To byla doba, kdy ještě lovecká chata vydechovala sváteční atmosféru. Jinak praskala polena v krbu, jinak vypadal les; haluze se ohýbaly pod sněhovou nadílkou, potok zamrzlý až ke dnu, hvězdy a měsíc v úplňku ozařovaly krajinu měkkým světlem. Zvěř vytahovala z lesů do polí; vysoká odhrabávala sníh, aby se dostala k osení. V takovém předvánočním čase jsme přijížděli do Jeseníků na Pohárskou chatu. Technik Luboš ji vyzdobil větvemi vejmutovky, vypulíroval malovaný džbánek, kam jsme pak čepovali víno z demižonu naplněného v moravském sklípku. Prskavky nahradily jiskřičky ze žhavého konce cigarety, když fořt Josef, sedící v koutku, zabafal. Sváteční atmosféru provoněly dobroty na dlouhém stole. To bylo moje a Zdeňkovo dílo a zcela určitě k tomu přispěly i naše ženy v obavě, abychom na lovecké chatě příliš nehladověli. Domácí jitrnice, lesknoucí se šiška domácí tlačenky, čerstvě vyuzené domácí klobásy, pětilitrová baňka s černou polévkou – prdelačkou. A ještě takřka přelud voňavé neskutečnosti – dva bochníky pravého domácího chleba, z poctivě vykynutého, vyváleného a vypečeného těsta, které v prastaré chlebové peci umí s citem přivést k dokonalému tvaru, barvě a chuti stařičká paní v jedné zapomenuté dědině poblíž Ostravy. A samozřejmě tam vedle opleteného demižonu stály ve dvojřadu vysoké pistole lahví – způli červené, způli bílé.
„Joj!“ našpulil ústa Josef. „Tady bude veselo…“
Nemohlo být smutno mezi čtyřmi útulnými stěnami, které se schovaly uprostřed hor. Nemohlo být beznadějně v chatičce jako dlaň, u rozpáleného krbu, kolem něhož se sesedli muži plní života. Venku svítil měsíc, mráz rubal stromy a sníh odrážel neskutečnou zář té bílé placky nahoře, až bylo jiskřivě jasno, bolestivé pro oči, když člověk musel na nezbytnou chvilku vyběhnout z útulna ven…
Vánoční byl i mariáš. Karty pleskaly o stůl, prohra i výhra se zalévaly douškem vína, nakousnuté jitrnice připomínaly radostné chvíle zabíjačky, hodiny letěly a blížilo se ráno, kdy…
„Přijede kočí Pavol, se sáněmi, pořádně se rozloučíte s horami, protože vás protáhneme revírem, abyste povzpomínali, a pojedete nadělovat…“
Starému zazněl v uších Lubošův a Josefův smích. A ráno skutečně uslyšeli zvonky, které cinkaly na postrojích rozšafného valacha. Kůň to byl mohutný, udělaný, přesně takový, s jakým si kočí může troufnout stahovat těžké kmeny i ve zrádných stráních. Strpěl, abychom ho pohladili po hřívě; já si dokonce dovolil mu vzít do dlaní měkké nozdry. Každý mu nabídl nějakou pochoutku, vzal si od nás poctivá jablka i suché kůrky chleba. I kočí Pavol dostal dárek: slámou obalenou baňatou flašku slivovice. „Ne abys to vypil hned,“ zahrozil mu fořt. „Až budeš tahat dřevo ve sněhu po kolena, tak si cucni. Je to proti nachlazení od nohou…“
„Juchůůůů!“
Jsme na saních natěsnaní jako medvíďata; jeden těsně na druhém, místa není nazbyt, kabáty máme fortelné, pod nimi svetry a pod svetry všechny ty klobásy a jitrnice, co jsme v noci futrovali. Pavol v jedné ruce drží klobásu, zakusuje jitrnicí, opratě má kolem krku a kůň vykročí, aniž by čekal, že ho kočí bude nějak pobízet…
„Je to sehraná dvojka,“ řehní se Luboš. „Doveze pána domů z lesa stejně jako z hospody.“
„Juchůůůů!“
Zvonečky cinkají, sníh i klanice saní povrzávají, slunce klouže po větvích a nutí nás přivírat oči. Únava po probdělé noci? Vytratila se jako pára nad hrncem. Sojky vřeští, kůň pofrkává… Jedeme místy, která jsou v nás zakována vším krásným, co jsme zde prožívali. Přetřásáme historky… „Devatenáctka, pamatuješ, jak jsi ulovil srnce v pasece, lehl sis do malin a cpal se tou voňavostí, než si pro něho z polesí přijeli?“
„Koukej, Vítkův posed! Políčko, které tak lákalo mléčnými klasy ovsa divočáky. Kolik jsme jich tady ulovili v pravé poledne, za deště…“
Třiatřicítka, Černý důl se Šutákovým pomníčkem, Valentova houština, paseky nad údolím Sviního potoka.
Míjíme ochoz zvěře. Stáhne nás to ze saní, protože tady nedávno přešla tlupa vysoké: laně a kolouši. Stopa je čerstvá, byla to velká tlupa, ale bez jelena.
Ťapeme lesní cestou, boříme se do sněhu, vzduch je ostrý, nebe bez mráčku. Pavol se sáněmi je už někde daleko vpředu, slyšíme cinkání zvonků. Pak cinkání utichne a za zákrutem cesty vidíme kočího ve velkém záklonu.
„Jasně,“ říká fořt. „Bude nám tvrdit, že koukal do nebe, jestli se už nespouští Ježíšek. Vsadil bych se, že ho za chvilku uvidí, ale to už bude láhev z polovice prázdná…“
Když dojdeme k saním, sedí kočí už na kozlíku a plácá rukama v palčácích silně o sebe.
„Zima, Pavol, zima?“ s hranou účastí se ptá Luboš. „Musí být tak kolem dvaceti pod nulou, protože máš tváře i nos skoro do fialova…“
„Ba, ba,“ přitakává kočí. „Kdybych si tak mohl dát aspoň hlt té slivovičky…“
Dusíme smích a tlačíme se na sáně. Pavol mocně oddechuje a nás ovane nádherný opar moravských švestek.
„Pavol, chlape, že máš tu flašku špatně zašpuntovanou! Ještě si slivovicí pocákáš vestu, a to pak bude doma hromobití,“ uleví si fořt.
Kočí práskne bičem, kůň zatáhne, my přikrýváme kolena houní, protože jiný ohřívák nemáme. Nám Pavol slivovičku nenabídne…
A znovu buší kopyta statného tahouna do promrzlé země, cinkají zvonečky, povrzávají postroje. Obloukem protínáme Kuhejdovku a míříme k Solné hoře. Není tomu tak dávno, kdy jsem tu poprvé lovil se synem. Dojímám se tou vzpomínkou, protože se klukovi podařilo ulovit starou laň s pálenými kelci, které má dodnes schované, aby z nich dceři – až dospěje – nechal udělat myslivecký šperk. Smekám, když míjíme Vojtálův posed, a zahledím se dolů, do stráně, kde mezi nálety smrčků ještě zůstalo několik jesenických velikánů. A najednou málem vyjeknu, místo toho plácnu fořta po zádech: „Josef, koukni, úplně dole nad svážnicí stojí vysoká.“ Zdeněk vytahuje ze záňadří dalekohled, ale trvá mu dlouho, než otře orosení skel a uvidí – „Kluci, je to paroháč. A dobrý!“
Jelen stojí, nedá se vyrušit, protože na koně je zvyklý… Podáváme si dalekohled z ruky do ruky, abychom se pokochali pohledem na majestát krále lesů.
„Oboustranně korunový dvanácterák, mladý, osmiletý. Říjel u polí, báli jsme se, že ho lačtí myslivci odstřelí. Přežil, tak snad nasadí ještě víc, má na to!“ Luboš je pyšný a ví, o čem mluví. Jelena mu hlídá starý lesák, pan Greguš. Ten má krev zelenou jako mladé kapradí; je v něm – dědkovi – ještě hrdost lesníků z dob Rakouska-Uherska.
Minuty míjejí, jelen se pohne, kočí zapráská bičem.
Kouzlo chvíle pominulo, s jelenem vstoupil do krajiny mír a – velebnost. Zvedám límec hubertusu, jsem tak najednou sám se svými vzpomínkami. Vloudil se do nich i bývalý ředitel lesního závodu – Mirek M. Tehdy jsem si vyšlápl do stráně nad hájenkou u Sviního potoka. Sněhu bylo ještě o krapánek víc než dneska. Každou chvilku jsem odpočíval, takže než jsem dospěl pod vrcholek Poháru, stálo slunce dost vysoko. Zastavil jsem se v nehluboké proláklině, mohutný smrk mi podepřel záda, zaklonil jsem hlavu a oči vyletěly do modra nebe. V té chvíli mě naplnil pocit dokonalé uvolněnosti a přítomnosti neznámé MOCNOSTI; postrádal jsem hmotnost těla, hlava byla lehounká, dech čistý, čas přestal existovat. Nebylo nic, nebyl nikdo, jen ticho mlčenlivého lesa…
„Šuíííííst!“ Odněkud se zčistajasna šupajdí mezi stromy něco kulatého, objemného. Řítí se to ke mně, rychlost budící hrůzu. Slyším ostré hranění, hekání – mám o nenadálého lyžaře strach. Míjí stromy, klepe o ně hůlkami, halí se v oblaka prašanu. Kdo je to? Odkud se tu vzal? Zvládne ten šílený sešup? Blízká mulda mi dá odpověď.
Buch! Žuch! Skřípot křížených lyží a táhlé zalkání, které plynule přejde v děsné zaklení.
„K…va! Kdo tě tady narafičil?“
Otázka patří zrádnému pahrbku, o mně lyžař neví. Váhám, zda se nemám vynořit a jít na pomoc. Zlomená noha? Lyže v třísky proměněné? Jak chlapa dostanu dolů, k autu a pak do nemocnice?
Na horizontu se objevuje bílá koule. Stojí to na lyžích, prská sníh a pak řekne úlevnou větu: „Do pr…, to byla šlupka!“
V té chvíli už vím, kdo je ten zběsilý lyžař. Jistě, samotný pán revíru, všemocný ředitel lesního závodu, který by určitě neuvítal svědka jeho pokoření…
Dusím se smíchem, až na saních nadskakuji. Jako tenkrát, když jsem však ucpával ústa huňatými palčáky, abych neprozradil svou přítomnost…
„Bolí, bolí?“ ptá se fořt a ťuká si na čelo. Ani ostatním není jasné, proč jsem se rozchechtal na plné kolo… Tak vyprávím dávnou příhodu a všichni se rozchechtají taky. Hlasité „hahaha“ se rozléhá lesem a najednou je nám zase milo, kamarádsky, a tak hupsneme ze saní a dospělí chlapi se začnou koulovat jako kluci. Kůň využije odlehčení a dá se do klusu. Až se vyřádíme, vydáme se po stopách za spřežením. Trvá nám dost dlouho, než sáně dohoníme. Kočí Pavol na nás čeká u Nedobytné, nos má zase o něco červenější, z něčeho má radost a chechtá se, když nás vidí jako sněhuláky.
Opět cinkají zvonečky a sáně nás zvou na projížďku lesem našeho mládí. Cinky, cinky, cililinky… koník poklusává k houštině smrčků. Každý si vybírá, myslíme i na přátelé tam, doma, v dědině u Ostravy. Fořt nás kasíruje: „Za dvacet, za pětadvacet…“ Luboš nastavuje beranici a my mu do ní dáváme velké modré bankovky. Byl by za ně malý náklaďáček vánočních stromků. „Ať lesní dělníci s vámi na polesí oslaví letošní svátky!“
Za další půlhodinu sáně zastavují u pohárské chaty. Ještě nám pomohou uvázat vánoční střapečky na střechu auta, Luboš vypisuje dodací lístky, ať nám krnovští nebo opavští policajti nedělají problémy.
„Kluci naši, oslavte řádně Vánoce, buďte doma hodní, ať vás zase ty vaše polovičky pustí z domu co nejdříve. Jen dejte vědět, nechť včas roztopíme krb…“
Stisk poctivé chlapské ruky je taky dar. Jsme tak trošku naměkko. Všichni. I Pavol; sáhne do záňadří a vytáhne láhev, v níž to žalostně šplouchá u dna. Zdeněk si cucne, já, protože řídím, jen poděkuji pokynem hlavy. Ještě jdu ke koni, pohladím hřívu a dotknu se jemně nozder. Frkne a ťukne mi do dlaně. V kapse mám poslední jablko, dám mu ho a valach s chutí chroupe…
Měníme sáně za auto, klapot kopyt za brumlání motoru. Opatrně sjíždím příkrou cestu z hory a mířím na okresku. Ještě naposledy kouknu do zpětného zrcátka. Okolní svahy, samotná cesta – všecko v bílém – a nahoře tři postavičky, které mávají…

Děda dovyprávěl. Vnuk seděl bez hnutí, ruce položené na kulovnici, oči nějak zastřené.
„Nu, bývali jsme také mladí, chlapče. Uměli jsme žít, vážili si přátelství a z toho osvěžení, které jsme načerpali na horách, žily i naše rodiny. Byla to nádherná doba. Prožili jsme ji s přáteli v radosti. Hory měly své kouzlo, byly tvrdé, ale naučily nás mnohému. Především respektu vůči přírodě a respektu jednoho vůči druhému.“
Mladík vstal a šel k oknu. Venku už byla tma, taková zvláštní, ponurá, šelestila deštěm, který do prosincové noci nepatřil. Aniž se obrátil, řekl potichu: „Dědo, já ti tak závidím…!“

Štěpán Neuwirth

Štěpán Neuwirth (1944)

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů (2 vydání), Srna z olšového mlází (3 vydání), Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu (3 vydání), Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní (2 vydání), Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice(2 vydání). Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí a přepracovaný román Pazderna.

Související knihy

Neuwirth, Štěpán

Repronis, 2011

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2012

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2013

Neuwirth, Štěpán

OPTYS, spol. s r.o., 2014