Knihu Pohádkové příhody kominíka Valenty od autora Václava Čtvrtka vydalo nakladatelství Grada ve své edici Pohádkového čtení.
Ilustroval Drahomír Trsťan.

Žil v Praze ve Vysočanech člověk, jmenoval se Valenta a byl kominíkem. Chodil po střechách, vymetal komíny a usmíval se dolů na svět. Když si dal ruku na srdce a řekl: „Co vymetám, ještě nikdy jsem nikomu neshodil cihlu do komína,“ byla to pravda.

Tenkrát přišli ke kominíku Valentovi z továrny ve Vysočanech a řekli:
„Máme u nás tuze vysoký komín, sazí je v něm dost, a hledáme pro něj kominíka.“
„Vymést tak vysoký komín bude pro mne veliká čest,“ odpověděl Valenta.
Hned při pondělku se na to vypravil. Vklouzl dvířky dovnitř komína, nahmatal skoby, co vedou vzhůru, stoupal po nich a ometal kolem sebe saze.
Asi v poledne si povídá:
„Skobek bylo už nejmíň sto padesát. Už bych měl být nahoře.“
Povytáhl se ještě o jednu – a hlava mu vykoukla nad komín. Valenta se zadíval z té výšky dolů na zem.
Bylo časně při podzimku. Slunce svítilo a celá zem byla červená a zlatá. Kominík Valenta vidí červené hájky a zlaté hájky, bílá městečka a běloučké vesnice, modrou řeku a modroučké potoky, silnice jako pentle a cestičky jako pentličky. „Panečku, to je krása!“ šeptá si.
Tak spokojeně si to říká, ale vtom zčistajasna nespokojeně zabručel: „Komín je vysoký, a přece ne dost. Je odtud vidět světa jenom kousíček.“ Pomalu slezl kominík Valenta dolů.
A od té chvíle si lidé říkali: „Náš Valenta už není takový, jako býval.“
To ta divná nespokojenost, taková divná touha poznat kraje, kam není vidět ani z nejvyššího komína.
Přešlo sedm dní, podzim zestárl o týden a podmračil se. Nebe bylo šedivé a pod ním se procházel po střechách nespokojený kominík Valenta. Šel od komína ke komínu, spustil do něho kouli na provaze a pak poprosil domovníka o podpis do knížky. Došel tenkrát v sobotu k jedenáctému komínu, odměřil provaz a chtěl začít dílo, když vtom jako by zaslechl ptačí hlásek. Valenta se podíval do kouta za komínem.
„Kdepak se tu bereš? Dávno jsi měla odletět! Dávno jsi přece měla být v Africe!“ Tak domlouval vlaštovičce, která se choulila k teplému komínu. „Copak si počneš u nás ve Vysočanech, až bude mráz zábst a střechy dostanou sněhovou čepici?“
Vlaštovička pokrčila křídly:
„Zlá věc, pane Valento. Víš, byla jsem ke konci léta trochu stonavá. A pro tu nemoc jsem zmeškala. Ostatní vlaštovičky odletěly do Afriky beze mne.“
Valenta smekl čepici a uložil do ní vlaštovičku jako do hnízda.
„Vezmu tě k sobě domů. Však se při mém řemesle obživíme oba.“
Dvanáctý komín už nevymetl. Vzkázal domovníkovi, že přijde v pondělí, a pospíchal nahoru na Holosmetku, kde bydlel.
Doma posadil vlaštovičku na provázek nad kamny, kde si sušíval košile.
„Zle ti tu nebude,“ povídá. „Zatopím ti v kamnech. Jsou pravá kominická. Taková, panečku, umějí hřát!“
Zatopil a vlaštovička si libovala, že u Valenty v kuchyni je líp než v Africe.
Tak žila vlaštovička u kominíka Valenty na provázku nad kamny. Vždycky večer si spolu povídali. Valenta vykládal, co zažije při svém kominickém řemesle, vlaštovička zase o tom, jak je hezké létat nízko i vysoko, blízko i daleko – až přes moře.
Když vlaštovička vyprávěla o cizích krajích, Valenta vždycky nespokojeně přecházel po kuchyni.
„Pročpak to?“ zeptala se ho jednou večer vlaštovička.
A Valenta:
„Víš, tolik ti závidím! Máš křídla a ta tě odnesou, kam jen chceš, do cizích krajů, za moře. Já bych tak rád ty cizí kraje spatřil! Ale ani nejvyšší komín ve Vysočanech není dost vysoký, abych z něho dohlédl za hory a za lesy. Už dobrých sedmnáct dní mě to mrzí.“
„Chtěl by ses podívat třeba do Afriky?“ řekla vlaštovička.
„A jak rád!“

Vlaštovička se vznesla z provázku, zakroužila trojím letem okolo kominíka Valenty a vždycky se lehýnce dotkla křídly jeho očí.
Když mu pohladila oči poprvé, Valenta zívl. Podruhé se kmitla vlaštovička kolem Valentovy hlavy, a ruce mu sklouzly do klína a oči se mu zavřely. Když pak letěla vlaštovička kolem potřetí…
… stál kominík Valenta v Africe. Do pat ho hřál horký písek, za zády měl moře a před sebou prales. Kdyby se mu u boku nehoupala kominická lopatka, kdyby ho netlačila do zad kominická koule, nebyl by věřil, že je to on – kominík Valenta z Vysočan.
Chvilku tak prostál.
„Tak tohle je Afrika. To je ta divná země za horami a lesy, kam jsem tolik toužil.“
Začal se rozhlížet kolem sebe. Divil se poušti, pralesu víc. Krůček za krůčkem k němu došel, na kraji si lehl na břicho a díval se dovnitř, jak skáčou opice, plazí se hadi, létají papoušci. Překulil se na bok a prohlížel si poušť: střapaté palmy, nohaté pštrosy, antilopy, zebry a hyeny a šakaly.
„Divy a divy!“ šeptal si. Vstal a pročísl prsty kominickou Štětku. „V tak krásné zemi bude radost dělat kominické řemeslo.“
Namířil si rovnou přes poušť, po cestě vyšlapané v písku. Šel, došel. Stála tam pod sedmi palmami vesnice. Před první chalupou seděla babička černoška.
„Dobrý den, matičko,“ povídá Valenta. „Přišel jsem vymést komín. A vy se mi potom podepíšete do knížky.“
„Komín?“ broukla černá babička a dlouho přemýšlela. „Co je to komín?“
„Jsou přece z cihel i plechu a taky z hliněných rour!“ poučil ji kominík Valenta. „A nač tolik slov? Komín je ta věc, kterou z chalupy odcházejí jiskry a kouř.“
„To přece spraví díra ve střeše,“ zas tak broukla babička černoška a ukázala prstem po chalupách.
Žádná z těch chalup nemá komín, ba ani komínek. Valenta šel dál do druhé vesnice, do třetí vesnice, do čtvrté vesnice. Všude mu řekli:
„Neznáme komíny. Hřeje nás slunce, vaří nám oheň před chalupou. Komín je v Africe zbytečná věc a kominík zbytečný člověk.“
A Valentovy ruce jenjen hrály samou touhou popadnout se s řemeslem. Vzpomínal na Vysočany, vzpomínal na komíny veliké, menší i na ty docela maličké. Saze do nich sedají, kouř se v nich divně točí.

Celou ukázku si můžete prolistovat přímo na stránkách nakladatelství.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. V její produkci jsou tituly s právní tématikou, knihy ekonomické, tituly z oblasti financí a účetnictví, manažerské tituly, psychologické, zdravotnické, knihy s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví, knihy technické z nejrůznějších oborů a profesí. Tuto pestrou škálu doplňuje i naučně odborná literatura, která nabízí řadu publikací s velkým záběrem pro denní praktický život.

Související knihy

Čtvrtek, Václav

Grada, 2016