Zhruba taková je zápletka nové knihy americké autorky Rowan Coleman, jejíž knihy v edici Inteligentní čtení pro inteligentní ženy vydává nakladatelství Domino. Již jsme se mohli v jejím podání seznámit s Alzheimerovou chorobou (Kniha vzpomínek) či se vžít do ženy trpící domácím násilím (Není co ztratit).

Tentokrát si pro svou knihu vybrala rovněž závažné ženské téma, a tím je otázka přechodné pěstounské péče. Není to tak dávno, co se propíralo ve všech tuzemských médiích, ale nemusíte se bát, že se kniha poveze na této vlně. Možná jen přidá důvody k zamyšlení nad tím, zda i o naše děti je dobře postaráno pro případ, že bychom se o ně nemohli postarat my.

Carrie si žila svůj sen,

„Chci sedět přesně tam, kde on, když ten obraz maloval, zažít ten jeho pohled a cítit na tváři stejné světlo. Jako by mi někdo konečně ukázal, kde je můj domov. A já se tam vydám co nejdříve. Přeju si tam žít, zamilovat se, mít děti a malovat.“ (str. 287)

než zahynula při autonehodě. Zůstaly po ní dvě dcerky, šestiletá Bella a tříletá Izzy. Otec s nimi již tři roky nežije a je někde ve světě, babička už péči o malá děvčátka nezvládá a sama potřebuje pomoc v domově pro seniory.

Sophie je manažerkou ve firmě, která se specializuje na pořádání večírků a oslav. Po rozchodu s přítelem se bojí vstupovat do vztahů, a tak svoji pozornost upírá pouze na kariéru. V momentě, kdy jí sociální pracovnice sdělí, že její kamarádka Carrie zemřela a ona je ustanovena poručnicí dívek, se však její svět začne nepředstavitelně proměňovat.

Nemohla říct, že dívky miluje, protože si nebyla úplně jistá, jaký je to pocit. Ale uvědomovala si, že k nim postupně začíná cosi cítit, téměř novou emoci, kterou dosud poznala jen jednou, a to, když přišla do útulku a uviděla v kotci osamělou Artemis. Vnímala silné a neochvějné nutkání chránit je před vším, co by jim mohlo ublížit. (str. 187)

Její byt ani způsob života není připravený pro dvě malé rošťandy, třebaže u ní mají být jen do chvíle, než se najde jejich otec. Sophie je však odhodlána kamarádce splatit dluh z dětství a rozhodne se v této životní zkoušce obstát. S nadějí se upírá k nalezení otce Louise, jenže jeho návrat vše spíše ještě více zkomplikuje.

„On taky jen tak odešel. Nerozloučil se se mnou, jako jsem já neřekla ahoj mámě. To nejde, aby jen tak přišel zpátky a byl šťastnej, když máma nemůže. Není to spravedlivý!“ (str. 289)

Je v silách jedné emancipované ženy, která však neumí vyjádřit své pocity, aby skloubila péči o děti, profesi a nenechala si utéct lásku, která jí zkřížila cestu? Dokáže pomoci dvěma zraněným duším a neublížit sobě?

Z různých filmů vím, že téma vpádu dětí do zaběhnutého profesního života je u scénáristů hodně oblíbené, a myslím si, že už z něj „vytřískali“ vše, co se dalo. Přesto bych knihu Rowan Colemanové nezatracovala, i když není tak originální jako například Kniha vzpomínek a sklouzává do různých klišé. Moc příjemně se totiž čte a pro citlivou čtenářku určitě nebude problém uronit i nějakou tu slzu.

Autorka zvládá dialogy i vnitřní rozpoložení svých hrdinů, není zbytečně mnohomluvná, a navzdory délce románu (411 stran) se u něj nebudete nudit. Budete se moci i zamyslet, co tato mimořádná přechodná pěstounská péče znamená pro děti i pro nepřipravenou pěstounku a jak bychom v obdobné situaci obstáli my samy. Něco jiného je se na příchod dítěte připravovat, ať již devět měsíců v těhotenství nebo nějakou dobu při očekávání příchodu dítěte do pěstounské či adopční péče, a úplně něco jiného je dostat do péče dítě, o němž jste včera neměli tušení, že existuje, a vůbec jste s mateřstvím jakéhokoliv druhu nepočítali. Z toho může vzejít pořádný karambol…

Osobně mohu říct, že se mi kniha líbila, ačkoli to nebyl takový zážitek jako u Knihy vzpomínek. Přesto šlo o velmi příjemné odpočinkové ženské čtení. Myslím, že muži ani příznivci erotiky jej opravdu neocení.

Co všechno obnáší stát se Matkou ze dne na den, to se dozvíte, pokud si nenecháte ujít novinku Rowan Coleman.

Související knihy

Coleman, Rowan

Domino, 2016