakiádě.

Těsně před koncem dopolední zkoušky dětského vystoupení prý přijel na Strahov Antonín Zápotocký. Organizátoři se rozhodli zkoušku pro prezidenta zopakovat, aniž dali dětem, které „padaly hladem“, najíst či napít. Malí cvičenci tak během řazení místo „povinného nadšení“ skandovali: „My máme hlad, dejte nám jíst, chceme domů.“ Během zkoušky na „sletišti“ pak „děťátka nedbala o prezidenta, dělala si, co chtěla“ a při návštěvě šaten „nejenže si ho nikdo nevšiml, ale dítka se tam prala a řvala tak znamenitě, že prezident poznamenal: ,Jakživ bych si nepomyslel, že se česká mládež chová jako dobytek.‘“

Knihu, postavenou na velkém množství pramenů a literatury, doplňují dobové fotografie i dokumenty. Doporučit ji mohu nejen těm, kteří spartakiády sami zažili a chtějí se s jistou dávkou nostalgie začíst do knihy předkládající odborný pohled na věc, ale i těm, kteří hromadné cvičení na Strahově za vlády komunismu znají pouze z vyprávění. Publikace jednoduše zaujme široký okruh čtenářů nejen díky poutavě napsanému textu, ale i dosud atraktivní tématice.

Související knihy

Roubal, Petr

Academia, 2016