Čtení ke kávě: Arab Vám nikdy věrný nebude… (Romana Szalaiová)

Arab Vám nikdy věrný nebude…

26.4.2016 Romana Szalaiová Bez komentáře

Dnešní pohled na Araby, jak je vidíme zprostředkovaně skrze média, je často zúžen na zarostlé, vysloveně nehezké a fanatické muže třímající zbraně, sebevražedné atentátníky a nevýslovně kruté tyrany, pro které má žena cenu muly.

Jistě je naprosto neomluvitelné, že dívky „na vdávání“ v některých destinacích dosahují věku sotva třinácti let, že jsou zneužívány a mnohdy umírají při porodech.

Nechci se těchto mužů ani v nejmenším zastávat a měli by být po zásluze tvrdě potrestáni. Ale vraťme se o nějakých dvacet let nazpět do období zdánlivého klidu, kdy, ačkoliv se jejich země mnohdy nacházely ve válečném stavu, putovali k nám mladí arabští muži za studiem a obchodem. Tito muži nesouhlasili s vírou jejich dědečků a otců a měli studiem vysokých škol a vlastním zdravým rozumem rozšířené obzory. Byli vždy čerstvě oholeni, navoněni a nejen mně připadali rozkošní a sladcí.

V Praze, pokud si člověk chtěl dát na Václavském náměstí nerušeně drink v cenově dostupném podniku, mohl zavítat do Luxoru, kde se později nacházel biliard klub a nyní je tam tuším ještě stále knihkupectví. V době mého výletu „do minulosti“ tam byly tyrkysově modré sedačky a stolky, s možností posezení jak pro partu lidí, tak intimně pro dva. Jelikož mě právě v tom období opustil přítel, usedla jsem ke stolku pro dva sama a dala si becherovku. Tedy spíše několik becherovek. A náhle jsem si povšimla hezkého muže se svými přáteli. Rozepnul si nejprve knoflíčky u košile, aby mu byla vidět zarostlá hruď a po vzájemných zkoumavých pohledech se odhodlal a přisedl si po mém svolení ke mně. Ukázalo se, že je to Afghánec a jmenuje se Aziz. Ukazoval mi psaní arabského písma, které vypadalo složitě, a navíc psal v mateřštině zleva doprava. Povídali jsme si a potom, možná díky alkoholu i jeho osobnímu šarmu jsem souhlasila, že pojedu s ním k jeho kamarádovi. Vzali si na ten trik tenkrát bourák svého šéfa a jeho kamarád, který řídil, se představil jako Said. Vlasy se mu stáčely do kudrn a příliš mě nezajímal, i když se mě ptal, jestli nemám nějakou kamarádku. I jemu skončil vztah, ale já se zajímala pouze o Azize. Měl zvláštní zelenohnědé oči a byl to vysokoškolák. Povídali jsme si dlouho do noci a já se dozvěděla, že pochází z vesnice na chudším, zemědělském jihu Afghanistánu, ale měl přesto naprosto nepokroucené životní názory. Nevím, jak k tomu došlo, ale podlehla jsem jeho šarmu, protože se mi líbil a já měla upito. Bylo to všechno bláznivě rychlé…

Na příští rande už ovšem nepřišel on, ale Said. Byl čerstvě ostříhaný a celý zářil. Začali jsme spolu chodit, ale nemohla jsem vypudit z hlavy Azize. Potom se ukázalo, když mi Said ukázal svatební oznámení, že se žení pouhý týden po našem setkání. Snad jsem byla jeho rozlučka se svobodou a napadlo mě v tu chvíli, jak si asi maluje růžovou budoucnost jeho žena. Pozval Saida na svatbu a já byla paradoxně jeho doprovod.

Právě v té době Aziz těžce onemocněl a byl hospitalizován na ARU. Já jsem řekla Saidovi, že bude do dvou dnů z nemocnice doma. Nevěřil mi, ale stalo se a mně se vybavilo, jak jsme si mimo jiné spolu povídali o okultních vědách. Od té doby se mi důsledně vyhýbal a nejen kvůli našemu úletu, ale možná si myslel, že jsem nějaká čarodějka, ve které věřil.

Ani netušíte, jakou měl Aziz o svatebním dni hrůzu, že se ozvu a naše tajemství vyzvoním. Nepřijela jsem ale dělat scény, jen vím, že když jsem mu blahopřála, ustoupil o krok dozadu. Jeho žena mu bezelstně důvěřovala, nebyla to vyslovená krasavice, ale snad ji miloval, i když ne natolik, aby jí byl věrný…

Potom jsem začala poznávat ostatní Saidovy přátele a uvědomila jsem si, co prožívají tajných dobrodružství, zatímco jejich ženy sedí doma, nebo alespoň nic netuší. Mě ale trochu zasvětili do svých tajností a nechávali mě nahlédnout z přátelství do svých romantických dobrodružství.

Když vám řekne něco hezkého muž naší rasy, hledáte za tím boudu. Ale Arabovi jasnou boudu uvěříte, vše časem odpustíte a ještě máte chuť ho „sežrat“.

Někdy v té době jsem poznala Chalila, vysokého, charismatického, připomínajícího spíš Itala než Araba. Létal do Čech za obchody a vlastně všichni Saidovi přátelé se vesměs živili nákupem a prodejem realit. Nemohla jsem pochopit, že ten krásný muž mě od prvního okamžiku chtěl za partnerku. Jeho život byla ale převážně Kanada, kde obdržel občanství. Tančili jsme spolu a on mi dával ruku na své srdce, jak prý pro mě buší a říkal mi, že mě miluje. Znala jsem už ty „boudy“ a později při sklence vína se mu do očí vysmála a dost rezolutně mu řekla, že mu nevěřím ani slovo. Říkal mi, že až uvidím jeho dům ležící nedaleko Niagarských vodopádů, že už nebudu chtít zpět… potom odletěl zpátky do Kanady a já zjistila, že jsem s ním otěhotněla.

Vrátila jsem se zpátky k Saidovi a žila s ním. Když jsem ve třetím měsíci potratila Chalilovo dítě, jezdil za mnou Said pravidelně do nemocnice. Zůstala jsem s ním i poté, co se Chalil opětovně vrátil do Čech. Nikdy bych totiž neopustila tuto zem a v Kanadě jsem žít nechtěla. Ale přesto… nezní to tak trochu jako příběh z červené knihovny?

Vzpomínám si, jak mi Said jednou vyprávěl, že ve své zemi létal s vrtulníkem pro vojenské účely a dokonce, že z vrtulníku střílel. Potom, jako vojenský zběh, jel vlakem přes celé Rusko až k nám, protože tu měl přátele. A nejen tady, ale i v Německu a za mořem. Vyprávěl mi, že jeho otec měl dvě ženy, ale každá z nich měla svůj dům a on žil střídavě týden u té starší (jeho matky) a týden u druhé. Smál se, když mi líčil, jakou hrůzu měl, když jeho otec našel v jeho skříni lahev s kořalkou. Tvrdil mi, že by ho vyhodil z domu… ale vůbec netušil, že je to alkohol, takže mu rebelie nakonec vyšla. V té době mi vysvětlil, že u nich v Afghanistánu jsou největší zlo mudžahidi… nejsem však politik, ani bývalý voják z donucení, jako Said, abych to mohla posoudit. Faktem zůstává, že už nikdy neuvidí svou rodinu, protože byl a zůstává zběhem.

Poznala jsem arabské muže, sladké a s rozhledem, vysokoškoláky nesouhlasící s bojem ve svých zemích ať už jako přátele či milence nejen z Afghanistánu, ale i ze Spojených arabských emirátů či Jordánska a musím říct, že jsem také totálně naletěla na jejich charisma a dnes, s odstupem času, jim všechny ty podvůdky v lásce musím odpustit.

A jak to dopadlo se Saidem? Žili jsme spolu asi rok, když se zapletl s ženou taxikáře, která bydlela o dvě patra paneláku výš a přivydělávala si tím, že mu prala a žehlila prádlo. Následoval rozchod… snad jsem na tom měla také kus viny.

Takže, chcete-li, prožívejte své sny a dopřejte si sladkosti té karamelové pleti. Ale musím vám prozradit to, čím jsem začínala… Arab Vám nikdy věrný nebude…

Romana Szalaiová

Romana Szalaiová se narodila v Praze, kde studovala střední ekonomickou školu. Později pracovala jako fotolaborantka, tiskařka a knihařka. Potom nastoupila do pracovního poměru v nakladatelství u svého manžela, známého spisovatele sci-fi, Ladislava Szalaie. Po zániku nakladatelství pracovala jako distributorka firemních adresářů. V té době začala přispívat svými články do ženských časopisů, např. Překvapení a Chvilka pro tebe, a do specializovaného časopisu o teraristice. Nyní žije v malebném údolí v klínu Jizerských hor, kde se věnuje psaní.

Dosud vydané knižní tituly (knižně i elektronicky): Pod americkým pseudonymem Africký démon, Semeno zla, Ďáblice (po deseti tisících výtiscích). Druhé vydání prvních dvou uvedených knih v triptychu Temná hrůza (společně se Zdeňkem Rosenbaumem.) Ve všech knihách byla uvedena jako překladatelka, i když je jejich autorkou. Spolupracovala na 8 digestech světových autorů spolu s Ladislavem Szalaiem. Pod vlastním jménem vydala romány: Lásky a strasti (2007), Tajná zahrada lásky (2008), Láska na výsluní (2010), Maják jménem láska (2011) a pohádkový soubor Pohádky čistého srdce (2011). Pod jiným americkým pseudonymem vydala: Miluji kaskadéra a Lásky Napoleona Bonaparta. Elektronicky vydané: Maso, Noční děs, Dračí touha, Smrt v patách, dále Broučci na kolotoči, Babiččiny pochoutky a
Osudy žen. Společně s Ladislavem Szalaiem vydali žertovnou básnickou sbírku Utekla jsem k cirkusu.