Než doběhli k jeho chalupě, bouře nad Beskydami dostoupila vrcholu, údery hromu připomínaly zvuk řítícího se ocelového monstra, blesky bily do skal i do stromů. Krajina černala a vzápětí tmu rozřízlo intenzivní světlo elektrického výboje. Dokonalejší efekty budící respekt a snad i hrůzu z přírodních živlů vytvořené počítačem budou vždy jen napodobeninou, ale dokonalosti, s níž pracuje příroda, nikdy nedosáhnou, napadlo ho.
Prošel do předsíně a otevřel venkovní dveře. Déšť hrčel po střeše, okap přetékal, dohlédl akorát k vrátkům, která vrzavě zaskřípala.
„Rychle, rychle, ať už jste v suchu!“ zavolal na nenadálé návštěvníky. Byli promoklí na kůži.
Dívka se třásla zimou, překřížila ruce na prsou, z vlasů jí stékaly pramínky vody. Její společník měl kalhoty od bláta, zřejmě na svahu uklouzl.
„Neradi obtěžujeme,“ omlouvala se rozpačitě a snažila se – marně – uhladit zplihlé vlasy. Její doprovod se připojil: „Snad bychom to přečkali někde pod smrkem…“
„Myslíte?“ usmál se jeho naivitě. „V takovém nečase jde o život, však nedávno…“, nedokončil, protože nechtěl vnášet ponuro. „Pojďte ke krbu, najdu něco suchého na převlečení.“
Dívka se schoulila k ohni. Mladík se opřel o roubení krbu a zaujal majetnický postoj. „Snad bychom se měli představit…“
Hostiteli byl odstín jeho hlasu nepříjemný, vycítil v něm strojenost, namyšlenost a snad i – nadřazenost. Sakra, pomyslel si, jestli to tak bude pokračovat, místo posezení s milými lidmi to může být pěkná otrava! Přesto zaregistroval obě jména, její příjmení mu nic neprozradilo, jméno zavonělo dálkami: Zlata. Mladík měl společné příjmení se známým chirurgem.
Zeptal se na to.
„Vy znáte otce?“
„Tak trochu…“
To trochu byla natřikrát přelomená noha v době, kdy jezdíval závodně parkúr. Na těžké překážce jeho kůň upadl a převalil se přes jezdce. Koně nakonec museli utratit, jezdci se kvůli zlomenině nohy nestřílejí. Dlouho ležel v nemocnici, prodělal spoustu operací a čekala ho roční rehabilitace. Přitom se s primářem chirurgického oddělení sblížili. Nakonec měli mnoho společných zájmů, kromě jezdectví to byla myslivost. Když se uzdravil, strávili spoustu dní na čekané; naslouchali troubení jelenů, za měsíčních nocí lovili divočáky, jezdili do kraje rybníků na kachny a husy.
Syn – podle prvního zdání – neměl s otcem mnoho společného. Naopak. Život v pohodlí zajištěném pracovitým tátou zřejmě mladíka vedl cestou zlaté mládeže. Vysoký standard, úzký okruh lidí, které považoval za sobě rovné, ti ostatní neměli pro mladého muže zřejmě ani cenu vzduchu. Dívka se k němu nehodila. Snad i proto mu nabídl teplákovou soupravu, třebaže měl ve skříni dostatek sportovního oblečení; dívka přijala kostkovanou košili a jezdecké kalhoty. „Mohly by vám být, jsou z doby, kdy jsem byl poněkud štíhlejší.“
Rozesmála se. „Vy jste rajtoval?“
Udivilo ho, že užila archaický výraz pro jízdu na koňském hřbetě. „Snad ne kolegyně?“
„Jezdím od dětství. Mám kobylku, polokrevníka. Touláme se krajinou, nezávodíme… Mohu?“ ukázala na dveře do ložnice. Když přikývl, šla se převléknout. Mladík se neostýchal a svlékl mokré svršky u krbu.
„Můžete přespat, místa je tu dost.“
„Mám dole auto…“
Vycítil z jeho hlasu napětí. Jako kdyby žárlil.
„Nic se mu nestane, Ivane – jmenujete se Ivan? Zdejší nekradou a do těchto míst moc návštěvníků nezabloudí, zvláště o takovém nečase.“
„Myslím, že je to dobrý návrh. Také kvůli tvému kotníku. K autu je kus cesty, vůbec si nedovedu představit, jak se tam dobelháš…“ Dívčin hlas ve vyhřáté místnosti zazněl melodicky a svěže. Nevšiml si, kdy se vrátila. Rukávy jeho kostkované košile měla vyhrnuté, jezdecké kalhoty jí sedly a zdůraznily oblé boky. Lýtka měla pevná, opálená.
Pojednou si všiml, jak na něho kulí oči. „Páni, jste to vy?“ vyhrkla překvapeně.
Došlo mu, že se nepředstavil, ale to bylo zřejmě už zbytečné.
„Ivane, víš, kdo nás přijal pod střechu?“
Mladík zaujal nastražený postoj.
„Pane režisére, jak je možné, že jsem vás hned nepoznala?“
Zaskočilo ho to. Nebylo mu příjemné, že si nemůže na dívku upamatovat. „Nezlobte se, ale snad se mýlíte…“
Nedala se. „Kdepak, vždyť jsem vás potkávala téměř každý den – pokud jste nebyl na výjezdu. Byla jsem ve studiu na stáži…“
„Aha!“
„Pojednou jste zmizel, totiž, když jsem se po škole vrátila, tak už jste ve studiu nepracoval…“ Náhle jí došlo, že mu to nemusí být milé. Zmlkla, zrozpačitěla.
„Stává se to v životě,“ pomohl dívce v nesnázi. „Doufal jsem, že po devětaosmdesátém se poměry v televizi změní. Naopak, nýmandi začali mluvit do věcí, kterým nerozuměli, posty byly obsazovány po známosti, tvorbu nahrazovaly kšefty – osobní – rozumíte!“ V jeho hlasu zazněla příkrost, nechtěná. „Promiňte, já to tak nemyslel. Tady je mi líp, moc dobře. Žiju si po svém, blbcům se vyhýbám. A taky jsem tu víc chlapem, jestli víte, co tím chci říci… Velím si sám, nikomu nepoklonkuji, zbavil jsem se falše a předstírání,“ dodal pro jistotu.
K večeři nabídl, co dům dal: vejce, máslo, mléko, čerstvý chléb. Jedli při petrolejce. Bouře slábla, vichr pomalu utichal. Ivan byl s jídlem hotov první. Pokukoval po hodinkách a vyhlížel z okna.
„Snad by bylo přece jen lepší, kdybychom se vrátili domů. Budou mít starost, nechtěl jsem je plašit mobilem.“
Zlata znejistěla. Hovor u večeře vázl, měla dojem, že hostitel nelibě nese své odhalení.
Zasáhl dříve, než mohla mladíkovi přitakat. „Nemohu vás sice držet násilím, ale přece jen bych cestu dolů nedoporučoval. Všechno bude kluzké, v noci jsou cesty Stolové zrádné. Než dojdete k autu, můžete si nohu zvrtnout ještě pětkrát. Tady budete mít pohodlí a ráno bude po nepohodě. Přespíte v pokoji pro hosty a někde,“ trošku se usmál, „mám láhev dobrého červeného…“
Mladík se naježil. „Raději bychom šli spát, jsme utahaní. Viď, Zlato?“
„Já utahaná nejsem. Navíc jsem začala hovořit o něčem, co panu režisérovi zřejmě nebylo milé, tak se to pokusím napravit. Ty si jdi lehnout, ať tvůj kotník má klid. Přijdu za chvíli…“
Ivan zaváhal, ale pak šel a pouze trochu hlasitěji přibouchl dveře.
„Zlobí se.“
„Nemá důvod. Jela jsem s ním jen proto, že jsem tady bývala v dětství dost často.“
„Opravdu?“
„Bože můj, s tátou jsme prošli Beskydy křížem krážem. Lysá, Travný, Slavíč, Kněhyně. Jména hor chutnají po tajemné minulosti. V Čeladence jsme lovili pstruhy, k mohyle na Ivančeně jsme nanosili také svůj díl kamenů. V hospodě U Veličků si táta dal pivo, já limču a bylo nám dobře…“
Víno cvrnkalo do skleniček. Mazlivě pozvedl svou proti světlu.
„Má barvu zralých jeřabin…“
Zaklonila hlavu a tázavě se na něho podívala. Viděla štíhlou tvář, opálenou, s jemnými vráskami kolem očí. Spánky začaly střízlivě rozkvétat. Z hostitele dýchala spolehlivost, něčím se vymykal běžnému mužství, vyzařovala z něho ušlechtilost a vyrovnanost. Imponoval dívce chováním, které charakterizuje lidi s nejlepšími vlastnostmi. Schopnosti halí skromností, nejsou agresivní, jejich osobnost se dovede prosadit, aniž by museli zdůrazňovat své přednosti.
„Neberte to jako drzost,“ odmlčela se, jako kdyby vážila, zda má pokračovat.
„Jen se neobávejte a zkuste, co vydržím,“ povzbudil ji.
„Proč jste tady, v horách, sám? Proč jste opustil práci, kterou jste zřejmě miloval? Všechno, co jste vytvořil, mělo cenu a oslovovalo tisíce lidí, tisíce diváků.“
Pohodlně se opřel, upil vína a natáhl nohy ke krbu. Dívčina zvědavost nebyla z laciného kraje, neslyšel v otázkách touhu vytěžit z nahodilého setkání senzaci a pak ji nabídnout bulváru. Zájem byl opravdový, měl lidskou hloubku, nádech přátelství.
„Svět se prudce mění, Zlato. Tvořit tak, aby dílo mělo trvalou hodnotu, se nenosí, vyšlo to z módy. Šokovat, vulgarizovat, oblbovat plytkým humorem, umění podřídit zákonu show byznysu – to je současný trend. Víte, já bývalý režim nenáviděl, také ohlupoval lidi, potlačoval individualitu. Programem současného mediálního světa je honba za senzacemi, demagogie na základě ne-li lží, pak polopravd. Svět propadá násilí, zjednodušování. Vytváří se vrstva všemocných a bohatých, střední vrstva poznenáhlu vymírá, takže za čas budou pouze mocní a – ubozí. Nic mezi tím. Když tady sedím po večerech u krbu, kladu si otázky, kam se poděla slušnost a poctivost – všechny životní hodnoty, které jsme vyznávali díky výchově předchozích generací? Stále častěji musím myslet na jednoho politického dobrodruha a vraha, který řekl: Chceme-li nějaký národ zničit, musíme nejdříve zničit jeho morálku. Potom nám spadne do klína jako zralý plod. A právě tohleto dělají sdělováky s lidmi… – na tom jsem se odmítl podílet.“
Mlčela.
„Nebojte se, nezahořkl jsem. Našel jsem si svůj smysl života, pravidelně se holím (usmál se), jezdím po okolních dědinách a pořádám autorská setkání s lidmi. Tady má život stále přirozené dimenze, ovce musí na pastvu, kráva podojit, kůň okovat. Žije se tu mezi chudobou a radostí z každého dne.“
Vážně na něho pohlédla. „Připomínáte mi tátu. Věnoval mi svůj život, je mezi námi dodnes silné pouto. Také pohrdá mnohým z dnešní doby. Politiky – většinou – přirovnává k pouťovým atrakcím. Klauni, říká, jsou ve srovnání s nimi hodně vysoko, profesionálně.“
„Asi ho máte moc ráda?“
„Je to oboustranné. Když jsem odešla z domova a začala žít svůj vlastní život, nesl to hodně těžce, ale statečně. Jednou za mnou přijel. Byli jsme na chatě v kopcích u Zlína. Večer byl veselý, zpíval, griloval maso. Pak jsem šla spát. Nad ránem, mohlo být tak kolem tří, jsem slyšela, jak vstává. Vrzly dveře, táta šel ven. Usnula jsem a spala dlouho. Vrátil se za plného světla, s kyticí polních květin. Celý mokrý, jak se toulal loukami kolem Chvalčova. Až později jsem se dozvěděla, že šel po Masarykově chodníku a brečel jako malý kluk. Ačkoli jsme si byli tak blízko, život mezi nás vložil dálky budoucnosti. Musel najít důvody pro smíření se s realitou. Ta kytice, to byl nejcennější dar, jaký jsem kdy od táty dostala. Jeho vyznání i ujištění, čím jsem mu byla a čím mu budu i nadále…“
„Musí být hodně moudrý a velkorysý, ten váš táta. Je to jako s majákem a přístavní hrází. Na ně spoléhají lodě, když se vracejí z mořských dálek. Jsou pro ně jistotou a bezpečím. Tím je pro vás i on.“
V okně se objevily hvězdy.
„Je po bouřce. Zítra bude krásně.“
Ráno je doprovodil až k potoku. Pevně mu stiskla ruku a řekla: „Mám o čem přemýšlet. Díky!“

 

 

Léto provonělo seny a otavami. Smrky se opět o něco povytáhly, dusivá vedra vystřídaly dny poklidného vítání prvních podzimních náznaků.
Zrovna se vracel z lesa, když zahlédl, jak někdo šlape kopec k jeho chalupě. Zpočátku sice nevěřil, ale pak ji poznal. I na tu dálku. Místo bílého trička měla na sobě něco modrého, takže její blonďatá hlava tím více vynikala. Když se s dívkou tehdy loučil, zeptala se, kdy u chalupy dozrávají jeřabiny. Pak se mu po Zlatě začalo stýskat. Vytušil, že je v ní také něco z tajemství samotářství i síly lidského vztahu vyšlechtěného otcem. Vzácná kombinace vonící nadějí.
„Ahoj!“ zavolala do dálky, která je ještě dělila.
Zamával a zůstal stát u vrátek. Opřel se o ně rukou, druhou si prohrábl vlasy.
Pak stála před ním, trošku udýchaná, zrůžovělá, ale opravdová.
„Tak jsem je viděla, jsou nádherné. Přišla jsem v pravý čas.“
„Myslíte jeřabiny? Horské korálky, potěšení lidí a radost kvíčal. Máte pravdu, jsou plné slunce a vzpomínek na léto.“
„Páni, už je z vás opět básník!“
Rozesmál se.
„Možná, že ani nevíte, jak často jsem o vás přemýšlela. Mimochodem, mám vyřídit pozdravení od pana primáře. Ptá se, jestli letos budete mít čas a chuť poslouchat jeleny v říji?“
Díval se na ni a kolem očí se mu začaly krabatit malinké vrásky. Den je obklopil příslibem něčeho vzácného.
„Snad nastal čas si popovídat, co bude dál – s vámi? Tam,“ mávla rukou neurčitě k úpatí hory, „je dusno. Bude zapotřebí síly a chuti rozptýlit tmu plnou úzkosti. A kdo jiný by se na tom měl podílet, když už ne vy?“
„Jít hlavou proti zdi?“
„Vždycky to tak bylo. Vždycky se našli takoví, co riskovali a přinášeli oběti. Kdo ustupuje před zlem, živí ho v růstu. – Nebojte se, nebudete na to sám!“
Podíval se na dívku tak, že musela z očí vyčíst, na co se ptá.
„Někdy i žena může být dobrým kamarádem,“ odpověděla na nevyřčené a obrátila se po svahu dolů, tam, kde na záhybu stráně rudě zářily zralé jeřabiny.

ŠTĚPÁN NEUWIRTH

---

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Nejkrásnější ze vzpomínek,Vyznání krajině.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.

Související knihy

Pohádky s vůní luk a lesů

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2013

Nejkrásnější ze vzpomínek

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2012

Dříve než zemřou řeky

Neuwirth, Štěpán

Repronis, 2011

Pazderna

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2014