Christina Larssonová je švédská spisovatelka žijící v Göteborgu. Ve stejném městě se pohybuje také společná hlavní postava jejích knih – komisařka Ingrid Bergmanová. Tu autorka poprvé představila ve své knize Pátá kniha Mojžíšova, po níž následovaly knihy Soukromá jatka a Neunikneš. Na rozdíl od své jmenovkyně a některých dalších severských autorů se Christina Larssonová zaměřuje ve svých knihách více na průběh vyšetřování a praktiky policejního oddělení než na vlastní psychologii postav, což může být pro některé čtenáře zklamáním, pro jiné naopak příjemnou změnou.

V poslední autorčině detektivce s názvem Silueta se prolínají dvě dějové linie. Komisařka Bergmanová se vrací po dovolené v Thajsku zpět domů. Na letišti však zjišťuje, že během noci, kterou strávila v letadle, se u ní doma pětkrát spustil alarm. Jelikož bezpečnostní agentura nezjistila žádné známky cizího vniknutí, přesvědčí komisařku, že se jednalo jen o slabou baterii v již nějakou dobu sloužícím alarmu. Komisařce se nechce této variantě věřit, ale vzhledem k okolnostem – z domu se, zdá se, nic neztratilo – se svého neodbytného podezření přeci jen nakonec vzdá. V tu chvíli ještě netuší, že tato nevinná událost bude mít zanedlouho nějakou spojitost s vandalstvím v drobné galerii, či s podezřením z vraždy, kterou zrovna vyšetřuje. Komisařka totiž ihned po návratu z dlouhé cesty začíná vyšetřovat smrt mladé dívky, která byla nalezena v podzemních chodbách města. A vypadá to, že případ nebude tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Autorka Siluety si získá své čtenáře nejspíš už na samotném začátku knihy. Bez velkých oklik a dlouhého úvodu jej vtahuje do děje a drží si jeho pozornost až do konce knihy.

Příběh potěší především čtenáře se zálibou v detailech. Ti bezesporu ocení popisné pasáže. Ostatní čtenáři se však mohou, například při čtení pasáže popisující chování pachatele při přenosu otisků, trochu nudit.

Tím spíše se s přenesením otisků seznámený čtenář pravděpodobně neubrání pocitu, že když on ví, že se otisky prstů dají přenést, a ví i jak, měla by tato varianta napadnout i zkušené policejní vyšetřovatele.

Příběh jako celek je poměrně dobře předvídatelný. K tomu jistě napomáhá i fakt, že čtenář od začátku ví, kdo je pravým pachatelem dějové linie, která ukazuje na Ingrid Bergmanovou, a tak se mu mohou zdát některé situace samozřejmé. Na druhou stranu dějová linka samotné vraždy mladého děvčete a pravděpodobných pachatelů se zvrtne celkem zajímavě a ne zcela očekávaně. Je tedy vidět, že autorka umí v ději překvapit, a je škoda, že své čtenáře nepřekvapuje častěji.

Čtenář od začátku tuší, že příběh bude mít šťastný konec. Musí se přeci s komisařkou Bergmanovou setkat i v dalším díle série. Přesto by byl asi raději, kdyby Christina Larrsonová poslední kapitolu do své knihy nezařadila. Rázem se totiž příjemná detektivka ocitá na hranici young adult literatury, kam nejspíš namířeno nemá. To je však možné autorce odpustit a byla by škoda kvůli tomu zavrhnout celou knihu, která dozajista má, i přes výše zmíněné, co nabídnout.

Ukázka z knihy:

„Nilsson zamyšleně zavěsil telefon. Kopie vyšetřování? Co si Ingrid myslí, že v nich najde? Že by ostatní něco přehlédli? Když mu zavolala Ingridina přítelkyně Ewa Jensenová, napřed jen poslouchal, a pak jí položil několik otázek, aby se ujistil, že je opravdu tou, za koho se vydává. Nic jí neslíbil. Nechtěl se o také věci rozhodnout během telefonického hovoru. Musí si to důkladně rozmyslet. Navíc riskuje svou práci. Možná skutečně něco přehlédli, jak si Ingrid myslí. Ale jestli je opravdu vinná, pořádně by si naběhl. Získala by přístup k posledním výsledkům vyšetřování a přesně by věděla, co na ni mají. Nilsson zašilhal na spisy ležící na stole. Mohl by materiály prosít a nějakým způsobem ochránit sebe i své kolegy. Tak to udělá. Sáhl po neotevřeném balíku listů A4, natáhl si latexové rukavice a zapnul přístroje. Udělá Ingrid kopii vyšetřování, ale tak, aby nešlo dokázat, že ji má od něho. I když jí věřil, musí se ochránit. Pozorně si přečetl každý list, než ho vložil do kopírky.

Uvažoval, co může znamenat, že nedokázal zjistit datum odletu Ingridiny sestry, přestože měl číslo pasu a na letišti se všechno registrovalo. Jistě, žena mohla odjet vozem nebo vlakem do Kodaně, zdržet se tam a pak pokračovat lodí do Německa. Ze zkušenosti věděl, že když je u pasové kontroly v Dánsku velký nával, pustí bez kontroly cestující, kteří vypadají na rodilé švédy a spořádaně.

Zkopíroval zlomek materiálu, když zavolala Karin Falková a požádala, aby technické oddělení provedlo vyšetření vláken z několika bund, které mu hned přinesou. Vysvětlila mu, o co jde, a že potřebuje výsledek co nejdříve. Nilsson hlasitě zaklel a odhodil sluchátko, ale v zápětí ho znovu zvedl. Ještě tam byla a Nilsson se musel tajně pousmát. Zřejmě se Karin během let od Ingrid hodně naučila. Možná i zní bude brzy dobrá vedoucí pracovního týmu.“ (str. 245)

Související knihy

Larsson, Christina

Motto, 2016