Přinášíme vám dvě ukázky z knihy A přesto říci životu ano,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Celé kilometry klopýtáme, brodíme se ve sněhu, kloužeme na zledovatělých místech, vzájemně se podpíráme, zachycujeme a vlečeme dál, nepadne už ani slovo, ale my během té hodiny víme: každý z nás teď myslí na svou ženu. Čas od času vzhlížím k nebi, na němž blednou hvězdy, anebo tam, kde za stěnou mraků začíná svítat. Ale můj duch nyní zaplňuje postava, vyvolaná onou úžasně živou představivostí, jakou jsem v normálním životě vůbec nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak mi odpovídá, vidím ji, jak se usmívá, vidím její vyzývavý povzbudivý pohled, a přestože je jen mojí představou, její pohled teď září více než slunce, které právě vychází. Tu mnou probleskne myšlenka. Poprvé ve svém životě si uvědomuji pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za moudrost vydestilovanou ze svého života a co opěvovalo tolik básníků: pravdu, že láska je to poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho nejvyššího, toho nejzazšího, čemu může dát výraz lidské myšlení, básnictví a – víra: vykoupení skrze lásku a v lásce. Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený, byť i jen na okamžik, když se ve svém nejhlubším nitru odevzdá obrazu milovaného člověka. V té nejtragičtější vnější situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat tím, co dokáže, v situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení. V takové situaci je člověk schopen sám sebe naplnit láskyplným vnitřním patřením na obraz milovaného člověka, který nosí ve své duši.

Poprvé ve svém životě jsem byl schopen pochopit, co se myslí tím, když se říká: andělé jsou blažení v nekonečném láskyplném patření na nekonečnou Krásu.

 

—————————————-

 

Mám-li se pokusit uspořádat a roztřídit to množství materiálu složené z pozorování sebe i druhých, všechny ty koncentráčnické prožitky a zkušenosti, pak lze co do psychických reakcí vězňů na lágrový život rozlišovat tři fáze: fázi přijetí do tábora, fázi vlastního života v lágru a fázi po propuštění, resp. po osvobození lágru.

Nádraží Osvětim

První fáze se vyznačuje čímsi, co by se dalo označit jako šok z přijetí, přičemž si musíme uvědomit, že psychologický účinek šoku může za určitých okolností předcházet formálnímu přijetí.

Jak tomu bylo například s námi, s oním transportem, s nímž jsem přijel do Osvětimi já?

Představme si toto: Transport patnácti set osob je už několik dní a nocí na cestě, ve vlaku, v jehož vagónech polehává na svých zavazadlech (posledním zbytku svého majetku) vždy osmdesát lidí, takže zůstává volná jen nejsvrchovanější část okénka, jež dovoluje vyhlídku na časné svítání. Všichni se domnívají, že transport míří do nějaké zbrojovky, kam jsme přiděleni na nucené práce.

Vlak teď zastavuje, jak se zdá, na trati mimo město. Nevíme dobře, zda jsme ještě ve Slezsku nebo už v Polsku. Z ostrého hvizdu lokomotivy jde strach, zní jako ječivé volání o pomoc personifikované lokomotivou, volání lidské masy vedené do velikého neštěstí, zatímco se vlak začíná posunovat před nějakou zřejmě velikou stanicí. Náhle výkřik z ustrašeného množství lidí ve vagonu: „Tady je tabule Osvětim.“ V té chvíli všichni cítí, jak se jim zastavuje srdce.

Osvětim – to byl pojem složený z nezřetelných a o to hrůznějších představ o plynových komorách, kremačních pecích a masovém vraždění. Vlak se pomalu sune dále, jakoby váhavě, jako by chtěl pozvolna a zároveň šetrně postavit svůj nešťastný lidský náklad před skutečnost: „Osvětim“.

Teď už je vidět více. Už se rozednilo a vpravo i vlevo od trati se do vzdálenosti několika kilometrů rýsují obrysy lágru obrovských rozměrů – nekonečné mnohonásobné ploty z ostnatého drátu, strážné věže, světlomety a dlouhé kolony lidských postav v hadrech, šedých v ranním šeru a pomalu, unaveně se vlekoucích neznámo kam pustými rovnými ulicemi lágru. Tu a tam se ozývá hvizd jednotlivých komand, nikdo neví proč. Mnozí z nás už mají hrůzné vidiny. Já jsem například měl za to, že vidím několik šibenic s oběšenci. Zachvátil mě děs a to bylo dobře: my všichni jsme museli být vteřinu po vteřině, krok za krokem uváděni do veliké hrůzy. Konečně jsme vjeli do stanice. Ještě se nic nehýbe…

A už je to tu: povely dávané zvláštním způsobem, skřehotavým, hrubým křikem, který nás čekal ve všech lágrech vždy znovu a znovu a který se podobá poslednímu výkřiku vražděného člověka, a přece je jiný: zastřený, chraptivý, jako by vycházel z hrdla muže, který musí stále křičet, který je znovu a znovu vražděn…

 

—————————————-

 

Viktor E. Frankl

Viktor E. Frankl (1905–1997) působil jako neurolog, psychiatr a zakladatel existenciální analýzy a logoterapie. Na základě své praxe dospěl k tomu, že jednou z hlavních potřeb člověka je mít pro co žít, touha po smyslu. Poprvé vyšla kniha A přesto říci životu ano těsně po válce. Z dalších jeho knih vyšla česky např. Lékařská péče o duši, Člověk hledá smysl nebo Psychoterapie a náboženství.

Zdroj: Karmelitánské nakladatelství

---

Karmelitánské nakladatelství se svojí nabídkou orientovanou na křesťanskou literaturu působí na knižním trhu od roku 1991. Dosud bylo pod jeho hlavičkou vydáno více než 1500 titulů. Nejdůležitější součástí jsou edice věnované duchovnímu životu. Mezi kmenové autory patří mezi jinými Vojtěch Kodet nebo Kateřina Lachmannová

Související knihy

A přesto říci životu ano
Psycholog prožívá koncentrační tábor

Frankl, Viktor E.

Karmelitánské nakladatelství, 2016