Autorka knihy Kam se poděla Elizabeth Emma Healeyová se narodila v roce 1985 v Londýně. Vystudovala knihovnickou školu, pracovala v několika knihovnách, knihkupectvích i uměleckých galeriích. V době, kdy Emmě Healeyové zemřela babička a druhé se hodně přitížilo, začala se i ve svých textech věnovat tématu stařecké demence. Přestěhovala se do Norwiche, kde vystudovala tvůrčí psaní. Kam se poděla Elizabeth je její debutový román, kterým si získala jak čtenáře, tak i kritiku a obdržela za něj prestižní ceny Costa book Award for First Novel, Baileys Women’s Prize for Fiction a Betty Trask Award. Emma Healeyová prodala práva na svůj román už do pětadvaceti zemí. V Čechách vychází v edici světového bestselleru Knižního klubu.

Hlavní postavou románu Kam se poděla Elizabeth je osmdesátnice Maud. Bydlí ve svém domě a pravidelně ji navštěvuje její dcera Helen a ošetřovatelka Carla, které se o ní starají. Maud má ale na starost mnohem důležitější věci, než jsou všemožné nápisy po domě, o kterých stejně netuší, co přesně znamenají. V tom jí nepomáhají ani papírové lístečky s poznámkami, které má v kabelce a po kapsách. Jediné, co má Maud stále na mysli, je její kamarádka Elizabeth. Už nějaký čas se neviděly, a tak je více než jasné, že se Elizabeth ztratila.  Proč jí to ale nikdo nevěří? Co se jen Elizabeth mohlo stát?

Ztráta Elizabeth probouzí v Maud různé vzpomínky. A také otázku, kde je nejlepší pěstovat tykve? Její nynější kamarádka zmizela za podivných okolností, které jsou do jisté míry hodně podobné těm, za nichž se po válce ztratila její sestra Sukey. Čtenář tak pomalu odkrývá dvě záhady najednou. Pravda, někdy sám neví, o kterém ze záhadných zmizení je právě řeč. Na rozdíl od Maud má však ale to štěstí, že mu autorka dá potřebná vodítka ke zjištění toho, zda zrovna hledá sestru Sukey, jež byla manželkou podivného obchodníka v poválečné době, nebo se vypravuje na soukromé pátrání po kamarádce Elizabeth, která má poněkud nevydařeného syna.

Kniha Kam se poděla Elizabeth není ani klasickou detektivkou ani nyní tak módním thrillerem, a nenabízí proto strhující pátrání po bestiálním vrahovi. Dáváte-li přednost těmto žánrům, pak se vám může tempo, jímž je příběh Maud vyprávěn, zdát i trochu rozvláčné. Asi jako vzpomínání staré paní. O to bravurněji a hodnověrněji je zachycen celý příběh z jejího pohledu. Čtenář je do románu vtažen ne jeho napínavostí, ale opravdovostí, s jakou se příběh před ním postupně odvíjí.

Autorka brilantně popisuje myšlenkové pochody starého člověka, věčné zapomínání a následné rozvzpomínání se na věci dávno minulé. Dostává svou hlavní postavu do mnoha nepatřičných situací, které se někdy jeví jako velmi nepříjemné, jindy jako poměrně úsměvné. Maud je obdivuhodně vytrvalá a nikdy se nevzdává. Někdy je ke své dceři trochu nespravedlivá, jindy na ni nedá dopustit.

Pohled do mysli hlavní hrdinky rozhodně není statický. Čím více se čtenář blíží k závěru knihy, tím více si uvědomuje, že se Maudina paměť a schopnosti postupně zhoršují. Nejen, že zapomíná věci a co zrovna chtěla udělat, ale přestává také poznávat svou dceru a vnučku. Kniha ukazuje, jak vzácné a šťastné jsou okamžiky, kdy se mysl hlavní postavy rozjasní a aspoň na chvíli je jako dřív. Postupná progrese Maudiny nemoci vede k pochybnosti, zda se čtenář vůbec dobere k nějakému rozluštění obou zápletek. Tím spíše však bude v závěru knihy překvapen.

Kniha Kam se poděla Elizabeth je rozhodně jedinečným počinem, který stojí za přečtení. Skvěle zachycuje atmosféru stáří a myšlenkové pochody člověka, který trpí stařeckou demencí. A i přes relativně pomalý dějový spád a velké množství na první pohled nedůležitých odboček, které však mají v celém vyprávění své nezpochybnitelné místo, jde o knihu, která by ve vaší knihovničce rozhodně neměla chybět.

Ukázka z knihy:

Zahnu doleva, ještě jednou doleva a ocitnu se v kuchyni. Takhle to mám napsané. Voní to tu po mýdle, což mi připomíná, jak jsme šli do Sukeyina domu, a nějaká ženská cpe haldy povlečení a ručníků do koše na prádlo.

„Ten dopis je pro Tebe,“ řekne. Vstane a kývne na obálku na kuchyňském pultě. „Je od Toma. Z nějakého důvodu nám poslal i fotku jejich kočky. Nejspíš si myslí, že z toho budeme nadšené. Co si dáš k snídani?“

„Jíst nesmím,“ odpovím a fotografii vezmu do ruky. „Řekla mi to ta ženská.“

„Jaká ženská?“

„No přece ta,“ opáčím. Panebože, už mě nebaví pořád všechno vysvětlovat. „Ta, co tu pracuje.“ Není to tak? „Pracuje tady.“

„O čem to mluvíš?“

„No, vždyť víš, ta…Ale ano, víš. Pracuje tu. Má pořád moc práce. Věčně je naštvaná. Ustavičně pospíchá.“

„To asi myslíš mě mami.“

„Kdepak,“ namítnu. „To ne.“ I když možná ano. „Jak se jmenuješ?“

„Zamračí se na hromadu prádla. „Helen.“

„Jo Helen, musím Ti něco říct. To děvče, které jsi najala, nic nedělá. Vůbec nic. Pozorovala jsem ji.“

„O kom to zase mluvíš? Jaké děvče?“

„No to,“ řeknu. „Nechává nádobí ve dřezu a v jejím pokoji se na podlaze válí oblečení.“

Helen se culí a kouše si ret. „Tak to docela sedí, mami. To je Katy.“

„Mně je přeci jedno, jak se jmenuje,“ opáčím. „Jen chci, abys věděla, jaká je. Asi bys ji měla požádat, ať odejde. Sehnat si někoho jiného, když už musíš. Já jsem ve tvém věku dělala všechny domácí práce sama. Jenže tahle mladá generace čeká, že bude mít všechno snadné.“

„Mami, to je Katy,“ opakuje Helen. „Tvoje vnučka.“

„Kdepak, to není možné,“ namítnu. „To není možné.“

„Ale ano mami, je to moje dcera a tvoje vnučka.“

Postaví koš s prádlem na stůl a vytřepává velké kusy látky.  Do koše přitom spadnou nějaké ponožky. Mám pocit, že jsem právě utrpěla šok, ale nějak si nemůžu vzpomenout, o co šlo. Hledím do přivřených očí kočky na té fotografii. Je černobílá a válí se v záhoně pestrobarevných lichořeřišnic, drtí je pod sebou. Kéž bych se také mohla natáhnout do květin, jenže Helen by mě vyhubovala. Na to, co roste, je hodně háklivá. (str. 211)

Související knihy

Healeyová, Emma

Knižní klub, 2016