Jezdíte na knižní festivaly často?

Ano, poměrně často. Tady se mi ale líbí, protože tu máte hodně lidí a hodně autorů. V mnoha zemích je to pouze o businessu a prodávání knih. Je skvělé vidět skutečné čtenáře a ne pouze obchodníky.

Myslím, že je to teď velký trend. Čtenáři si knihu přečtou a pak jsou nadšení, když mohou autora na vlastní oči vidět.

Což činí náš život těžší, protože všechny naše fotky jsou vyphotoshopované. (smích)

Vaším hlavním žánrem je kriminální román a hlavním námětem zločin. Pocházíte z Islandu. Tam toho zločinu ale moc není, že?

Moc ne. Myslím, že se snad jedná o jedno z nejbezpečnějších míst na světě s nejnižším počtem vražd. Moje knihy tak nejsou inspirovány skutečným zločinem. Důležité je napsat příběh, u kterého bude čtenář věřit, že se skutečně stal. Dějová linie nesmí být nesmyslná.

Vystudovala jste inženýrství. Přemýšlela jste někdy, že byste jednu z prací opustila, například kvůli časovým důvodům?

Určitě. Inženýrství však dělám už jen na poloviční úvazek. Přemýšlela jsem, že se ho vzdám, ale je to pro mě úžasná společenská stimulace. Mám ráda práci s lidmi. U psaní je člověk sám.

Inženýrství má od psaní zdánlivě dost daleko.

Vždycky jsem byla čtenářem. Příběhy jsem začala psát nejprve pro děti, protože mému synovi bylo jedenáct a vůbec nechtěl číst. Knihy, které byly vydávány pro děti, byly depresivní. Říkala jsem si, že když začnu vydávat něco vtipnějšího, třeba to můj syn bude chtít číst.

A četl?

Nikdy mé knihy nečetl. Jednou přišel domů ze školy a říká mi, že má napsat popis nějaké knihy, a vybral si jednu z mých. Tak jsem byla nadšená, že si konečně něco mého přečte. A on mi povídá: „Tak o čem ta knížka je?“

Od dětské literatury ke thrillerům je to poměrně dlouhý skok. Chybělo Vám napětí?

Zaprvé mě přestalo bavit být vtipná, protože je to velmi vyčerpávající. (smích) Když píšete pro děti, musíte se navíc neustále ujišťovat, že svými knihami nepřispíváte k poklesu dětské osobnosti. Měla jsem v hlavě mnoho témat pro dospělé, o kterých jsem chtěla psát.  U dospělých si nemusíte dělat starosti, ti už všechno viděli a slyšeli.

Když jsme zmínili témata pro dospělé. Mám pocit, že v současné severské literatuře se autoři často předhánějí, kdo napíše větší krvák, jen aby čtenáře šokovali. Vyhýbáte se takovým scénám?

Násilí obvykle nepopisuji ránu od rány. Nepřipadá mi to zajímavé. Ráda popisuji ten pocit, než rvačka vypukne. Nebo pocit po ní. Ale když začnu čtenáře šokovat, v každé další knize musím násilí vystupňovat a zabředávám do nechutnosti.

Hlavními protagonisty jsou muži detektivové, Vaším knihám ovšem dominuje žena.

Když jsem psala pro děti, psala jsem o dívkách. Okolí mi říkalo, že kdybych psala o chlapcích, zdvojnásobily by se mi prodeje. Je prý totiž v pořádku, aby knihy o klucích četla holka, ale kluk nebude číst knihu o holce. Tak jsem jim za tuhle informaci pěkně poděkovala a řekla jsem si, že o klukovi nikdy nic nenapíšu. Na Islandu je většina mých čtenářů mužů a nikdo si nestěžuje. (smích)

Dalším rysem Vaší tvorby je pestrá škála postav. Kreslíte si grafy, abyste se v počtu osob neztratila?

To ani ne, ale na Islandu máme seznam křestních jmen a není dlouhý. Používám tak pořád stejná jména dokola a začíná to být dost zmatečné. (smích)

Související knihy

Sigurdardóttir, Yrsa

Metafora, 2015