Bylo na něm vidět, že ho něco tíží. Neodmítnul vstávat ve tři ráno, on, který byl zvyklý pracovat až do půlnoci, ale pak si do oběda poležet. Tak jsme vyjeli do revíru plného barev jara. Do osmi jsme vydrželi sedět na posedu, ale srnce, který tady jinak vycházel pravidelně, jsme se nedočkali. Les za našimi zády žil naplno bušením datlů, bubláním divokých holubů, a dokonce jsme zaslechli kvikot letošních selat. Dívali jsme se do louky; zářila bělostí kopretin a modří zvonků.
„Slezme dolů, už mám votlačenej zadek. Lehneme si na záda do trávy a slunce nám vopálí ksichtíky…“
Mezi loukou a lesem byla uzounká mez. Voněla tam mateřídouška a z lesa sem tam zavanulo vůní budoucích praváků a křemenáčů. Pušku jsem položil vedle, hlavní se opřela o zarostlý mravenčí kopeček a byla pěkně po ruce. To kdyby náhodou ten náš srnec odněkud vykoukl.
Přítel utrhl stéblo trávy a začal ho kousat. Ruce složil za hlavou, přivřel oči a chvíli, ale jen opravdu maličkou chvilku, mlčel.
„Příroda je chrám – nebo ještě víc! Skutečnej život obklopenej takovou přemírou krásy, že ti to nadlehčí vnitřnosti i mozek. Stejnej pocit snad ještě můžeš zažít v přítomnosti krásný ženský, v okamžiku, kdy poznáš, že stačí vztáhnout ruku a máš ji jenom sám pro sebe. Příroda – cožpak já tobě vůbec mohu vyprávět vo tom, co znáš jako svý boty? Hele, já nejsem ani básník ani spisovatel. Můžu tak akorát nakreslit chechtající se stromy a srnečka, jak se ti za stromem pošklebuje. Chlape, já ti tak závidím!“
Začal jsem mít pocit už tolikrát zažitý: tělo se vtiskává do země, slunce prohřívá krev a nutí ji proudit rychleji. Kolikrát jsem tak usnul a dospal probdělou noc. Kolikrát jsem pak musel vytřepávat z kalhot a košile mravence. Ale také se mi stalo, že na pár kroků ode mne se popásala zvěř. Taková byla myslivost a taková – snad – zase jednou bude. Pohodová, plná napětí a bohatá na zážitky, které jsou většině lidí nedostupné.
Dva muži leží vedle sebe, tráva příjemně chladí a báječně voní: jako voní třeba nedělní puding s troškou malin a jahod – nebo jak voní vlasy ženy, když si je umyje a ještě nestačí tu přirozenou svěží vůni přeplácat lakem na vlasy světové značky.
„Člověče, tady jednomu dochází, jak ten svět blbne. Jedni na druhé vrhaj bomby či rakety, politici maj plno keců, ze kterejch je normálnímu občanovi na blití, a dívaj se na nás jako na úplný pitomce… Já tady myslím úplně na jiný věci. Víš, jednou jsem se miloval s nádhernou holkou právě v takový zeleni. Bylo to v Šárce, myslím. Těch kytek vokolo, včelí bzukot a zrovna takový překrásný nebe, co máme dnes nad hlavou. Byl jsem s tou holkou ještě vod tý doby mockrát, v krásným bejváku, ale už to nikdy nebylo takový jako tam, poprvé, v náručí přírody. Já v tom uzavřeným prostoru už asi nebyl tak zajímavej, nedokázal jsem plácat vo pěknejch věcech, což holky mají moc rády. Byt, kamaráde, nepřivádí člověka do stavu, v němž dokáže plánovat cesty kolem světa, únosy krásnejch ženskejch, trhání kokosových ořechů a výchovu dětí, co ani nemusí bejt zrovna tvoje. Mezi čtyřma stěnama, a to musíš bejt kapku pod parou, dokážeš ze sebe vymáčknout akorát něco, co se s přírodníma námětama dá srovnat asi jako roztrhanej hadr s hedvábnou košilí.“
Nad hlavami se nám vznášelo káně, z lesa nad pole táhlo hejno krkavců. Sáhl jsem po dalekohledu. „Vidíš je, mrchy černé? Pijí myslivcům krev, protože likvidují srnčata. Za pár let bude srnčí zrovna tak vzácné, jako jsou už teď zajíci a koroptve…“
Přítele moje povzdechnutí zaujalo. Nadzvedl se na loktech, rukou zaclonil oči a pozoroval černý mrak. „Páááni, loupežníci na tahu. Mám pocit, že se nad naší zemí stahují mračna. Tady krkavci, v Praze mafiáni. Co s tím budete, vy zelení, dělat?“
„Nic, protože krkavce chrání zákon…“
„Hele, to myslíš vážně? Zákon chrání verbež, co zabíjí krásu?“ Mávl rukou: „Je to všecko jaksi naruby…“
Opustil krkavce a vrátil se k původnímu tématu. „Jen příroda má sílu dobíjet člověka energií. Já si to uvědomil tehdy, když mě vzal kamarád na ryby. Povídal: zahoď tužku a pojeď k noční řece. Pomyslel jsem si, že se zcvoknul, ale byl to dobrej kamarád, tak jsem s ním jel…“
„No, a?“
„Bylo to fantastický! S ženskou jsi v ráji tak dlouho, jak ti to dovolí tvý tělo. Jenže tam na břehu řeky, jak jsme lovili ryby a byla tma jako v pytli, jsem se dostal do podivnýho tranzu. Ne, nic jsme nepili,“ odmítl mou ještě nevyslovenou narážku. „Ani to nebylo nutný. Zpočátku jsme blbě koukali na nějaký zářící koule na vlasci – říkal tomu číhátka, ale jak přibývalo tmy a kamarád zapálil ve dvou sklínkách svíčky, tak po mně sáhla představivost a vjely do mě pocity, jaký jsem ještě nezažil. Jestli jsem zvečera litoval, že nemůžu spát v pořádný posteli jako všichni ostatní rozumní lidi, tak to pominulo. V zádech jsem ucítil podivné mrazení, jako kdyby za námi bylo NĚCO, co sice nevidíš, ale víš, že tam je a má tě v moci. Brrr! Páteř mi ztuhla – nebyl to strach, ale vědomí přítomnosti osudu. Kolem číhátek kmitali netopýři; to bys neřekl, že tak umí vrzat zoubky. Najednou něco zabralo, prut mizel v řece, kamarád po něm skočil a začal tanec. Co ti mám povídat – úhoř jako ruka. Do půlnoci jsme jich chytli ještě pět. Pak jsme lehli do spacáku a spali jako mimina. K ránu až k nám přišla srna, do vaku s jídlem nalezli slimáci a vocucali nám chleba. Tak jsme to vokrájeli a obložili šunkou. Tehdy jsem pochopil sílu a kouzlo přírody…“
Držel jsem u očí dalekohled a pozoroval káně. Bylo nádherné a majestátní. Vytáčelo nad námi kruhy a chvílemi zapískalo…
„Tak ses dal na rybařinu? Ještě s tím kámošem chodíš k řece?“
„Už ne, je – nemocnej. Vážně. Já ti ho vlastně ani do tý doby, kdy mě vzal na ryby, pořádně neznal. Vůbec jsem nevěděl, že o tý přírodě tolik ví. Tvrdil, že divoká kachna vysedí mladé i na stromě. A taky, že prý vlaštovka nemá žluč – ani jelen ji nemá… No, řek bys, že taková lesní kráva nemůže trpět na žlučníkový kameny?“
Řekl jsem mu, že jelenovi můžeme závidět všechno, kromě parohů ovšem.
Káně vynášel vzdušný proud stále výš, až se změnilo v pouhou tečku. Odložil jsem dalekohled a uvažoval, jak přítele zvednout a vrátit se s ním domů, k dobré snídani, kterou nám žena předloží v altánku pod rozkvetlou jabloní. Pak jsem pochopil, že se ještě nevypovídal, že za mnou přijel jen proto, abych mu pomohl se zbavit tíhy starostí o kamaráda rybáře.
„Von ti měl ještě psíka – čubka to byla. Celá hnědá, moc milá a patřila k rase, co kouše do zajíců, ale do lidí ne. Na lidi jsou vlčáci…“
„Ovčáci,“ opravil jsem ho.
„To je taky pěkná blbost, říkat tvoru, co vzešel z vlka, jménem takovýho ubečenýho nemehla. Dyť vlci tu byli dřív než bačové, nebo ne?“
Posadil jsem se, abych mohl obhlédnout krajinu před námi. „Co je tomu rybáři a majiteli psa?“¨
„Nevím – a nechci to ani vědět. Litoval bych ho, a to von si nezaslouží, protože to dycinky byl celej chlap a žádná baba. A měl rád slivovici. Když jsme tak u toho pití: každej pořádnej truňk má základ ve zdravý přírodě. Švestky – slivovice, hrozny – víno a z vína se dá vypálit koňak, ale ten pravej, jak to umí Gruzínci nebo Francouzi. My tak akorát pálíme chlast z nahnilejch brambor, co by patřily do hnoje.“
Odmlčel se. Pak přejel dlaní oči. „Vidíš něco?“
„Jó, na protější stráni je ten náš srnec.“
„Tak mu dej pokoj. Ať si žije! Třeba tady někde poblíž má tu svou srnu a její mládě, co je i jeho…“
Zvedl jsem pušku a vytáhl z hlavně náboj. Měl pravdu, dnešní ráno bylo něčím zvláštní. Třeba tou jeho výpovědí o strachu. V každé větě se promíchávala myšlenka na hrozící zánik s myšlenkou na vztah muže a ženy, ze kterého může vzejít nový život…
Plynule navázal, třebaže jsem nic hlasitě neřekl. „Já si myslím, že v přírodě by si každej měl vybírat manželku, ženskou pro život. Do louky ti totiž žádná zmejkapovaná krasotinka nepůjde za nic na světě. Ale zato pořádná holka, taková, co mluví a činí zcela srozumitelně a přirozeně, ta se trávě nebrání, ta má ještě zdravý instinkty, nezdegenerovaný. Taková holka se na tebe nedívá skrze auto, vilu, chatu a – peněženku. Ta v tobě vidí nejdřív chlapa – a to je jediný správný…“
Na chvíli znejistěl… „Teda, v dnešní době jim podobnejch asi už moc taky nebude, viď?“
„Když tě tak poslouchám, tak ty asi do dnešní doby už rovněž nepatříš.“
Posadil se a pokýval hlavou. „To tedy ne! Je to sice dobrý, když ti doktoři třeba vymění srdce nebo voperujou kus železa do nohy, abys nekulhal. Hele, když mluvím vo tom srdci. Není to proti přírodě, když vezmou srdce z nebožtíka, aby se do rakve nedostal někdo ještě trošku živej? Ale to je taky vše, co na civilizaci uznávám. Doktory, který se staraj vo to, abychom tu byli co nejdýl, co nejdýl v přírodě, ne v pitomý škatulce, kde už ani dveře nevržou, jak by pořádně měly, protože nejsou ze dřeva, ale z nějaký umělý hmoty. Ještě tak, aby ti doktoři se naučili měnit lidem mozky. Mnoha pitomcům by to jen prospělo.“
Mávl rukou a chytil sluníčko sedmitečné.
„Vidíš, zářnej příklad. Živí se mšicema a kálí jed – kantaridín, teda afrodiziakum. Je to prý lepší než modrá pilulka. Mšice zase žerou listí, který roste na stromě. Tak to odjakživa chodilo, pokud se nevobjevil člověk. Ten začal mšicím to listí závidět, tak stromy stříkal jedem a potom jedl ovoce z toho samýho stromu. A dneska mu ten jed dělá stejně zle jako těm mšicím. Zabili jsme mšice a s nima i sluníčka sedmitečná. Pan Ondřej Sekora by dneska přišel vo inspiraci a knížku Ferda Mravenec by už nenapsal. Víš, oni teď lidi umíraj na takovou odpornou a nepřirozenou nemoc. A mně vadí, že umíraj i ty lidi, co jedy v přírodě nechtěli. Je to hrozný, když musí vodejít člověk, co měl tak rád přírodu…“
Vstal jsem a podal mu ruku. Přitáhl se ke mně, jakoby hledal pevnou oporu. Tak jsem mu hodil spásné lano v podobě věty: „Třeba ten tvůj přítel neodejde, třeba je díky přírodě tak silný, že to vydrží, že se ubrání…“
Koukl po mně tak, že mi bylo jasné, jak ho to povzbudilo. A dál jsme o tom jeho příteli nemluvili. Ani o přírodě. Řekli jsme si v té louce všechno, co mělo cenu a smysl…

 Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.

Související knihy

Neuwirth, Štěpán

Repronis, 2011

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2012

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2013

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2014