Čtení ke kávě: Chlápek s drakem (Přemysl Krejčík)

Chlápek s drakem

5.7.2016 Přemysl Krejčík Bez komentáře

X je bezejmenný hrdina, muž bez vlastností. X není hrdina. X není muž bez vlastností, ač se autor snažil nechat mu jich co nejméně. X je antihrdina s příliš výraznými vlastnostmi. X je člověk, jehož minulost není důležitá. X žije v přítomnosti.

Následující příběh nebude dlouhý, takže životnost jeho hlavní postavy také ne. Nesnažme se tedy nijak tuto postavu charakterizovat a už vůbec ne říct cokoli o její minulosti, neboť ať se o to budeme pokoušet, jak chceme, tato postava je odsouzena k tomu, aby zůstala postavou víceméně plochou. Nedáme jí proto raději ani jméno, pouze ji označme písmenem X. Jisté charakteristice se pochopitelně vyhnout nemůžeme. Shodneme se tedy na tom, že X má dvě oči, dva páry horních a dolních končetin, krátké vlasy a je mužského pohlaví.
Dobrá, aby nezůstal úplně nijaký, přidejme mu osobitou značku, kterou se stane tetování na pravém lýtku. Tetování čínského draka, aby prozatím nebyl nijak originální. To je v tuto chvíli vše, co o X potřebujete vědět…

Náš příběh začíná v prvním patře panelového domu na maloměstském sídlišti v ložnici chvíli poté, co X zavřel internetový prohlížeč se svou oblíbenou pornografickou stránkou a jeho mozek vyplavil do upoceného, mírně obtloustlého těla silnou dávku endorfinů. X se zatmělo před očima a trojvrstvý ubrousek v jeho levé dlani zvlhnul a ztěžknul.
Na tyhle filmy koukal nejraději, když měl vztek. Ne na pornografii obecně, ale konkrétně na pornografii tohoto typu. Když potřeboval ubezpečit, že už ze sebe nenechá dělat blbce, co bude skákat, jak mu ženská pískne. Přiznejme to hned na začátku, vztah X k ženám není zrovna přehlídka respektu a vysokého mínění. Jistě k tomu má své důvody, těžkou a dlouho potlačovanou minulost, jenže koho to zajímá? X žije v přítomnosti. Lidé kolem něho žijí v přítomnosti. Když mluvíme o lidech, myslíme tím pochopitelně i ženy (X by nesouhlasil). Slíbili jsme, že se nebudeme pitvat v jeho minulosti, proto se vraťme zpět k filmu, který právě X zhlédl na svém počítači. Proč právě tento typ pornografie?
Každá erotika se může později proměnit v romantiku, ať už jde o erotiku sebedrsnější. Dobrá, porušme pravidlo a odkryjme kousek minulosti. X měl na skutečné ženy zkrátka smůlu. Ne, neměl smůlu, neexistuje nic jako smůla na ženy nebo muže, existuje pouze smůla sám na sebe, protože v posledku je každý odpovědný za to, koho si vybere. Včetně X. Smůlu můžeme mít pouze na to, jaké typy nás přitahují. A X byl přitahován mrchami. Manipulátorkami, kterým vše usnadnil ve chvíli, kdy se poddal citu a dal najevo emoce, onu opěvovanou zamilovanost, a tím jako by jim řekl „Dělej si, co chceš, nechám si to líbit,“ což byla jeho a pouze jeho chyba, jenže to si téměř žádný člověk (opět myslíme i ženy, opět by X nesouhlasil) přece sám nepřizná. A když toho měl dost, přelilo se vše ve vztek, nenávist a násilí, v prvopočátku jen v podobě stimulace přesně touto pornografií.
Obvykle podle scénáře několika mužů na jednu ženu. Nelákala ho na tom ani tak skutečnost, že žena se z lidské bytosti v této chvíli proměnila na věc, používaný nástroj, hračku, se kterou se zachází bez sebemenší známky respektu. Ne, a pokud ano, tak ne na prvním místě. O co tedy šlo? Nebyl tu žádný prostor pro něžnosti, skrze které bylo možné s X manipulovat. A co je ještě důležitější, nebyl zde prostor pro něžnosti ani po skončení aktu. Shrňme si, co už dávno tušíme: Pokud jsou milenci dva, ať je jejich fyzická hra cíleně sebebrutálnější, až bude po všem, vždy se mohou k sobě přimknout, hladit se ve vlasech a šeptat si něžná slovíčka. Ale tady? Ani pomyšlení! Zde by sebemenší projev – pouhý náznak – něžnosti působil přinejlepším dokonale směšně, nepatřičně. Několik mužů zacházelo při intimním kontaktu se ženou jako s nástrojem, s něčím, co si nezaslouží ani špetku soucitu a rozhodně ne něhy (pozadí filmového průmyslu a otázky, zda by o něco takového herečka stála, cíleně nechme stranou – zůstaňme společně s X v mezích filmu, v mantinelech iluze a hry). Nemohou k ní projevit respekt, neboť s ní právě souložili s kolektivně sdílenou brutalitou a pohrdáním. Slovo kolektivně si podtrhněte, je na tom tím nejdůležitějším, utváří veškerý sociální aspekt jednotně myslící tlupy.
A pak si představte, že by jeden z těchto mužů přišel, pohladil ji po tváři (raději nerozebírejme, že je plná genetických stop přítomných pánů), řekl něco milého. A co teprve, kdyby se na ni usmál, nebo ji nedej bože políbil!
V očích kolektivu/tlupy by klesl ještě hlouběji než dotyčná. Jenže proč by se muž, který má něco takového v plánu, vůbec podobného natáčení účastnil? Copak by někoho soucitného vzrušilo kolektivní ponižování jedné dívky? Dobrá, možná ano, ale nezapomínejme, že všichni v tom filmu jsou herci. Jako herci (= civilní osoby) mají možná jiné preference, ale před kamerou jsou z nich postavy, u kterých, stejně jako u X, neznáme minulost, názory, myšlenky, ale na základě jejich chování před kamerou je postavám, které hrají, můžeme přisoudit.
A právě vědomí toho všeho X vzrušovalo, neboť jedině v té chvíli se cítil od ženské nadvlády svobodný. Pochopitelně neprávem. X sám sebe považoval za oběť, ačkoli už dávno se pomalu ale jistě stával tyranem. Což se zhruba překrývalo s obdobím, kdy jednoho středečního večera potkal Sabinu. Sabinu můžeme uvést jménem, neboť je postavou mnohých příběhů. X ji zastihl zhruba v době, kdy opustila jeden literární svět po rozchodu s Alanem. Alan ovšem do prostoru tohoto textu nepatří. Sabina měla nyní potkat několik špatných mužů a později několik dobrých, zatím se však nacházíme v první fázi, tedy se na scéně může objevit X.

X vypnul počítač a vyrazil do klubu, kde každou středu a pátek hrály punkové kapely. Ve středu o něco hroší než v pátek, klub býval v půlce týdne znatelně prázdnější. Minulý pátek si tu na Sabinu dělal zálusk už jeden místní úchyl, o čemž Sabina neměla ani ponětí, proto se vrátila a opět se v klidu opíjela vodkou, aby dostala Alana z hlavy. X ji zahlédl na kraji baru, sedl si na jeho druhý konec.
„Té slečně ještě jednou to, co pije. Na můj účet,“ poručil barmance a hned jak si ho Sabina všimla, hodil po ní zkušeným okem svůdníka (což díky vhodně zvolenému oblečení, které nepodtrhovalo tělesné nedostatky a určité sebejistotě po vypití dvou rumů, nepůsobilo úplně trapně) a místo, aby k ní přišel, a dal se s ní do řeči – jak by jistě předpokládala – odešel s vlastním drinkem ke vzdálenému stolu. Sedl si a dívky si dál nevšímal, raději sledoval kapelu, jejíž kytarista neměl naladěno, což mu nijak nebránilo hrát. Tenhle fígl znal samozřejmě z jednoho filmu pro dospělé. Pokud to vyjde, dívka podlehne zvědavosti a přijde sama. V tu chvíli bude mít X navrch. Zatím to nikdy nevyšlo.
X zkoušel uplatnit tuto taktiku několikrát do měsíce. Jistě se ptáte, jak pokračoval onen zmíněný film. Muž ženu opil do němoty, pak ji odtáhl k sobě domů, spoutal a probudil kbelíkem ledové vody. Že s ní pak nezacházel zrovna něžně (ač na to byl zpočátku sám) není nutné zmiňovat, jinak by X těžko viděl tento film zhruba čtyřicetkrát. X byl závislý na pornografii a násilí. Nebezpečná kombinace, především pro Sabinu. Ovšem chtěl-li násilí prožít, nesmělo se jednat o předem domluvenou hru všech zúčastněných, ta by se pak mohla změnit v postkoitální něžnosti, což nechtěl připustit. Násilí, které hodlal prožít, muselo být skutečné.
„Díky za panáka,“ přimotala se Sabina a na hlase i chůzi se dalo vcelku snadno rozpoznat, že to rozhodně nebyl drink první, druhý, možná ani pátý. X vytušil, že to celou situaci usnadní, navíc by mu tento fakt mohl ušetřit peníze za pití.
„Ta kapela je strašná,“ řekl po dlouhé chvíli mlčení. Najednou nevěděl, jak se chovat, co říct, jak na dívku zapůsobit. Patrně už vám došlo, že X není žádný lev salónů, se ženami to příliš neumí. Když Sabina poděkovala za vodku, nastalo nekonečně trapné ticho, během kterého punkeři stačili odehrát dvě krátké písně. Ve chvíli, kdy se stalo ticho příliš nesnesitelným a přímou úměrou k tomu se mužský společník jevil příliš nudným, Sabina se zapřela rukama o stůl, aby se zvedla a odešla. Až tím byl X donucen přerušit ticho a pronést předchozí soud nad kapelou.
„To teda,“ souhlasila dívka a opět položila svých osmačtyřicet kilogramů na cigaretami propálenou židli. „Hrajou to hůř než originál.“
„Originál?“
„Nepoznáš Sex Pistols?“
„Ne.“
„Aha.“ A zase ticho.
Minuta. Dvě. Dvě a půl.
„Měla bych jít domů,“ zívla.
„Doprovodím tě.“
„Naser si,“ vysmála se mu. Jenže přesně to X potřeboval. Zkrotit drzost tý čubky, blesklo mu hlavou. Co si ta děvka dovoluje?
„Aby tě někdo nepřepadnul, ne?“ zkoušel to dál.
„Jasně, třeba ty. Padám odsud.“ Zvedla se. Chvíli počkal a vyrazil za ní. Zastihl ji až na ulici, šla pár kroků před ním. Nebyl opilý, ale sexuálně nabuzený, obzvlášť teď, když sledoval její zadek a štíhlé nohy. Představoval si, co všechno by ji rád donutil dělat. Jak ji potrestá a donutí k pláči za to „Naser si“. Jak se její slzy smíchají s… Dost, nebudeme se tak detailně probírat jeho myšlenkami.
„A kdybych tě přepadnul já, to by se ti nelíbilo?“ zavolal na ni a přidal do kroku. Hlas se mu třásl vzrušením, což nepřehlédla.
„Hele, nech mě bejt,“ taktéž přidala do kroku, ale v opilosti a na podpatcích se jí to příliš nedařilo. Brzy ji dohnal. Chytil ji za hubenou paži. Tvrdě. Sykla bolestí. Co to udělalo s X, není patrně nutné zdůrazňovat. V tuto chvíli ho již známe dost dobře na to, abychom si nárůst jeho vzrušení odvodili.
„Pusť mě, debile.“
„Drž hubu!“ zavelel. Poslechla. Ne, že by chtěla, ale strach ji paralyzoval. Jenže sám si najednou nebyl jistý, co má udělat. Odtáhnout ji násilím přes půl města? To nebylo moudré, určitě by si někdo všiml, co se děje. Taky by mohla začít volat o pomoc. X se začal potit, najednou netušil, jak pokračovat. Jeho stisk sílil, zítra se na Sabinině paži objeví nepříjemná podlitina. Pak ji zničehonic pustil. Prohrál sám nad sebou. Sesul se na zem, hlavu schoval do dlaní a rozplakal se jako malé dítě.
Roztřesená Sabina se ještě chvíli vzpamatovávala, pak vší silou nakopla muže mezi ucho a spánek a něčím, co v rámci možností připomínalo běh, se začala vzdalovat. Z tohoto klubu naposled. Z části vinou toho, že klub o měsíc později zkrachuje.

X ležel na chodníku a krvácel.
„Do hajzlu,“ ozvalo se nad ním. „Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?“
Vzhlédl. Spatřil baleríny, kotníky, kolena, stehna, sukni, obličej skloněný nad ním.
„Je vám něco?“
„Přepadli mě.“
„Stoupněte si, pomůžu vám.“
„Díky.“
„Potřebujete zavolat sanitku.“
„Ne, to je dobrý. Jen to rozchodím.“
„Sakra… Nemůžu vás tady takhle nechat. Kde bydlíte? Odvedu vás k vám.“ Oči mu zaplály radostí.

Přemysl Krejčík

Přemysl Krejčík (*1991, † zatím ne) je šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma, posluchačem Univerzity Pardubice v navazujícím studiu – obor Dějiny literární kultury. Zároveň je otcem několika plyšových pand a želv, které má ve střídavé péči s bývalou partnerkou. Knižně debutoval básnickou sbírkou na pomezí milostné a erotické lyriky Křehké nepřenášet (Pavel Mervart, 2015), je spoluautorem veřejně napsaného krimi románu Šest nevinných (Pavel Mervart, 2015), jako prozaik samostatně publikoval sbírku sci-fi povídek Kybersex (Epocha, 2016). K vydání nyní připravuje román Univerzální katalog zoufalců a podílí se na antologii Komunisti v lunaparku. Ve fikčním světě dvou posledně jmenovaných (připravovaných) knih se mimo jiné objevují postavy Sabiny a Alana z povídky Chlápek s drakem. Aktuálně pracuje na druhé básnické sbírce Dvě plata plameňáků.