Skotský autor Brian Conaghan (*1971) píše většinou o mladých lidech příběhy adresované právě jim. V nakladatelství Argo vyšla v českém překladu jeho druhá kniha s názvem Když pan Pes kousne s podtitulem Příběh o životě, smrti, lásce, sexu a nadávání.

Ústřední postavou příběhu z prostředí speciální Drumhillské školy je Dylan Mint. Šestnáctiletý mladík, který neoplývá inteligencí, snadno se rozbrečí a komunikaci mu ztěžuje Tourettův syndrom. Nutí jej totiž dělat nepochopitelné věci: sprostě nadávat, vydávat různé zvuky od vrčení po štěkání, a navíc mu působí různé tiky. Projevy syndromu se nedají příliš ovládat, i když se Dylan snaží a provozuje různé uklidňující praktiky, a jak to vypadá, zřejmě mu syndrom usiluje i o život. Z toho, co zaslechl u lékaře, tuší, že nedožije března, proto se rozhodne odstartovat školní rok se seznamem věcí, které chce nutně před smrtí stihnout: mít sex s holkou, najít Amirovi nového nejlepšího kamaráda a dostat tátu z tajné vojenské mise.

Spolu s Amirem, kterému se ostatní posmívají, protože je Pákistánec a smrdí po kari, začne na plnění svých přání pracovat, tedy na těch, které může ovlivnit. Ale nic se mu nevede, jak by chtěl, a uskutečnění jeho seznamu se rovná sci-fi.

Není jednoduché dospívat, potýkat se se syndromem a smířit se s tím, že vás už toho v životě asi moc nečeká. Navíc to vypadá, že ani maminka si plně neuvědomuje, jaká tragédie se v březnu má odehrát. Klidně si flirtuje s jakýmsi taxíkářem, který ji vozí domů z nákupu a parkuje na tátově místě. Ledaže by vše bylo trošku jinak…

Nevím, kolik toho víte o Tourettově syndromu. Mé znalosti však byly velice povšechné. Věděla jsem, že existuje a že lidé, kteří jím trpí, se, nikoliv vlastní vinou, projevují nepředvídatelně. Prostřednictvím Briana Conaghana jsem však měla šanci poznat nejen vnější příznaky, ale také možnost nahlédnout do nitra dospívajícího kluka, který musí se svým postižením žít. Autor totiž Dylanovými ústy vypráví celý příběh.

Na rozdíl od všech Young Adult´s Books hrdiny knihy Když pan Pes kousne nejsou běžní dospívající. Škola, do níž Dylan chodí, je školou určenou lehce postiženým dětem, nicméně i zde jsou na pořadu dne věci jako v běžných školách. Dospívající totiž touží po přijetí, porozumění a lásce, ať již mají IQ nad průměr (viz Příliš mnoho Kateřin) nebo pod. Nicméně svým upřímným způsobem vyprávění mi román připomínal knihu Ten, kdo stojí v koutě Stephena Chbosky.

Pokud vás tedy zaujal tento román, určitě vyzkoušejte i vyprávění Briana Conaghana. Máte šanci se naučit mluvit ve speciálním rýmovaném slangu („Tohle by vás loď a pádlo!“ str. 18), budete spolu s Dylanem cvičit mentální gymnastiku (výborné na odreagování) a poznáte, jaké to je, když pan Pes vyleze ven v plné síle a kousne!

Pokud máte doma dospívajícího s Tourettovým syndromem, možná by nebylo úplně od věci si román Briana Conaghana přečíst. Nemyslím si totiž, že by svoji knihu psal jen s myšlenkou využít zajímavé, originální téma. Naopak tuším, že chtěl život lidí se syndromem ukázat s tím, že mají stejné touhy a problémy jako všichni okolo. A že se se svým údělem také umí rvát. Ale to jsou jen mé pocity. Vyzkoušejte a posuďte sami, jak na vás román Když pan Pes kousne zapůsobí.

Související knihy

Conaghan, Brian

Argo, 2016