Psal se rok 1992 a v Čechách i na Slovensku se kriminalisté stále ještě potýkali s velkým množstvím kriminálních činů spáchaných amnestovanými zločinci. Ještě se ani nestihla vykrystalizovat nová struktura policie, a již mělo dojít k nové reorganizaci v důsledku rozdělení republiky.

Do této doby spadají i zločiny vylíčené v románové podobě slovenským autorem Dominikem Dánem pod názvem Krev není voda. V českém překladu ji vydalo nakladatelství Slovart jako další díl graficky jednotné řady, v níž už vyšly tituly Uzel, Bestie, Básník, Rudý kapitán a Popel všechny zarovná.

Čtenář se vrací do doby, kdy Krauz polapil „Bestii“ a prožil si nebezpečné chvíle při rozplétání případu lebky s hřebíkem. Vyšetřování nových vražd uvízlo na mrtvém bodě, ale ředitelství chce výsledky, tedy pachatele, vidět co nejdříve. Tlak stoupá. Do toho Richard Krauz obdrží důvěrnou prosbu od Mayora: bratr šéfa vyšetřovačky byl obviněn z vraždy své družky a její malé dcerky. Případ spadá pod brněnskou kriminálku a on tam má přece kamaráda, tak by mohl dohlédnout, aby byl případ vesnického žháře objasněn… Jenže Krauz nemůže lézt kolegům do zelí, pokud oni sami o to nebudou stát. A má štěstí: stopy nalezené na místě činu vedou do Bratislavy, takže přeshraniční spolupráce je navázána.

Sotva však začnou kriminalisté sledovat nějakou stopu, hned se na scéně objeví tajemný vrah, který kosí svědky. Kdo chce všechny kolem umlčet? K čemu se mladá žena před lety propůjčila a jakou roli v tom hrají obchodníci s diamanty?

Dominik Dán sepsal poutavým způsobem další vyšetřování kriminálních činů v porevoluční době. Po konspiračních případech Rudý kapitán a Popel všechny zarovná je román Krev není voda návratem ke klasické detektivce, v níž nefiguruje žádná tajná služba, ani konspirační teorie. V hlavní roli je až zvrácená touha po dítěti za každou cenu a následné zametání stop. Smrt malé holčičky je jen jakési nedopatření, které se přeci stává – i pro zločince platí, že když se kácí les, létají třísky…

Autor je skvělým vypravěčem, který čtenáře upoutá hned na začátku a oddech mu dopřeje až na poslední stránce. Nesleduje jen práci Richarda Krauze, pozornost věnuje i dalšímu případu, na kterém pracují Váňa a Kuky.

Váňa i Kuky strnuli jako rybář, jemuž se po tříměsíčním bezvýsledném dřepění na břehu rybníka znenadání pohne splávek. Ne moc, jen ťuk a dvě slabounká kola, jen dvě lehounké vlnky ševelící po zrcadlové hladině, nepatrný náznak, že se něco děje. Každý dobrý rybář ví, že něco takového nic neznamená a není důvodu skákat ze sedačky. Právě naopak, je třeba zachovat klid a vyčkat, až ryba zabere, doopravdy a silně zabere, teprve pak ji zasekne prutem a táhne ven. Mezi rybářem a detektivem vlastně není rozdíl, jak u jednoho, tak u druhého to chce trpělivost, nepodléhat panice a neunáhlit se v předtuše úspěchu. (str. 75)

Znovu jsem se přesvědčila, že v kriminalistické práci je třeba nejen umět správně rozluštit stopy a indície, ale také mít hodně intuice a především štěstí. Vyšetřovatelé musí být velice trpěliví, ono pověstné štěstíčko totiž na sebe někdy nechává čekat delší dobu. Moc ráda nakukuji detektivům pod ruce, obzvlášť v příbězích Dominika Dána, protože si již získal moji důvěru a vím, že se pro dosažení většího účinku nebude pokoušet o zbytečné či nepravděpodobné fantazie. Na rozdíl od některých severských autorů se drží skutečnosti, ať už vypráví o kterékoli straně zákona. Píše vlastně slovenskou reality krimi bez pokusu z ní dělat nějakou show.

Máte-li tedy rádi klasickou detektivku, pak se knih Dominka Dána nemusíte bát a román, který dokazuje, že Krev není voda, si určitě pořiďte do své sbírky.

Související knihy

Dán, Dominik

Slovart, 2016