Je mi devatenáct let. Byla jsem přijata na JAMU, obor herectví. Patří mi celý svět. Budu herečkou! Co si přát víc.
Ještě poslední pololetí na nepříjemné střední ekonomické škole. Probíráme novou látku v matice.
Kašlu na to.
Budu herečkou.
Nepotřebuju matiku. Výplatu si vždycky dokážu spočítat. Kroky na scéně taky.
Z písemky dostávám pětku. Fakt jsem matiku zazdila. Předchozí známka je jednička. Logicky z toho vyplývá, že nepropadnu.
Přiznávám, že ani nevím, jakou látku jsme probírali. Jsem na sebe téměř hrdá, jaký dokážu mít nadhled.
Vysvědčení na konci roku dopadlo celkem slušně. Trojka z matiky mi nevadila.
Už patřím do jiného světa.

Nebudu potřebovat psaní na stroji. Některé spolužačky se zúčastnily celostátní soutěže v této disciplíně. Ani mě nemrzí, že jsem neobstála. Spíš bych zkusila soutěž v hraní šachů. Dostala jsem se do okresního kola. Ale nemohla jsem se dostavit.  Konalo se zrovna, když jsem s mámou jela za svou kamarádkou, která byla kvůli operaci žlučníku v lázních. Přece ji nezklamu. Už bylo všechno domluveno, když jsem se dověděla datum pořádání soutěže. Nedá se nic dělat. Občas asi člověk musí volit mezi důležitým a méně podstatným.
Blíží se léto.
Bude skvělé. Pojedeme s rodiči a s bráškou k moři. Do Jugošky. Už jsme tam byli. Letos budeme bydlet jinde. Nemůžu se dočkat. Plavat v moři je nádhera. Asi mají vědci pravdu, že pocházíme z moře. Pak nějaký zvědavec vylezl na břeh, aby se kouknul, co je tam zajímavého. Možná měl mořskou nemoc. Už se mu pak zpátky nechtělo. Nechápu to. V moři je tolik potravy. Rostliny, ryby, krevety, mořská polívka, jak vědci nazývají plankton. Otevřeš pusu a už ti všechno lítá – tedy vlastně plave do huby. Teplota je poměrně stálá. Nepotřebuješ tepláky. Kdo ví, proč naši pradávní předci takhle riskovali. Doma je přece doma. Jen nechápu, kde ti živočichové berou pitnou vodu. Jídlo se přece musí zapít. Určitě to mají nějak zařízené. Možná v sobě mají odsolovací zařízení.
Jenže je tu další problém. Už neumíme dýchat pod vodou bez přístroje. To je pěkná otrava. Nezbývá nám nic jiného než být převážně na souši.
Přesto se k moři moc těším. Zaplavat si. Nechat se nadnášet. Dokonce dokážu sedět ve vodě. Bez židle. Prostě ve vodě skrčím nohy a držím se na místě. Nebo si lehnu na záda. Voda mě sama nese. Je to ta nejměkčí postel na světě.
Těch rybek, které můžu pozorovat.
Nádhera.
Dobře se opaluju. Nemusím mít strach ze spálení. Jdu hned do tmavě hnědé. Prý je to sexy. Asi jo.
Konečně vyjíždíme. Zase lehátkovým vlakem. Táta dělá na dráze. Máme slevu. To potěší.
V noci trošku pokašlávám. Od dětství mě zlobí průdušky. Už jsem si zvykla.
Přijíždíme do Splitu.
Autobusem jedeme na určenou adresu. Domácí jsou mladí. Velmi příjemní. Bydlení se nám líbí.
Jen k moři musíme zdolat spoustu schodů.
Dolů to jde.
Při chůzi zpět se zadýchávám.
Kašlu čím dál víc.
Za pár dní už schody těžko zdolávám.
Musím se mockrát zastavit a vydýchat.
Zanedlouho se zadýchávám i v klidu. Nemohu k moři. Dusím se.
Rodiče se rozhodnou, že musím odjet.
Táta se obětuje. Zajistí jízdenky zpět do naší republiky. Doveze mě domů. Pak jde vyjednávat do podniku, jestli ho soudruzi pustí znovu do Jugoslávie. Dokládá situaci lékařskými potvrzeními: „Musel jsem s dcerkou přijet. Asi jí ten vápenec v Jugoslávii nedělá dobře, jak se rozpouští ve vodě. Asi je ve vzduchu něco, co jí dráždí průdušky.“
Soudruzi výjimečně pochopili situaci. Táta se směl vrátit k moři. K rodině.
Zůstala jsem doma s babičkou.
Mám číslo na vynikajícího chirurga. Zná se s tátou. Slíbil mi, že mi pomůže, kdybych někdy nemohla dýchat. Prý to způsobuje uzlina na krku zvaná Glomus. Má za úkol stáhnout krk a snížit přívod vzduchu, pokud zaznamená, že jde do plic něco škodlivého. Prý mě odoperuje.
Volám mu.
Domlouváme se.
Odjíždím do nemocnice.
Zítra mě bude operovat.
Nevím, jestli mi zákrok pomůže.
Nevím, jestli je mé rozhodnutí správné.
Stojím u umyvadla. Sleduji se v zrcadle.
„Možná operaci nepřežiju. Možná je to můj poslední večer v životě,“ uvědomuju si naplno. V duchu se loučím. S našima. S bráškou. Už neuvidím sourozence. Ani babičku. Máma bude nešťastná.
A co já?
Já nic. Už vůbec nic. Nebudu nic vědět. Už nikdy neuvidím stromy. Neucítím květiny. Už nikdy si nepochutnám na buchtách od mámy.
Zvláštní je, že nebrečím.
Ani nejsem vzrušená.
Naopak cítím klid.
Jsem smířená s osudem.
Cítím určitou hrdost. Dokážu svou porážku přijmout se vztyčenou hlavou. Pokud zítra zemřu, už nic nebude. Rozhodla jsem se. Půjdu na operaci. Žít s nedostatkem kyslíku je velmi těžké. Musím zkusit najít cestu. Jak žít naplno. I s tím rizikem, které mi hrozí.
Jdu do toho.
Jsem rozhodnutá.
Ráno se mám dostavit k operačnímu sálu.
Čekám.
Po delší době mě zavolají.
Vše proběhne v přípravném salónku. Na operačním sále není místo.
Chirurg přichází.
Chce mi dodat odvahu. Jsem zcela klidná. Odhodlaná.
Pracuje s místním umrtvením.
Slyším, jak říká: „Posviťte mi sem. Nevidím. Je tady blízko tepna. Kdybych ji poškodil, nastane velký problém.“
Nejsou to zrovna slova, která bych chtěla slyšet. Je zvláštní uvědomit si, že se doktor při operaci projevuje jako člověk. Nestává se z něho odborný automat, který vše zvládá s neomylnou přesností. Může se splést. To je ale hrůza. S tím jsem nepočítala.
Odvážejí mě na pokoj.
Asi mi dají něco na spaní.
Probouzím se až odpoledne.
Posadím se na posteli.
Jsem živá!
Pomalu dojdu k umyvadlu. Dívám se do zrcadla. Jsem bledá. Na krku mám velkou náplast. Zlehka se jí dotknu. Je to skutečné! Žiju!
Další den smím na procházku.
Sedám si venku pod stromem na lavičku.
Vnímám letní ranní vzduch všemi póry.
Mohu volně dýchat.
Jsem nadšená.
Prohlížím si strom, pod kterým sedím. Jeho větvičky, lístky, sleduju včelky, které tam poletují.
Všechno je zvláštní.
Najednou vidím svět jinýma očima.
Vážím si každého okamžiku, kdy můžu být na tomto světě.
Každý den, každou hodinu, každou minutu.
Vážím si věcí kolem sebe. Dívám se jinýma očima. Jako kdybych tady za chvíli už nemusela být. Vážím si blízkých přátel. Rodiny. Vzácných chvil strávených s nimi.
Většina lidí bere život jako samozřejmost. Už nikdy tohle nedokážu. Všechno je zvláštní.
Stalo se to už dávno.
Můj pohled se od té doby nezměnil.
Mám dar navíc.
Vím, že žiju.

Hana Militká

Pocházím ze Svobodných Dvorů. Nyní patří k Hradci Králové. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu. Studium na této škole mi nedělalo radost. Výhodou je, že se tam učilo psát na stroji všemi deseti. Taky nám vštípili základy účetnictví. Obojí se mi dnes hodí. V roce 1969 jsem vyhrála celostátní soutěž v uměleckém přednesu nazvanou Wolkerův Prostějov. Zjara ve stejném roce mě přijali na JAMU. Podařilo se mi pracovat s několika výbornými režiséry jak filmovými, tak divadelními. Za všechny mohu jmenovat Juraje Herze – Zastihla mě noc, seriál Wolfgang. Juraje Jakubiska – Frankensteinova teta, Perinbaba. Jiřího Krejčíka – Prodavač humoru. Jaromila Jireše – Lev s bílou hřívou, Pavla Hášu – Povídky malostranské. Pro švýcarskou televizi jsem vytvořila roli Mileny Jesenské v německém jazyce v dokumentárním filmu Wer war Kafka. Režíroval Richard Dindo. Mezi divadelními režiséry byla vynikající spolupráce s Petrem Scherhauferem, Ivo Krobotem, Mirkem Krobotem, Evaldem Schormem. Nyní spolupracuji s režisérem a šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Jiřím Halberštátem jak na svých knihách, tak na vystoupeních
u příležitosti křtů knížek, při každoročním setkání v klubu Golem, na různých slavnostních představeních. Hostuji v Národním divadle. Na jaře roku 2013 mi vyšla první kniha nazvaná Povídky z povětří. Začátkem února 2016 se dočkala i elektronického vydání. Jedná se o vzpomínky z dětství, mládí, ze studií na JAMU. V roce 2015 zjara mi vyšel detektivní román nazvaný Záhadný šepot.

Mám velké štěstí, že můj nakladatel Vladimír Krigl s rodinou i jeho šéfredaktor Jiří Halberštát s rodinou se stali mými přáteli. Příznivé ovzduší je nakloněné tvorbě. Za to jim všem srdečně děkuji.

Související knihy

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2013

Militká, Hana

Agentura KRIGL, 2015