Foto: Marek Vaneš, http://www.fotovanes.wz.cz/

Tvoří pod pseudonymem a své soukromí si chrání. Prozrazuje o něm jen velmi málo a nejlépe se cítí, když může vskrytu tvořit. Z veřejně dostupných zdrojů víme pouze, že B. M. Horská je Češka žijící trvale v anglickém městě Milton Keynes, která píše krimiromány ze současnosti. První se jmenoval Pach smrti (2013) a druhý Brouk (2014). Oba vydalo nakladatelství MOBA a audioverzi Brouka Walker&Volf (2016).

Pokusila jsem se tajemnou autorku trošku rozpovídat, abychom ji mohli více poznat. Prosím, seznamte se:

Tvoříte pod pseudonymem. Proč? A z jakého důvodu zrovna tato nezvyklá kombinace písmen a příjmení Horská?

Psát pod pseudonymem jsem se rozhodla z několika důvodů. Jeden z nich tkví v tom, že pro vydávání knih nestačí pouze napsat rukopis, který se nějaké nakladatelství rozhodne vydat, ale také knihu propagovat. Vlastní psaní knihy je pro mě velmi soukromá a i dost osamělá činnost, zatímco její propagace je naprostý opak. Jsou to takové dvě krajní polohy a já většinu času trávím při té první. Osobně mi vyhovuje víc. Kvůli propagaci vycházím ven, mezi lidi, mé fotky jsou na internetu, na webových stránkách, na facebooku i twitteru. Měla jsem prostě pocit, že se mi knihy psané pod pseudonymem budou snadněji propagovat.

Další důvod souvisí s tím, že žiju v Anglii a uvažovala jsem i o tom, že by mé knihy mohly někdy v Anglii vyjít. Mé skutečné jméno tady nikdo nedokáže vyslovit správně. B. M. Horská jde Angličanům docela dobře a výsledek zní hodně podobně jako v češtině.

Iniciály i příjmení v pseudonymu jsou mi osobně velmi blízké, i když se přímo takhle nikdo v mé rodině nejmenoval.

Pustit se rovnou do psaní detektivek, to není zrovna obvyklé pro začínající autorku. Proč jste si vybrala tak těžkou disciplínu?

Hledala jsem způsob, jak vyprávět příběhy, které mi leží na srdci, a tento žánr mi to umožňuje. Hodně mě inspiruje současnost. Například v rádiu mě zaujme útržek skutečné události zásadního společenského významu, která mě nějak osobně osloví. Následují další zprávy, zatímco ta první jako by zapadla, ztratila se pod přílivem dalších zpráv, ale já na ni stále myslím a nemohu ji dostat z hlavy. Dohledám si detaily a většinou mě to zavede do oblastí lidské činnosti, o kterých jsem téměř nic nevěděla. To hledání mně osobně přijde jako detektivní pátrání. A v té chvíli mě zaujme nějaká další informace, která je více osobní. Někdo ji vypráví a mně se spojí s tou první informací. Tím propojením mi v hlavě začne zrát příběh. V první knize Pach smrti došlo ke zločinu v souvislosti s mimořádným stresem v konkurenčním prostředí na univerzitách a ve druhé knize Brouk se smrt prolíná s otázkou konfliktu – osobního, národního i mezinárodního rozměru. A bude to tak i v další knize – osobní tragédie na pozadí společnosti, ve které žijeme. Už když příběh vymýšlím, prožívám detektivku. A pak ji prožívám znova, když píšu. Tady ale musím zdůraznit, že své příběhy vidím spíš jako krimiromány než jako klasické detektivky.

Musím říct, že jste mne velice mile překvapila. Vaše kniha Brouk mi přišla jako dílo zkušeného autora s dokonalým smyslem pro napětí a logiku. A přitom jde teprve o Vaši druhou knihu. Je pro Vás těžké vymýšlet zápletku a pak psát tak, abyste neprozradila pachatele příliš brzy? Nebo co je podle Vás na psaní detektivek to nejobtížnější?

Děkuji za poklonu. Samotná témata, kterých se mé knihy dotýkají, považuji za spíš vážná, proto se je snažím zpracovávat tak, aby čtenáře zaujala a četba je bavila. Sama ráda čtu detektivky a chci v nich zažívat napětí. Proto se také snažím, aby v mých knihách bylo a čtenáře pobízelo k pokračování v četbě. Logika děje je samozřejmě velmi důležitá. Kvůli tomu rukopis několikrát čtu a kromě mě a redaktora v nakladatelství MOBA jej také čte několik kritických čtenářů.

Nejdůležitější, a myslím, že na celé té práci i nejobtížnější, je mít promyšlený příběh. Nedomnívám se, že je nutné dopředu promyslet každý detail, ale musím vědět, co chci příběhem sdělit, rozmyslet zápletku, jednotlivé postavy. Také vím, jak příběh skončí. Spisovatelům ale vyhovují různé metody. Nedávno jsem četla, že například skotský spisovatel Ian Rankin příběh dopředu rozmyšlený nemá a konec dopředu dlouho nezná.

Máte nějaké konzultanty, co se týče odborných záležitostí (kriminalistické práce či lékařských výroků), nebo snad využíváte vlastních znalostí (nikde není uvedeno, co jste studovala, tak můžu jen hádat) či zkušeností svých blízkých?

Mé původní zaměření z dob, kdy jsem studovala v Česku, bylo přírodovědné. V Anglii jsem pak pokračovala ve studiu ve více technicky orientovaných oborech.

Pokud mám potřebu a možnost, některé problémy konzultuji s odborníky a často čtu odbornou literaturu, týkající se soudního lékařství, policejní práce a dalších oborů. Mým oblíbeným místem na psaní je univerzitní knihovna, takže jsem zdroji ke studiu přímo obklopená. Dnešní čtenáři jsou hodně nároční a myslím, že vítají, když v knize najdou něco zajímavého i z jiné než jen z detektivní oblasti. Je třeba ale brát v úvahu, že píšu fikci. Cílem je, aby se čtenářům zdála uvěřitelná. Je to ale stále jen fikce.

Vaše hlavní hrdinka Elen Jollyová je Angličanka s českými kořeny. Pohřešovaná je Češka. Část pátrání se tedy odvíjí v Čechách, část v Anglii. Je to snad známka Vaší neukotvenosti, nebo naopak jste se rozhodla využít důvěrnou znalost obou prostředí?

Někteří čtenáři a myslím, že se ten termín objevil i v jedné z recenzí, mé knihy nazývají evropskými detektivkami. Hodně detektivek, které jsem dosud četla, mělo lokální příběh – z jedné oblasti, města, městečka nebo i z jedné ulice. Já se hodně pohybuji mezi Anglií a Českem. Zkušenost střídání dvou prostředí je pro mě osobně jednak velmi inspirativní, protože mi to umožňuje vidět věci i z jiného úhlu pohledu, a jednak mi umožňuje psát příběhy s mezinárodním kontextem a nabídnout tak čtenáři méně obvyklou perspektivu. Znalost více prostředí se snažím obrátit ve výhodu – na Česko se do jisté míry dívám britskýma očima a na Anglii zase z české nebo středoevropské perspektivy.

V Broukovi se navíc touláte po Finsku. I v tomto kraji se pohybujete s velkou samozřejmostí. Znamená to, že i tam jste nějakou dobu žila? Nebo Vám stačí jen pouhá návštěva, abyste si určitý kout vryla do paměti a mohla o něm zasvěceně vyprávět?

Ve Finsku jsem nikdy nežila, ale oblast, která je v knize popisovaná, jsem navštívila a mluvila s místními lidmi. Navíc jsem v Anglii některé reálie konzultovala s rodilou Finkou pocházející s Jižní Karélie. Fascinoval mě ten kontrast krajiny i způsobu života lidí mezi finskou Karélií a jižní Anglií a chtěla jsem jej v příběhu využít.

Váš příběh se odehrává v době po výbuchu sopky na Islandu. Myslím, že všichni se při četbě automaticky vracíme do roku 2010, kdy výbuch vulkánu Eyjafjallajökull zastavil letecký provoz nad Evropou na celých šest dní, a tím si vlastně celý děj Brouka datujeme. Je tato asociace správná?

Samozřejmě. Jen jsem v zájmu děje posunula výbuch o několik měsíců dopředu. V dubnu, kdy Eyjafjallajökull soptil, není ve Finsku turistická sezóna.

Vaše postavy působí velice živě, opravdově. Setkala jste se osobně s někým, kdo trpěl oním posttraumatickým stresovým syndromem, který líčíte u Dannyho?

Osobně ne, ale hodně jsem o tom četla novinové články i odborněji zaměřenou literaturu – mělo to na mě velký vliv. Myslím, že ten problém je větší, než jak je obecně vnímán. Váleční veteráni často v důsledku posttraumatického stresového syndromu páchají sebevraždy. Například v roce 2012 spáchalo sebevraždu víc amerických vojáků, než zemřelo v přímém boji.

Jediné, čemu jsem nemohla uvěřit, byly momenty, kdy inspektorka Jollyová dostává „nezvané návštěvy“ a tak nějak jim nevěnuje pozornost. Nezdá se mi, že by ji natolik zklamal její policejní instinkt, který tak výborně projevuje ve svých úsudcích a výsleších. Myslíte, že by osaměle žijící žena opravdu jen tak přešla podezřelé okolnosti, které se zdají narušovat její soukromí?

Elen Jollyová sice žije sama, ale není to úplně nejběžnější osaměle žijící žena. Není bázlivá. A také není bezchybná. Někdy je prací až posedlá, jde jí jen o jedinou věc a tou je nalézt pachatele, někdy za cenu určitého rizika. Je to jen člověk, může být i neopatrná.

Žijete ve městě Milton Keynes, které vlastně ve svých knihách popularizujete. Jak jste se tam ocitla?

V Milton Keynes bydlím, proto se mi místní prostředí dobře popisuje. Je to ale také v britském kontextu město velmi neobvyklé, nejen tím, že je necelých padesát let staré. Mimo Británii stále není moc známé, přestože už má čtvrt miliónu obyvatel. Ocitla jsem se tu, protože můj manžel v Milton Keynes našel zaměstnání.

Může se stát, že jednoho krásného dne budete psát knihy v angličtině, nebo to zatím nehrozí?

Je velmi těžké psát beletrii v řeči, která není autorův rodný jazyk, takže myslím, že to nehrozí. Moji známí v Anglii by si ale chtěli mé příběhy přečíst. V anglicky psané literatuře Milton Keynes zatím nemá svého detektiva…

Máte už rozmyšlenou zápletku dalšího případu Elen Jollyové, nebo už snad máte i další pokračování napsané? Na co se můžeme těšit?

Nový příběh s detektivní inspektorkou Elen Jollyovou je už napsaný, a pokud se nic nezasekne, brzy vyjde. Opět se odehrává v Anglii, Česku a další evropské zemi, kterou si zatím nechám jako překvapení. Momentálně pracuju na čtvrté knížce, kde se Elen Jollyová poprvé pustí do případu s kořeny ve vzdálené minulosti.

A na co těšíte Vy? Co Vám dělá radost?

Těším se, až mi vyjde nová kniha. Vyprávím v ní komplikovaný příběh a věnovala jsem jí hodně soustředěné práce. Držet hotovou knihu v ruce je radostná událost. Jinak mi radost dělá například hezký večer strávený s milými lidmi nebo návštěva výstavy, ale ze všeho nejvíc, když jsou doma všichni zdraví a spokojení.

Děkuji Vám moc za odpovědi, myslím, že správný čtenář detektivek v něm odhalí i nějaké nové informace o Vás, ale hlavně děkuji za příslib dalších románů se sympatickou komisařkou Elen Jollyovou. Přeji Vám především klid na práci, vstřícné nakladatele, spokojené čtenáře a šťastnou rodinu.

Související knihy

Horská, M. B.

Audiotéka.cz, 2016