Pólu se věnoval od dětství, ale později z důvodu úrazu musel se závodní dráhou přestat. S manželkou Paolou má dvě děti, jejich vztah však momentálně vinou Lucia prochází vážnou krizí.

Ve svých čtyřiceti letech se jednoho dne dozvídá, že trpí rakovinou jater s metastázami na plicích. Protože Lucio všechny počáteční příznaky nebral vážně, nemoc se nepodařilo podchytit včas, ale až v posledním stadiu. Luciovi zbývá odhadem 100 dní života. Když pomine počáteční šok, začíná Lucio přehodnocovat celý svůj život. Spoustu věcí si nyní uvědomuje, ale dřív by je možná vůbec nevnímal nebo je nepovažoval za důležité. Chvíli doufá a představuje si, že se stane nějaký zázrak a on se jednoho dne probudí zdravý. Sám ale ví, jak jsou jeho sny pošetilé. Odmítne chemoterapii, protože počáteční dávky nevykazují žádné pozitivní účinky na onemocnění. Chce svých 100 dní života prožít a ne přežít. Chce svých 100 dní života proměnit ve 100 dní štěstí. Touží po usmíření s Paolou a nejvíce času věnovat dětem, které o jeho nemoci nemají ani tušení. Velkou oporu má Lucio ve svém tchánovi a nejlepších kamarádech Umbertovi a Corradovi. Své poslední dny a hodiny života chce však strávit téměř pouze ve společnosti své ženy a dětí. Čas je mu nepřítelem, který nemilosrdně den po dni ukrajuje z jeho zbytku života. Nemůže nic odkládat, možná by nestihl vše, co si naplánoval na své poslední tři měsíce na tomto světě.

Kniha je krásná a velmi smutná zároveň. Budete plakat a budete se smát. Autor nám naservíroval ve vkusném množství také dávku černého humoru a sebeironie. A  hodně jsem si poplakala. Příběh je to reálný, může potkat kohokoli z nás. Je vyprávěn Luciem v první osobě. Jak já jsem si přála, aby se nějaký ten zázrak stal a on mohl zůstat otcem svým dvěma dětem a manželem své ženě. Ale nemoc je často neúprosná. A dokud neonemocníme nebo se nestane něco zlomového v našich životech, velmi často mrháme časem, spoustu věcí si neuvědomujeme, protože je v tu chvíli nepovažujeme za nijak zásadní. Ale jak bychom se cítili, kdyby nám najednou někdo řekl 100 dní a konec? Může se to stát, nikdo z nás neví, co pro něj osud přichystal. Ale momentálně máme život ve svých rukou, a proto ho žijme a užívejme si ho. S rodinou, přáteli, kdykoli a kdekoli.

Knihu 100 dní štěstí od Fausta Brizziho určitě doporučuji k přečtení. Autorův styl vyprávění mi sedl a příběh se mi četl moc dobře. A po celou dobu jsme měla strašnou chuť rozjet se do Itálie a dát si smaženou ciambellu.

Knížka má také kromě krásného obsahu velmi pěknou obálku.

A ještě malý tip… Autorovi začátkem května vyšla v ČR druhá kniha s názvem Máš mě vůbec rád?

Ukázka z knihy:

„Myslím to tak, že se chci vrátit domů. Odpusťte mi to, ale tohle není ten výlet, na který chci vyrazit. Vlastně… na který musím vyrazit.“
D´Artagnan se na mě usměje: je jediný, kdo už pochopil.
„Tvoje žena nikdy nebude souhlasit, po tom, co jsi provedl,“ podotkne.
„Zkusím to.“
„Nepochopil jsem, o čem to mluvíte,“ přizná Umberto.
„Chci někam vyrazit se svými dětmi. A s Paolou. Chci všechny dny, co mi zbývají, strávit s nimi. A ne s vámi.“
Možná jsem byl příliš přímý, a tak rychle obrušuji hrany.
„Nechápejte mě špatně, jste moji nejlepší kamarádi, jsme čtyři královnini mušketýři, ale vím o vás všechno, znám vaše přednosti a nedostatky a naopak. O svých dětech ale nevím skoro nic a ony nevědí nic o mně. V téhle chvíli potřebuju je. A ony to sice nevědí, ale potřebují mě.“
Ticho.
„Nemůžu ztratit už ani minutu.“

Hodnocení: 5/5

Související knihy

Brizzi, Fausto

Fortuna Libri, 2014