Eden Maguire: Krásní mrtví – Summer

„Dobře, tak jste odvedl svoji práci. A teď mě nechte vstát.“ Bylo to šílené, byla jsem vzteky bez sebe. „Řekla jsem: nechte mě vstát!“
„Rozkaz byl jasný: nepustit nikoho,“ opakoval. „A pokud se někdo pokusí prolomit bariéru, mám rozkaz tu osobu hned vrátit tam, odkud přišla.“
„Ne, počkejte!“ Zoufale jsem se snažila zvednout ruku, abych si chránila hlavu – jako bych mu tím mohla zabránit, aby mi nevymazal paměť. Moc dobře jsem věděla, že je to otázka vteřiny a že tentokrát by to bylo natrvalo. „Nedělejte to. Summer už nezbývá moc času, jejích dvanáct měsíců už skoro vypršelo. Ona mě potřebuje – prosím, nevymazávejte mi paměť!“
Dean se znovu sklonil, tentokrát mě uchopil za zápěstí a vytáhl mě nahoru do víru tlukoucích křídel. „Vidím ti do hlavy,“ připomenul mi a přitáhl si mě na pár centimetrů k obličeji. „Přečtu každou tvoji myšlenku.“
„Potom víte, že neudělám nic, čím bych Krásným mrtvým ublížila,“ vykřikla jsem. „Vidíte, že miluju Phoenixe víc než všechno na světě!“
Dean mě propaloval pohledem, bezmocně jsem se svíjela v jeho sevření. Rozhodoval se, jestli mě má zbavit všech vzpomínek, ke kterým jsem se upínala, a vhodit mě zpátky do světa jako nějaký předmět vyplavený z vraku potopené lodi.
Tu hrůzu přerušil náhle jiný hlas.
„Pusťte ji,“ řekla mu Donna. „Hunter vám vzkazuje, že ji máte dovést dolů do stodoly.“

* * *

Chtěla jsem po Donně, aby mi to vysvětlila, ale žádné odpovědi jsem se nedočkala. Jenom si přitáhla těsněji ke krku límec svého dlouhého vlněného pláště a vedla mě a Deana dolů z kopce a potom přes dvůr. Nechala nás stát u otevřených vrat stodoly.
„Tady nejde o mě,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Přišla jsem pomoct Summer.“
Dean na mě nepřítomně zíral. Byl to typický bývalý zasmušilý policajt se širokými rameny, hranatou čelistí a tvrdou hlavou.
„Copak nevíte, jak málo času jí zbývá? Dva týdny! Už jí tikají hodiny!“
Stále zarytě mlčel.
„Tak co uděláme teď?“ naléhala jsem. Stála jsem v horkém slunci, rozhlížela se a doufala, že uvidím Phoenixe, jak vychází z domu nebo jde přes louku.
Byl to ale Hunter, kdo vyšel z předních dveří a zůstal stát s rozkročenýma nohama na verandě, prsty si zahákl za kapsy džínsů. Chladně na mě pohlédl.
„Doufám, že to není společenská návštěva,“ procedil mezi zuby.
Měla jsem chuť na něj zařvat: Podívejte se na moje tričko, podívejte se, co mi udělal ten gauner! Ale na Huntera se nekřičí – obezřetně vyčkáváte, co udělá.

Knihu Krásní mrtví vydalo nakladatelství Fragment.

Související knihy

Maguire, Eden

Fragment, 2012