Přinášíme vám ukázku z knihy Nezmar,
kterou vydalo nakladatelství Argo.

Zemřel jsem ve čtvrtek 5. února 2004 v 7.35 ráno. Nevím, jestli jsem byl zabit, ještě když helikoptéra letěla, nebo až při jejím dopadu na zem. Nikdo mi to nedokázal říct. Popravdě řečeno je mi to fuk. Vyjde to nastejno. Nevím také, jestli ty dotírající vzpomínky jsou důkazem, že existuje něco po smrti a že jsem teď duchem poletujícím v nekonečnu, nebo zda se mi před očima znovu odehrávají klíčové okamžiky mého života těsně před tím, než navěky zaniknu…

Jsem plodem podivné lásky. Doufali ve mě, čekali mě a hýčkali tak, jako se to stane málokterému dítěti. Můj příchod na tento svět měl pro mé rodiče hluboký význam, znamenal, že měli pravdu, že udělali dobře, když se zamilovali, bojovali a čelili odsouzení svých rodin. V mládí jsem si myslel, že můj otec je výstředník s neotřelými myšlenkami, rozcházejícími se s představami jeho rodiny. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že v naší zemi je výstřednost jen rafinovanou formou, jak skrývat svůj konformismus. Pokud šlo o mého otce, ve skutečnosti byl hluboce konzervativní a reprodukoval stereotypy své společenské vrstvy, pro niž originalita chování nebyla odrazem nějakého odporu nebo osobní reflexe, nýbrž jen postojem umožňujícím vašim blízkým tvrdit, že jste rozkošný a vážně zábavný. Možná ho posuzuju špatně. Byl jsem k němu tvrdý a nerozuměl jsem mu. Tak často jsem se mýlil!

Můj dědeček z otcovy strany byl advokátem v Sheffieldu, chtěl, aby syn studoval práva a převzal jeho kancelář, ale nevycházeli spolu dobře. Můj otec nikdy nemluvil o svém dětství ani o své rodině, tvrdil, že je rád, že si nezvolil cestu finanční výhodnosti, a že by nemohl dál v nejsmutnějším z anglických měst žít. Ke konci studií si našel místo inženýra výpočetní techniky ve velké americké počítačové společnosti, která ho vyslala do Singapuru, a pak se v roce 1969 ocitl v Novém Dillí, kde ho jakožto odborníka na velké systémy jmenovali vedoucím projektu obrovského rozvojového kontraktu, který jeho společnost podepsala s indickou vládou.

Narodil se koncem války a s většinou Angličanů své generace sdílel zalíbení ve „Východní Indii“. V mém okolí takto Indii označoval jako jediný. Tam se seznámil s mou matkou. Pracovala coby inženýrka v jeho podniku. Vyprávěli mi o tom, jak se potkali a jaké předpojatosti museli čelit. Cizince přijíždějící pracovat do Indie hned při příjezdu varovali, aby nenavazovali žádné citové vztahy s Indkami, že to je zdrojem nekonečných potíží a nepříjemností, které mohly vést k propuštění nebo odvolání do vlasti. Muži měli od indických žen nezbytně zachovávat půlmetrový odstup, nikdy si s nimi nepodávat ruce, natož je poplácávat po rameni, ráno je na uvítanou nelíbat na tvář a vyhýbat se nemístným vtipům. Nejlepší je vůbec nežertovat, zdržet se projevů galantnosti, náznaků sympatie, poznámek týkajících se oděvu nebo účesu, nemluvit dvojsmyslně, nedělat žádné narážky a společným jídlům kromě pracovních se vyhýbat jako čert kříži. Pokud bylo nečekaně potřeba pracovně jednat mezi čtyřma očima, bylo rozhodně nutné ponechávat dveře otevřené. V brožuře rozdávané při příjezdu se takovým doporučením, předpisům a zákazům věnovaly tři stránky.

Jestli jsem to správně pochopil, otec v té době chodil s jakousi Australankou, která pracovala u indických železnic, a na mé matce ho okouzlilo to, že byla jedinou osobou, kterou znal, co dokázala u počítače pracovat déle než on sám. Fulvati, což v hindštině znamená „jemná jako květina“, úspěšně zakončila studia informatiky a firma ji zaměstnala proto, že ve smlouvě byla podmínka zaměstnávat místní pracovní síly a americká etická charta zase nabádala vyvarovat se diskriminace na základě pohlaví. Na jedné skupinové fotografii pořízené u příležitosti odjezdu obchodního náměstka je matka vidět v první řadě ve fialovém sárí, s pažemi zkříženými a hrdým úsměvem na rtech, otec, ve třetí řadě, hubený a rozcuchaný, převyšuje kolegy o hlavu. Když jsme jednou v srpnu s matkou pozorovali smíšenou dvojici, jak si rozprostírá osušku poblíž nás na pláži v Ramsgate, zeptal jsem se jí, jak to mezi ní a mým otcem začalo. Usmála se a pak bez sebemenšího zaváhání odpověděla: „Byl tak krásný…“

Otec mi svým kusým způsobem vyprávěl, že k tomu došlo, aniž to chtěli, jednou večer, když ostatní kolegové už odpadli a odešli domů. Oba se ocitli před stejnou obrazovkou a kvůli klávesnici překročili svatosvatý půlmetrový odstup. Jejich prsty se dotkly, jedna ruka se včas nestáhla, druhá ji neodstrčila, tázavý pohled, sametový úsměv a nejspíš i nějaký polibek. A taky zamrazení. Před kolegy a hlavně před matčinou rodinou to museli skrývat.

Tarun Kumar byl oprávněně pyšný na dceru, která v jeho očích ztělesňovala ideál indické ženy, dokonalou směs modernosti, za niž bojoval, a tradice, která byla základem jeho pojetí života. Představoval si pro ni tu nejkrásnější budoucnost. Chtěl si splnit životní sen a provdat ji za Prana, mladšího syna svého kolegy na ministerstvu, s nímž o tomto sňatku jednal už léta. Po pracném vyjednávání se nakonec oba otcové dohodli na podmínkách svatby i na věnu. V Anglii se takové praktiky v lepší společnosti pěstovaly velmi dlouho. Dnes by se proti zvyku spárovat chlapce a děvče bez jejich souhlasu každý ohradil, ale v tamním světě by nikoho ani nenapadlo zpochybňovat právo rodičů vybrat potomkovi partnera. I jejich rodiče to udělali a bylo tomu tak u všech lidí, které znali. Ještě v dnešní době pětadevadesát procent indických manželství domlouvají rodiče. Kupodivu taková manželství jakž takž fungují a rozvodů tu je jen jedno procento. Když Tarun nadhodil tuto otázku před Fulvati, ze způsobu, jak měla sklopenou hlavu a odmítala odpovědět, vycítil, že s tím má dcera nějaký problém. Přivítal tu zdrženlivost pověstné cudnosti indických dívek a jejich možným obavám ze svatební noci s neznámým mužem, neboť jim myšlenka, že snoubence poznají až o svatbě, mnohdy nahání strach.

Přiměl manželku, aby dceru poučila. Když Nimiša k Fulvati promluvila, dcera ji bez přerušování vyslechla a pak sebrala veškerou odvahu a řekla matce, že si Prana rozhodně nikdy nevezme. Večer Nimiša jejich rozhovor tlumočila Tarunovi a ten vyjádřil pochopení. Stávalo se, že dívky nejsou nijak nadšené a že si dělají falešné představy. Se svou obvyklou dobrosrdečností dceři vysvětlil, že její neznalost je oprávněná, že on je tu proto, aby dohlédl na její štěstí, dostane se do jedné z nejlepších rodin v Dillí, a to je pro ni čest. Pran je inteligentní chlapec, pracovitý, s ním bude moci založit skvělou rodinu, na niž bude hrdá nejen ona, ale i její otec. Fulvati zvedla hlavu, upřela na Taruna své obrovské černé oči a prohlásila, že si Prana nevezme.

„Proč, zlatíčko? Uvidíš, Pran je slušný chlapec… Buď rozumná, je ti čtyřiadvacet, tvoje sestry už mají děti. Z představy, že odejdeš, jsem smutný, ale budeš bydlet v Dillí a budeme se vídat často.“

Fulvati váhala, vždyť se chystala rodičům zlomit srdce. Řekla si, že vztah z Gordonem nemá budoucnost. Přitom jí Gordon slíbil, že si ji vezme, odveze ji do své země a nikdy ji neopustí. Co o něm doopravdy věděla? Kromě toho, že byl vynikající inženýr, šéf, který dodržuje, co zákazníkům slíbí, a se spolupracovníky jedná slušně a spravedlivě; s ním mohla mluvit hodiny o čemkoli, jako dosud nikdy s nikým. Připadal jí tak krásný, měl vlnité vlasy do rezava, růžžovou pleť, jemné ruce, jimiž na klávesnici pracoval úžasně rychle, a dokázal se neuvěřitelně smát, což rozesmávalo i ji. Džentlmen, který se takhle směje, nemůže lhát. A potom, jestli dnes poslechne, bude toho litovat celý život. Byla ochotná toto riziko podstoupit a ověřit si, zda dokáže přemoci prostředí, z něhož pochází. Koneckonců otec ji učil, že musí být bojovná jako muž. Podporoval ji, aby si vybrala zaměstnání, které ji baví, a vychovával ji tak, aby byla nezávislá. Teď, když má dobré a odpovědné postavení, se nehodlá všeho vzdát a stát se ženou v domácnosti. Fulvati se chystala učinit nejdůležitější rozhodnutí v životě a zvažovala jeho důsledky: jestli se rozhodne pro Gordona, rozejde se se svou rodinou, bude vyobcována z příbuzenstva. Je připravená opustit ty, které miluje, kvůli muži, jehož zná půl roku a který je svým způsobem stejnou hádankou jako Pran? Uvědomovala si, že tím svého otce poníží, způsobí mu bolest, jakou si nezaslouží. Ztratí tvář před svými kolegy. Je možné, že se z takové urážky nikdy nevzpamatuje. Nebylo by lepší se toho šílenství vzdát a vydat se cestou, jakou jí vytyčil osud, než snít o vzdušných zámcích? V rozrušení celá zmatená slyšela samu sebe, jak vyrovnaným hlasem říká:

„Nikdy si Prana nevezmu. Seznámila jsem se s někým. Jmenuje se Gordon. Miluju ho a chci žít s ním.“

V otcově pohledu uviděla nesmírné opovržení. Odešel z místnosti a dceři už nevěnoval ani slovo. Pro něj Angličan, byť vysoce postavený, patřil mezi nedotknutelné a Fulvati se navzdory tomu, že rodem patřila do kasty válečníků, svou nesmyslnou volbou připojila k tomu praseti do nebytí.

***

„Jsi dítě lásky,“ tvrdívala matka a já neměl žádný důvod jí nevěřit. Opakovala mi: „Udělala jsem to pro tebe… Pro tebe, miláčku.“ Nechápal jsem, co tím chce říci, přikyvoval jsem a ona měla radost, že souhlasím.

Moje matka se objevila u mého otce. Strčila pár kusů oblečení a své náramky do cestovní tašky, a to bylo vše, co si ze svého minulého života přinesla. Její otec se jí zřekl. Když na prahu bytu mému otci vylíčila, co se stalo, řekl „Ach tak!“ a pak ji pozval dál, ale ona se k němu do bytu nepřistěhovala, ubytovala se v hotelu poblíž, a tam bydlela až do svatebního obřadu. Ten se konal o dva měsíce později na velvyslanectví. Byla to svatba vyřízená v deseti minutách, jedinými účastníky byli jejich svědkové, čtyři západní kolegové z práce. Mým rodičům to bylo jedno.

Na svatební cestu odjeli do Kóčinu ve svazovém státě Kérala, což bylo místo, které se podle matčiných slov podobalo představě, jakou si dělali o ráji. Právě tam učinili rozhodnutí, které jim připadalo samozřejmé. Logické by bylo odjet do Evropy, oba byli cenění inženýři, pracovali pro americkou počítačovou firmu a byli by našli práci kdekoli. Ale odjet by znamenalo ustoupit, přiznat, že Indie se nemůže změnit, že tradice jsou neomylné a že oni udělali chybu. Proto zůstali.

Otec doufal, že toho, kdo měl být jeho tchánem, obměkčí, chtěl se dovolávat jeho inteligence, hájit svůj názor ve jménu modernosti. Matka tvrdila, že to nebude k ničemu, čelila situaci, kterou každý Ind od malička chápe, ale kterou není možné vysvětlit člověku ze Západu, a to ani muži svého srdce. Byla to osudovost, s níž se nedá bojovat, bylo by to jako chtít odstranit bídu světa nebo přeplavat oceán. Gordon trval na svém, tolik věřil ve své přesvědčovací schopnosti a tak naléhal, že mu dovolila, aby napsal jejímu otci dva dlouhé dopisy, které se oba vrátily neotevřené.

Moje matka měla strýčka, nejmladšího bratra mého dědečka, který ji měl velice rád. Pokusila se kontaktovat jeho. Na vzkazy jí neodpověděl. Napsala svým sestřenicím a tetám. Telefonovala jim s mým otcem po boku. Nenamáhaly se s ní promluvit ani ji vyslechnout. Fulvati pro ně už neexistovala. Ne jako by zemřela, nýbrž jako by se nikdy ani nenarodila.

 ———————————

O autorovi

Jean-Michel Guenassia se narodil roku 1950 v Alžíru. Vystudoval práva v Paříži a pracoval jako advokát u tamějšího Odvolacího soudu. Kromě psaní knih se věnoval i scenáristice. V roce 2002 se rozhodl, že napíše „román svého života“, vzdal se veškerých vedlejších činností a následujících šest a půl roku pracoval pouze na knize Klub nenapravitelných optimistů. Když román v roce 2009 konečně vyšel, okamžitě si získal přízeň kritiků i běžných čtenářů a získal tzv. menší Goncourtovu cenu, Prix Goncourt des Lycéens, cenu čtenářů měsíčníku Notre Temps a několik dalších literárních cen. Kniha byla přeložena do 11 jazyků a stala se bestselerem i v České republice. Dlouho očekávaný druhý román Vysněný život Ernesta G. ve Francii vyšel na podzim roku 2012. Kniha získala v tisku výjimečně příznivé recenze a ihned se ocitla v širším výběru na ocenění Jeana Giona Prix Jean Giono.

Zdroj informací: nakladatelství Argo

Nakladatelství Argo vzniklo v roce 1992 a vydalo více než dva tisíce titulů. Snaží se také získávat a podporovat talentované autory a kvalitní překladatele. Díky tomu Argo za dobu své existence získalo pověst vydavatele kvalitní beletristické, historické i jiné odborné literatury, a to českého i zahraničního původu.

Související knihy

Guenassia, Jean-Michel

Argo, 2016