V edici Pevnost nakladatelství Epocha vyšla v květnu 2016 sbírka sci-fi povídek Přemysla Krejčíka s názvem Kybersex.

Přemysl Krejčík (narozen 1991) je mezi publikujícími českými autory nováčkem. Svou knižní prvotinu, básnickou sbírku Křehké nepřenášet, vydal teprve před rokem, což je ale vzhledem k jeho mládí slušný start. Ve stejném roce ještě participoval na projektu kolektivního detektivního románu spolu s dalšími pěti českými autory. Zatímco před rokem 2015 se realizoval převážně jako přispěvatel do několika časopisů, jak se zdá, polovina druhého desetiletí tohoto století je pro něj slibným startovacím blokem pro knižní tvorbu. Kromě letošního počinu na poli vědecké fantastiky se prý chystá k vydání jednoho prozaického a jednoho básnického projektu.

Kybersex se pyšní podtitulem „SCI-FI povídky“ – tím je žánr v podstatě vymezen. Budeme-li přesnější, jde o patnáct příběhů nestejného rozsahu se společným jmenovatelem, jímž je, s několika výjimkami, futuristická vize partnerských vztahů. Ovšem i zmíněné výjimky jsou jakousi nepříliš radostnou představou o tom, kam se lidstvo může (a doufejme, že nemusí) ubírat. „Poslední partie“, jedna z nejkratších povídek, je právě tím zástupcem výjimek. Vypořádává se s otázkou přechodu mezi smrtelnou a nesmrtelnou generací lidstva. „Měsíce“ jsou deníkovou formou popisu hypotetického konce hypotetického světa. „Šelma“ nabízí další formu změny lidství, takovou, jakou bychom nejspíš také právě neuvítali. „Odleť pryč“ přináší téměř milostný příběh v hranicích kulis ne nepodobných absurditám dávného režimu, jež jsou nám, pamětníkům dob minulých, ještě stále povědomé. Titulní povídka „Kybesex“ dotahuje nebezpečí virtuálního flirtování na novou úroveň a patří také k těm kratším textům. Povídka „Paměť“ si pohrává s myšlenkami spojenými s možnostmi výmazu lidských vzpomínek z důvodů postavených do legálních mantinelů. Opět typicky milostný příběh, byť trochu pokrouceným způsobem, se nazývá „Srdeční záležitost“ a na pomoc si bere sdílení tělesných schránek jedním vědomím. Téměř orwelovsky pojatá „Čísla“ patří k nejdelším příspěvkům a pohrávají si s představou budoucnosti ovládané hrstkou mocných a vlivných. Točí se hlavně kolem manipulace s lidskými osudy a ze všech povídek této sbírky je právě tato asi nejvíce zaměřena na otázky morálky. „Nehoda“ je experimentem se záhadou a stojí spíš na situaci, než na vysvětlení. Opět deníkově pojaté „Vybrané kapitoly z posmrtného deníku“ nabízejí ke zvážení otázky nevyhnutelnosti lidského osudu a pomáhají si úvahou o přenosu vědomí život za životem. „Povrchnost“ – další z orwelovských vizí – je postavená na možné budoucí metodice utváření rodinných párů. Vpravdě pohádková „Než padne klapka“ staví na mnohokrát omílaném scénáři kouzelného scénáristy, v našem případě hned dvojice takových polobohů. O možných změnách v trestním systému hovoří „Cesta ven“ a samozřejmě nejenom o nich. Vůbec nejkratší příběh „Hotel Kolonie“ by vlastně ani nemusel nutně nést nálepku vědecké fantastiky. Tak trochu připomíná nejeden ze záznamů současné černé kroniky. A to je i případ poslední z povídek, jež patří k nejdelším. Pod názvem „Absurdní případ“ se skrývá detektivní příběh s naprosto klasickým rozuzlením.

Mám-li pohovořit o stylu a o originalitě sbírky Kybersex, ocitám se na tenkém ledě nejistoty, kam až ve svých úvahách zajít. Mně osobně žádná z povídek neoslovila. Soudě podle tohoto patnácti příspěvkového bloku, řekl bych, že vrchol své tvorby má Přemysl Krejčík ještě před sebou. Když už otevře neotřelé téma, trochu jej pokazí buď snahou o rychlé rozuzlení, nebo naopak absencí závěrečného zvratu, nezřídka naneštěstí kombinací obojího, jakkoli se takový popis může zdát podivný. V některých povídkách vede čtenáře dějem vstříc geniální myšlence, aby tuto nakonec, ke škodě celkového vyznění, nevyslovil. Ponechávat úplně vše na vlastní fantazii čtenáře není snadné a v Kybersexu se to autorovi bohužel nepovedlo. Některé z povídek také působí tak trochu nevyzrále – jako by byly napsány spíše teenagerem, než autorem stojícím na prahu druhého čtvrtstoletí věku. Tím ovšem v žádném případě neříkám, že povídky jsou špatné – možná však měly být umístěny do dvou různých sbírek, každá určená jiné věkové skupině čtenářů.

Abych ale nezněl příliš negativně. Rozhodně jsem velkým fandou všech, kdo dokáží své nutkání psát dotáhnout až do úspěšného vydání v knižní podobě. A Přemysl Krejčík už to dokázal. Ale s odkazem na jeho slibný start doufám, že svůj doutnající talent rozfouká a svůj styl vypiluje natolik, že za pár let se mé dnešní kritice už jen s nostalgií zasměje. Určitě mu držím palce a doufám, že můj názor jej spíše stimuluje k růstu, než popudí či dokonce odradí.

Související knihy

Krejčík, Přemysl

Epocha, 2016