Přečtěte si ukázku z knihy Guiseppe Catozzella Nikdy neříkej, že se bojíš,
kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal
v edici Próza.

Po týdnu jsem zase vyjela. Změnila jsem se. Jako rostlina, která nečekaně rozkvete, vykvetlo na té pokálené matraci sémě mého sobectví. Začala jsem myslet jenom na sebe. Všechno jsem podřídila tomu, abych přežila. Zdivočela jsem a stala se samotářkou. Mým jediným cílem bylo dojít až na konec Cesty. Dostala jsem se do této situace sama a tato situace mne změnila. Navždycky. V několika málo dnech. Už jsem to nemohla vzdát, pokud jsem se nechtěla vrátit pěšky. Mohla jsem jen pokračovat. A přijmout svou vlastní proměnu. Musela jsem to dokázat. Nic jiného neexistovalo. Jen přežít.
Tentokrát nás bylo míň. Čtyřicet osm. Bylo to trošku pohodlnější, už se mi nezdálo, že při každém nárazu na nějakou díru omdlím.
Všichni jsme věděli, že to nejhorší nás teprve čeká: Sahara. Každý z nás za svůj život slyšel desítky příběhů, věděli jsme, že Sahara bude těžká zkouška. Dělali jsme všechno proto, abychom na to nemuseli myslet. Navíc jsme si za ten týden odpočinuli a měli jsme přece jenom trochu víc místa. To nás až bláznivě rozveselilo.
Zpívali jsme si. Na druhém úseku Cesty jsme si zpívali. Aby nám utekl čas, abychom se cítili líp. To, co se prostíralo kolem nás, nám nijak nepomáhalo. Nebylo tam nic. Nekonečné okrové nic. Země, všude jen země, prach, který se zvedal a končil ti v krku, pokud sis nezakryla pusu šátkem. Vyprahlá země a suché křoviny. A cesta, po které jsme jeli, byla přímá jako šipka a vedla směrem na Sever.
Na střídačku jsme zpívali naše národní písně. Začala jedna etiopská žena s jedenáctiměsíčním synkem v náručí. Její soukmenovci ji následovali jeden po druhém. Pak jsme zpívali i my, Somálci, a po nás Súdánci.
Jenom abychom nemuseli na nic myslet. Kdyby tam byla Hodan, byla by šťastná. Kdoví, jestli taky během své Cesty zpívala. Možná měla i velký úspěch. Jednoho dne mi to bude vyprávět. Teď ne. Nemá smysl myslet dál než na to, co vidíš před svýma očima. Budoucnost neexistuje.
Po dvaceti hodinách v autě jsme znovu zastavili.
Před jedním cihlovým stavením uprostřed pouště.
Kolem dokola nic.
Byla noc, ale trvalo to nejmíň šest hodin, co jsme nespatřili nic jiného než písek a kamení. Písek a kamení. V jednom okamžiku se i nízká vegetace proměnila v kamení a každá věc se proměnila v písek. Ve skutečný a opravdový jemný písek.
Aniž jsme si toho všimli, vjeli jsme na Saharu.
Zpěvy. Byly dobré i pro tohle.
Brzy nám zase došlo, že nejsme v Chartúmu, ale ve městě Sharif al Aminu. Zase se mluvilo jenom súdánsky a trošku arabsky. Někteří z nás zase překládali.
Tvrdili, že džíp má nečekanou poruchu a že jsme museli zastavit kvůli ní.
Na Cestě to brzy pochopíš. Že pravda neslouží tomu, kdo utíká a kdo potřebuje úkryt. Ten džíp nebyl rozbitý, ten džíp byl úplně v pořádku. Ale my jsme tomu chtěli uvěřit, protože jsme chtěli vystoupit a natáhnout si nohy a záda. S pravdou a s přežitím se čachruje. Pro málo. Pro jedno nic.
Jen jeden Somálec se rozčílil. Vypadal jako hubený intelektuál, s brýlemi, jejichž skla měl pokryté vrstvou prachu, kterou už asi ani nevnímal.
„Jste špinaví podvodníci,“ řekl jim arabsky. „Zloději a bastardi! Ubozí podvodníci,“ křičel s pěnou u pusy.
Pomocník řidiče šel k němu a dal mu pořádně pěstí. Muž upadl na zem. Brýle se mu rozbily, rozpůlily se. S námahou se zvedl ze země a zopakoval: „Jste odporní. Jste ubozí podvodníci.“ Převaděč ho kopancem znovu složil k zemi. A řekl: „Zmlkni, hawaiane.“ Hovado.
Pak už nebylo nic.
Byli jsme jejich rukojmí.
Věděli to, poznali přesně tu chvíli, kdy se člověk promění na žadonícího nuzáka. Máš to v očích. Je to něco, co je vidět. Jasné jako slunce, které vychází, jako voda, která plyne. Můžeš se to snažit maskovat, a nikdy to nedokážeš. Je to pach kňučícího a plazícího se zvířete.
Tam nám řekli poprvé „hovada“. Když se ocitneš v poušti, přestaneš být člověkem. Byla jsem tahrih už v Addis Abebě, ale teď jsem byla tahrih na útěku. Zranitelná běženkyně. Zvíře spojené se životem nití stále tenčí.
Budou tě bít.
Když nemáš peníze, budou tě bít.
Když neplníš rozkazy, budou tě bít.
Když se snažíš ozvat, budou tě bít.
Když chceš víc vody, budou tě bít. Nezajímá je, jestli jsi muž anebo žena, jestli jsi dospělý nebo dítě, budou tě bít.
Když si moc vymýšlíš, odvedou tě na policii.
A tam máš jenom dvě možnosti. Zaplatit policajtům a dostat se tak k jiným převaděčům, nebo se nechat odvézt zpátky na hranici s Etiopií.
Na Cestě se brzy naučíš mlčet a modlit se.
Na Cestě brzy zapomeneš, proč tam vlastně jsi, a budeš jen mlčet a modlit se.
V Sharif al Aminu, v té cihlové budově se zamřížovanými okny, jsme zůstali deset dnů. Dva litry vody každých čtyřiadvacet hodin a dvě porce jídla. Matrace na zemi s dalšími třiceti lidmi v místnosti.
Na cestu do Chartúmu bylo potřeba dalších dvě stě dolarů.
Už mi došly skoro všechny peníze.
Třetí den jsem zavolala Hodan do Finska a přiznala jsem se jí, že jsem odjela. Myslela si, že jsem ještě v Addis Abebě, protože jsem to nechtěla nikomu říct. Měla jsem čas jenom minutu, víc ne. Ona to věděla. Převaděči ti dovolí jen tolik. Minuta se zdá být málo, ale v té situaci je to věčnost. Do minuty se vejde všechno, co právě potřebuješ. Naučíš se, že během minuty si můžeš zachránit život. Víc nepotřebuješ.
Hodan to nečekala, řekla mi, abych byla opatrná a abych se hned skamarádila se Somálci, abych byla pořád ve skupině, abych se od ní nikdy sama nevzdalovala, abych dělala to, co ostatní. Aby si mě co nejmíň všímali. Zničehonic mi začal mozek znovu pracovat, pamatovala jsem si všechno, co mi říkala.
Zeptala se mě, kde právě jsem. Řekla jsem jí to.
Neznala to místo, její Cesta vedla jinudy.
Řekla jsem jí, že potřebuju další peníze na Cestu, ty, co jsem měla, už byly pryč a nechtěla jsem volat hooyo nebo Sajídovi, protože by si dělali starosti. Zavolám jim až z Itálie, až tam budu.
Vysvětlila jsem jí, kam má peníze poslat.
Než jsme skončily, připomenula mi, abych neměla strach.
„Nikdy neříkej, že se bojíš, Samio.“
„Dobře, abayoo.“
„Nikdy.“
Tak jsem jí to říkala během její Cesty i já.
Ale teď bylo všechno jinak. Bála jsem se, strašně jsem se bála. Roztřepaná. Cítila jsem se roztřepaná. Jako fotka Moa Faraha, pokrčená v sáčku, cítila jsem se křehká jako motýlí křídla. Ze stejné hmoty jako obláček. Puf.
Kolik věcí se dá říct za jednu minutu. Kolik.
Po osmi dnech dorazily od Hodan peníze a za dva dny jsem byla na Cestě.

 ——————————–

Guiseppe Catozzella

Giuseppe Catozzella se narodil v roce 1976 v Miláně. Vystudoval filozofii na Milánské univerzitě. Po studiích strávil nějakou dobu v australském Sydney. Nyní žije v Miláně. Přednášel na několika univerzitách v Evropě v zámoří. Publikoval povídky i romány.

Zdroj informací: nakladatelství Barrister&Principal

Nakladatelství Barrister & Principal bylo založeno v roce 1994 a vydává původní i překladovou prózu a poezii včetně dětské literatury, knihy z dějin a teorie umění, z českých a světových dějin, náboženství a teologie, psychologie, sociologie, politologie a politiky, médií, filozofie, ekonomiky, literární vědy, dále jazykové příručky, obrazové publikace a průvodce se zaměřením na výtvarné umění a architekturu.

Související knihy

Catozzella, Guiseppe

Lukáš a syn, 2016