Knihu Hrozba patriotů, kterou napsal Steve Berry, vydalo
nakladatelství Domino ve své edici Napětí.

DVĚ

BENÁTSKÝ PŘÍSTAV
23:15

Kim Jong-čin stál u lůžka s infuzním vakem v ruce. Z protější strany přihlížela jeho dcera Hana.
„Tohle asi nevidíš poprvé,“ šeptl jí korejsky.
Slovem tohle mínil utvrzení převahy silného nad naprosto bezmocným. A dobře věděl, že to viděla a zažila nesčetněkrát.
„Bez komentáře?“ zeptal se.
Upřela na něj oči.
„Takže asi ano. Ušetřil by si potíže, kdyby mlčel jako ryba. Mám pravdu?“
Přikývla.
Ocenil její chápavost úsměvem a znovu se otočil k lůžku. „Máte dost pohodlí?“
Starý muž ležící před nimi neodpovídal. Jak by taky mohl? Droga mu ochromila všechny svaly do posledního, otupila nervy, rozmazala myšlenky. Hadička od vaku s infuzí, který Kim držel v ruce, se plazila do mužovy žíly. Kim ovládal přívod tekutiny pomocí záklopky. Nehrozilo, že by se na injekční zákrok později přišlo, protože zajatec byl diabetik. Jednoho vpichu navíc si nikdo nevšimne.
„Na jeho pohodlí beztak nezáleží,“ řekl Kim. „Byla to hloupá otázka. Nikam se odtud nechystá.“
Samozřejmé přijímání dominance zdědil po otci – společně s řídkými vlasy, nadváhou, baňatou hlavou a tajemnou vášní pro úpadkovou zábavu. Avšak na rozdíl od otce, jenž převzal dědičnou funkci a vládl Severní Koreji téměř čtvrt století, Kim tuto šanci nedostal.
A proč?
Jen proto, že chtěl navštívit tokijský Disneyland?
Chtěly tam jet dvě z jeho devíti dětí. A tak si opatřil falešné portugalské pasy a pokusil se proniknout do Japonska. Jenže pozornému úředníkovi pasové kontroly na mezinárodním letišti Narita podvod neunikl a Kima zatkli. Aby ho propustili, musel otec osobně intervenovat u japonské vlády.
A Kim za to draze zaplatil.
Byl vyděděn, vypuštěn z nástupnické linie.
Předtím byl nejstarší syn předurčený převzít otěže vlády, od té doby zdiskreditovaný nýmand. A když otec před dvanácti lety konečně zemřel, získal všechno Kimův nelegitimní nevlastní bratr: zaujal místo v čele armády, převzal post předsedy Komise národní obrany a lídra Dělnické strany a ujal se neomezené vlády nad Korejskou lidově demokratickou republikou.
Jakže se to říká?
Jen špatný rolník se hádá se svým volem.
Kim se rozhlédl po kajutě.
Nebyla tak luxusní jako jeho apartmá o dvě paluby výš, ale přesto nadprůměrně pohodlná. Kim s Hanou už deset dní brázdili Jadran a Středozemní moře na okružní výletní plavbě se zastávkami v Chorvatsku, Černé Hoře, na Sicílii
a v Itálii a čekali, kdy stařec, který tu teď ležel před nimi, podnikne nějakou akci.
Nic podstatného se však nedělo.
A tak teď, poslední večer plavby, kdy loď zakotvila v Benátkách a několik tisíc pasažérů vyrazilo na břeh prohlédnout si místní pamětihodnosti, zašli za Paulem Larksem na návštěvu. Stačilo zaklepat a Larkse snadno přemohli.
„Pane Larksi,“ oslovil ho Kim vlídně. „Proč jste se vydal na tenhle výlet?“
„Abych napravil křivdu.“
Larks odpověděl napjatě, ale bez zaváhání. To byl klad oné drogy. Mozek nedokázal produkovat nic než pravdu. Schopnost lhát vymizela.
„Jakou křivdu?“
„Křivdu, které se dopustila moje země.“
Otravné ovšem bylo, že tázaný obvykle odpovídal přesně na položenou otázku a nedoplnil z vlastní vůle nic navíc.
„Jak dlouho vlastníte dokumenty, které tu křivdu napraví?“
„Od doby, kdy jsem pracoval pro vládu. Tehdy jsem je našel.“
Tenhle muž dříve pracoval jako náměstek amerického ministra financí a před necelými třemi měsíci byl ve vší tichosti odstraněn z funkce.
Kim se otázal: „Bylo to předtím, anebo potom, co jste četl tu knihu?“
„Předtím.“
I Kim četl Hrozbu patriotů od Anana Waynea Howella. Autor ji vydal vlastním nákladem přede dvěma lety a vyšla bez jakýchkoli fanfár a ohlasu. „Má Howell pravdu?“
„Má.“
„Kde je?“
„Sejdu se s ním zítra.“
„Kde?“
„Prý mě vyhledá, až opustím loď.“
„Copak jste se nevypravil na tuhle plavbu právě proto, abyste se na ní s Howellem sešel?“
„Tak zněl původní plán.“
Zvláštní odpověď. „Měl jste se sejít ještě s někým?“
„S tím Korejcem. Ale rozmysleli jsme si to.“
„Kdo je to my?“
„Howell a já.“
Kima to zmátlo. „Proč?“
„Ať to radši zůstane jen mezi Američany.“
Kima se zmocnilo vzrušení. Tím Korejcem byl on. „Kde jsou ty dokumenty napravující křivdu?“
Od vyplutí s sebou Larks všude vláčel velkou černou brašnu. Na palubě. V jídelně. Ani na vteřinu se od ní neodloučil. A přesto teď v kajutě nebyla. Hana už to tu prohledala.
„Dal jsem je Jeleně. Uvedla správné heslo.“
To jméno Kimovi nic neříkalo. Na scéně se objevil nový aktér. Ale napřed požádal: „Řekněte mi to heslo.“
„Mellon.“
„Meloun? Jako to ovoce?“
„Ne. Andrew Mellon.“
Kimovi neunikla ta ironie, ale přesto se zeptal, proč si vybrali zrovna jeho.
„Byl strážcem pravdy.“
To konstatování mohl pochopit jen ten, kdo četl Howel­lovu knihu.
„Kdy jste Jeleně ty dokumenty předal?“
„Před pár hodinami.“
Byla to komplikace, samozřejmě – vždyť Kim tu byl především kvůli nim. Před několika týdny se je pokoušel vylákat z Larkse na dálku, ale nepochodil. Tak se zrodil nápad setkat se s ním v zámoří. Tohle dostaveníčko mu mělo poskytnout písemný důkaz, po němž se pídil, a navíc ho zavést k původci toho všeho. K Ananu Wayneu Howellovi. Autorovi Hrozby patriotů.
„Zná se Jelena s Howellem?“ zeptal se Larkse.
„Zná.“
„A jak mu ty dokumenty předá?“
„Sejde se s ním zítra, po odchodu z lodi.“
Věci očividně neběžely podle plánu. Ale Kim očekával, že se na téhle zrádné cestě vyskytne nejeden výmol. Jednat s podivíny a zoufalci s sebou přináší riziko.
„Kdo jste?“ zeptal se ho zčistajasna Larks.
Kim shlédl na lůžko.
Účinek drogy pomíjel rychleji, než předpokládal, ale aplikoval Larksovi jen slabou dávku, aby mu nebránila hladce komunikovat.
„Jsem váš donátor,“ odpověděl. „Ten Korejec,“ dodal, aniž se namáhal zakrýt opovržení.
Larks se pokusil zvednout, ale Hana ho zadržela. Nedalo jí to moc práce.
„Zklamal jsem se ve vás,“ řekl Kim.
„Nemám se s vámi o čem bavit. Tohle je americký problém. Nepotřebujeme do něj zatahovat takové, jako jste vy.“
„Mých peněz jste se ale neštítil. Na tuhle plavbu jste se vydal víc než ochotně.“
Kim upravil nastavení infuze a zvýšil dávku drogy. Do Larksových hnědých očí se vrátil rozmlžený pohled.
„Proč jste se obrátil proti tomu Korejci?“ zeptal se Kim.
„Chtěl to Howell. Podezíral ho.“
„Z čeho? Copak ten Korejec nebyl váš přítel?“
„Cizinců se křivdy netýkají.“
„Jaké křivdy?“
„Ty, které utrpěl Salomon, Mellon, Howell, všichni ti lidé. Je na nás, abychom je napravili. Bohužel je to všechno pravda.“
Kim znovu zvýšil dávku, aby Larksovu mysl úplně zbavil vlastní vůle.
„Co všechno je pravda?“ zeptal se.
„Hrozba patriotů.“
Kim znal ten pojem z knihy, ale otázka nad otázky zněla, jestli jde o skutečnost, nebo o bohapustý výmysl třetiřadého pisálka posedlého konspiračními teoriemi. Na existenci té hrozby vsadil doslova svůj život.
V kapse se mu rozvibroval telefon. Podal vak s infuzí přes postel Haně a sáhl po mobilu.
„Helikoptéra nad lagunou explodovala,“ oznámil mužský hlas. „Byli jsme příliš daleko, takže nevíme, jak k tomu došlo, ale zato jsme viděli, že když startovala, pověsil se na podvozek nějaký chlap. Teď se plavíme na člunu k místu, kde vybuchla.“
„Dvacet miliónů dolarů shořelo?“ zeptal se Kim.
„Už to tak vypadá.“
„To není dobrá zpráva.“
„Nám to nemusíte vykládat. Z našeho honoráře je popel.“
Najal si tu partu za padesátiprocentní podíl.
„Zjistěte, co se stalo,“ přikázal.
„Už jsme na cestě.“
Další potíže. O ty se vážně neprosil. Ukončil hovor, zadíval se na lůžko a zamyslel se nad kurýrkou, o které mluvil Larks.
„Možná tu ženu dokážeme najít,“ otočil se k Haně. „Tu Jelenu.“
Podala mu zpátky infuzi.
„Zítra,“ utrousil koutkem úst. „Až se objeví Howell.“
Což znamenalo, že Paula Larkse už k ničemu nepotřebují.
A tak zvýšil průtok v infuzi na maximum.

———————————-

Přečtěte si i další ukázku z knihy.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Berry, Steve

Domino, 2016