Knihu Čárymáry na zdi od Václava Čtvrtka vydalo nakladatelství Grada.
Ilustroval Michal Sušina.

Jak jsem ho potkal

Bylo to navečer, když jsem šel zalívat zahrádku před domem. Stál na zdi mezi mým oknem a meruňkovým stromkem. Pozdravil jsem a zeptal jsem se ho:
„Kde se tu berete?“
Křídový panák neodpověděl. Díval se přes zahrádku na kopec, kam zapadalo slunce. Zdálo se mi, že ho něco trápí.
Našel jsem si pod zdí kousek oddrolené malty, od ucha k uchu jsem mu udělal oblouček – a panák se rozesmál:
„Dobrý večer, nezlobte se na mne. Vím, že tu na zdi nemám co dělat. Ale já musím být vždycky tam, kde mě kdo namaluje.“
Mluvil velmi správnou řečí. Asi ho někdo nakreslil kouskem křídy, který si vypůjčil ve škole.
„Líbí se vám u nás?“
Panák se rozhlédl po zdi. Byla holá, vybělená sluncem a omytá deštěm.
„Prosím vás, bude tu pořád tak pusto a nevlídně?“
„Bohužel.“
„Škoda,“ posteskl si panák. „Kdyby tu někde byl aspoň hřebíček, na který bych si mohl pověsit klobouk.“
Odpoledne se mi zlomila tužka a kousek tuhy mi uvázl na dně kapsy. Sáhl jsem pro něj, ale hřebík pro panáka jsem na zeď nenakreslil. Po chodníku za plotem zahrádky chodili lidé. Co chvíli se někdo objevil v oknech okolních domů. Všichni o mně věděli, že se každý den holím. Kdo se holí, opravdu už nemůže čárat veřejně po zdech. Pustil jsem tuhu zpátky do kapsy a panákovi jsem řekl:
„Přijdu, až se nikdo nebude dívat.“

Jak jsem si s ním povídal

V půl deváté večer už se nikdo nedíval. Vyšel jsem na zahrádku. Za nehtem jsem si nesl ždibec tuhy. Panák čekal.
„Jsem tak rád, že jste přišel,“ oddychl si. „Už jsem se bál, že budu muset mít klobouk celou noc na hlavě.“
Rozhlédl jsem se, jestli se opravdu nikdo nedívá. Přes okna všech domů v okolí byly spuštěny pruhované rolety.
Vzal jsem tuhu do štipců a nakreslil na zeď hřebík.
Panák si na něj pověsil klobouk.
„Už se tu začínám cítit doma.“
Trochu se zamyslel.
„Věšíte si doma klobouk taky na hřebík?“
„Ne. Věším ho buď na věšák, anebo ho ukládám do skříně.“
„Věšák, skříň,“ řekl toužebně panák a rozhlédl se po zdi. Nebylo tam nic než on a můj křivý hřebík.
Umím velmi špatně kreslit.
Panák nad ním pokýval hlavou:
„U vás je všechno lepší. Máte knoflíky přišité na kabátě, ale já rovnou na břiše. Máte domy a stromy. Je vás hodně, a já jsem tu sám. I hřebíky máte rovné.“
Zahleděl se vzhůru k měsíci.
„I tohle jste si udělali?“
„Ne, to už tam bylo.“
„Ale je to velmi hezké,“ usmíval se panák do tváře měsíci.
Vydal se na cestu po zdi. Kráčel dlouhými kroky, jako by něco vyměřoval. Zmizel až tam, kde se zeď tratila ve tmě. Vrátil se a oslovil mě:
„Poslyšte, mohl byste mi darovat několik čar? Několik docela obyčejných čar. Bílých, černých, modrých, červených a žlutých. I třeba křivých. Já bych si je narovnal.“
Stále jsem mu nerozuměl.
„Zařídil bych si to tu stejně pěkně, jako to máte vy,“ poučil mě panák.
Ukazoval rukou po zdi.
„Postavil bych si tu dům, udělal cestu, pole a řeku. Zasadil bych stromy a kytky. I měsíc bych si udělal. Ušil bych si kabát, abych nemusel nosit knoflíky rovnou na břiše. I hřebík bych narovnal. Ne, ten bych nechal tak, protože je od vás.“
Uvažoval jsem, co by asi říkal Dusbaba, který bydlí nade mnou v patře, až by ráno našel na zdi celý panákovský kraj. Panák se podmračil.
„Jestli snad chcete ty čáry zaplatit, mázněte mi na zeď aspoň trošičku žluté. A já vám z ní nadělám peněz, ó jé! Ale mrzí mě, že jste lakomý.“
Začal si tiše vyzpěvovat říkačku o lakomci. Rozběhl jsem se domů.
V dolní zásuvce psacího stolu mám krabičku barevných kříd. Vysypal jsem si je do hrsti a rovnou s nimi zpátky na zahrádku. Na nohou jsem měl měkké domácí střevíce, ale zul jsem i ty a kráčel jen v ponožkách a po špičkách, aby mě nezaslechl Dusbaba.
Panák na mě čekal na zdi u meruňkového stromku, který roste vedle mého okna.
„Nesete?“
Vtiskl jsem se do stínu větví.
„Které barvy potřebujete nejvíc?“
Panák si pohladil čelo:
„Které je nejvíc u vás na světě?“
„Asi modré. Modré je nebe, modrá je voda, modré jsou hrnečky i oči. Lidé říkají, že modré jsou i naděje.“
„Dejte mi hodně modré,“ poprosil panák.
Řekl jsem:
„Modrý je taky horký plamen, který všecko spálí.“
Panák se maličko zarazil.
„Máte i takovou modrou barvu?“
Ukázal jsem mu při světle měsíce hrst kříd.
„Ne, nemám.“
„To je dobře,“ oddychl si panák.
Vybral jsem z hrstí kříd modrou a chystal jsem se udělat na zeď tlustou čáru.
„Tam ne,“ vykřikl tiše panák. „Tam bude trávník. Složte mi ten materiál semhle. Tady bude dvůr.“
Dělal jsem čáry modré, to na nebe, na vodu, na hrnečky, oči a naděje. Pod ně jsem kreslil zelené na louky, na stromy, na láhve a na myslivecký klobouk, kdyby ho chtěl panák někdy nosit. Níž přišly hnědé. Na pole, na záhony, na skřivánky. Ale nevím, bude-li si panák umět sám udělat i jen docela maličkého skřivánka. Vedle jsem načáral červené. Na cihly, na tašky, na oheň, na tváře. To aby panák mohl zčervenat radostí nebo zlostí – kdyby chtěl.
Na zdi už bylo tolik barev, že by se z nich dalo udělat asi půl světa. Chtěl jsem k nim přidat ještě trochu žluté míchané s bílou na slunce a trochu stříbrně zelené na měsíc – když vrzly dveře, co vedou z domu na zahrádku.
Ve dveřích stál Dusbaba.
„Poslyšte, co tam tropíte u té meruňky?“ zabručel.
„Ale nic.“
Už jsem opravdu nic netropil. Křídy jsem měl schované hluboko v kapse a prsty jsem si pro jistotu otřel vzadu o kalhoty.
Vklouzl jsem kolem Dusbaby do domu.
„Neslyšíte nic, Dusbabo? Zdá se mi, že vám v kuchyni olizuje moucha drobeček cukru.“
„Kdekdo člověka okrádá!“ zabručel a odešel do kuchyně vzít mouše ten drobeček.
Seděl jsem dlouho do noci u okna a přemýšlel o křídovém panákovi.

Že vám tato ukázka nestačila? Tak si pojďte prolistovat i další panáčkova dobrodružství!

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. V její produkci jsou tituly s právní tématikou, knihy ekonomické, tituly z oblasti financí a účetnictví, manažerské tituly, psychologické, zdravotnické, knihy s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví, knihy technické z nejrůznějších oborů a profesí. Tuto pestrou škálu doplňuje i naučně odborná literatura, která nabízí řadu publikací s velkým záběrem pro denní praktický život.

Související knihy

Čtvrtek, Václav

Grada, 2016