profesor Jan Sokol

Rušné a pracovními povinnostmi zahlcené pondělí. Ruku v ruce s tím, jak z pomyslného seznamu odškrtávám jeden splněný úkol za druhým, ze mne vyprchává víra a naděje, že se zodpovědně zhostím úkolu posledního, byť „nejmilejšího“, totiž účasti na prezentaci právě vydané knihy profesora Sokola.

Vstupuji do Knihovny Václava Havla a už samotné její genius loci ze mne snímá tíhu dne. Za stolek na vyvýšeném pódiu, ve své zadní části ohraničeném policemi s knihami Václava Havla i jeho nadživotním portrétem, usedá profesor Jan Sokol, skromně, jako by chtěl naznačit: Já tu vlastně ani nejsem, s milým sotva zachytitelným úsměvem ve tváři. (Napadá mne: Ten plachý a laskavý výraz oba muže, Václava Havla i Jana Sokola, spojuje.)

Moderátor Jiří Podzimek

Mikrofonu se chápe moderátor večera Jiří Podzimek. Vítá hosty a zejména pak pana profesora, kterého představuje coby člověka „dvojdomého“. Tuto dvojdomost okamžitě vysvětluje odkazem na Sokolův životaběh. V něm se pod tlakem okolností zabýval jak jevy matematickými, tak humanitními, obecnými i konkrétními, což se stalo jeho předností, neboť „velmi pozorně se dívá“.

Následující dva řečníci, pánové Ing. Pravomil Novák a PhDr. Martin Žemla, oba z nakladatelství Vyšehrad, prvý jeho ředitel, druhý redaktor, ve svých příspěvcích vzpomínají knih Jana Sokola během uplynulých let vydaných ve Vyšehradu (např. Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů či Etika a život).

Poté se ujímají slova editoři prezentované publikace Dluh života, paní PhDr. Marie Kratochvílová a pan Mgr. Ondřej Skripnik, PhD. Hovoří o kompozičním uspořádání knihy (zejména s ohledem na místo, kde se právě nacházíme, zdůrazňují, že první esej sborníku i esej poslední jsou věnovány Václavu Havlovi), o zdrojích, z nichž texty vybírali (počínajíce samizdaty a časopisy končíce) a posléze děkují recenzentům knihy, jimiž byli pánové doc. PhDr. Zdeněk Pinc a Mgr. Daniel Kroupa, Ph. D., za jejich nemalý podíl na přípravě sborníku.

Závěrečný příspěvek náleží děkance Fakulty humanitních studií, paní Ing. Mgr. Arch. Marii Pětové, PhD. Ta se zamýšlí nad tematickým svorníkem Sokolových esejů; je jím téma „dar života“. Tento dar autor „předává dál“. Svými texty čtenářům „ukazuje jejich polohu na této planetě“, skrze ně „poskytuje víru a naději, protože on je člověkem víry a naděje“.

Nelze krásnějšími slovy uvést přípitek jubilantovi k jeho narozeninám. Po něm pan Podzimek vybízí přítomné ke kladení otázek. Není snadné jako první zvednout ruku, a proto moderátor odlehčuje atmosféru vzpomínkou na dobu, kdy Jan Sokol coby poslanec Národního shromáždění chodil po prostorách parlamentu v pantoflích. A konečně zazní i hlas pana profesora, uvádějícího věc na pravou míru: „Nechodil jsem v pantoflích, ale v bačkorách.“

A pak už dochází i na posluchače; ve svých otázkách se dotýkají problému lidské svobody a pojmu spravedlnosti a milosrdenství, potažmo aktuálního fenoménu uprchlictví. Jan Sokol vysvětluje, že spravedlnost a milosrdenství jsou ideály, jimiž by se lidé měli řídit. Avšak ne vždy je lze současně uplatnit. Naopak někdy je třeba vstoupit do „lepší spravedlnosti“, to znamená odpustit, být milosrdný, třebaže tím „spravedlnost porušíme“.

Ano, profesor Jan Sokol je člověkem víry a naděje, víry a naděje, které předává druhým. A z Knihovny Václava Havla si je odnáším s sebou i já. Otevřete-li si knihu Dluh života a přečtete některou z esejí, zakusíte je i vy. Protože – jak na závěr řekl pan Podzimek – „…v Sokolovi se bydlí“.