Přinášíme vám ukázku z knihy Skrytá těla, kterou vydalo
nakladatelství Domino v edici Napětí.

Do dnešního dne, 10. března 2016, si ještě můžete o knihu zasoutěžit.

Cesta domů je vždycky jiná než cesta někam. Oba jsme trochu vyčerpaní a máme trochu kocovinu. Nechce se nám zastavovat u stánku na ledovou tříšť a shodujeme se na tom, že citrónový led je přesně ta věc, která je na začátku dovolené skvělá, ale po cestě zpátky už ji nechceš. Navíc stojíme v koloně. Smějeme se našim falešným přátelům a taky jsme se zapomněli podívat na značku ložního prádla v hotelu. Amy mě jen tak chytá za ruku, jako by říkala: Pořád nevěřím, že jsi skutečný. Tohle je láska, tohle je neděle, a když se vracíme do města, hladí mě po krku.
„Budeš se na mě zlobit, když ti teď řeknu, že tak nějak toužím po svojí posteli?“
„Já se na tebe zlobit neumím,“ odpovídám.
Zajíždíme na ulici, kde bydlí, a já dávám blinkr a ona se směje a tenhle vtip nám vydrží na dlouho. Budeme vzpomínat, jak jsme si půjčili červenou korvetu a zastavil nás policajt za to, že jsme nedali blbý blinkr. Už se nemůžu dočkat, až s ní zestárnu. Zajíždím ke krajnici. Amy mi dává pusu.
„Děkuju,“ říká. „Doufám, že víš, jak jsi skvělý.“
Držím její rty na svých a snažím se ji do sebe nasát. Kdosi za námi troubí. Mávám na toho kreténa, aby mě objel, a Amy vystupuje. Chlápek v půjčovně se mě ptá, jestli jsem měl s autem nějaké potíže. S velkým potěšením mu oznamuji, že my jsme žádné potíže neměli. Dívá se na mě, jako bych byl šílený, a to je v pořádku, protože jsem. Jsem šílený láskou.
Druhý den ráno se nemůžu dočkat, až budu v obchodě. Nemůžu se dočkat, až uvidím Amy. Nemůžu se dočkat, až jí řeknu, že jsem na internetu našel Pearl&Noaha&Harry&Liama. Nemůžu se dočkat, až mi řekne, jestli se včera večer dívala na F@#k narcismus, a jestli jo, co říkala na Kevina Harta. Myslím na to, jaké asi bude mít dneska kalhotky, a jsem celý na trní, jestli bude pokračovat s holením.
Přidávám do kroku a už jsem u obchodu, ale hudba, která mi celou dobu zněla v hlavě, najednou utichá. Dveře jsou pootevřené. Kdyby tu Amy byla první, určitě by zavřela a pan Mooney už v obchodě několik roků nebyl. Prudce otevírám a jdu dovnitř. Vidím, jak se ve vzduchu vznáší zrnka prachu, a můj nos si rychle zvyká na vůni obchodu. Stačí pár dní a voní to tady jinak. Všechny smysly mám vybičované na maximum a asi nás vykradli a já nechci po tak skvělém víkendu nic podobného řešit.
Fialky, které jsem koupil Amy, leží rozházené a uschlé na podlaze a váza je na kusy. Všude jsou papíry, všude se válí knihy. Můj notebook je pryč. Jdu po špičkách kolem kasy a tiše vytahuju ze skrýše pode dveřmi mačetu. Nějakou dobu jsem ji nedržel v ruce a je těžší, než si pamatuju.
Policajty nevolám – všichni nejsou jako Jenks a já už jsem se poučil. Plížím se dozadu a opatrně prohlížím regály nalevo i napravo. Procházím kolem BELETRIE a ŽIVOTOPISŮ a úplně vzadu jsou dveře do sklepa a ty jsou taky dokořán. Ticho, které je v celém obchodě, mi leze na mozek. Myslím, že už jsou dávno pryč. Ale jestli tu pořád ještě jsou, podřežu jim krk. Svírám v ruce mačetu a pomalu, neslyšně sestupuju po schodech. Když jsem na posledním stupni, lapám po dechu a pouštím mačetu na zem. Už ji nepotřebuju.
Nikdo tu není, ale někdo tu rozhodně byl, někdo, kdo jí superovoce. Na zemi leží miska, hned vedle díry, která nahradila žlutou stěnu Portnoyových komplexů.
Amy.
Ukradla všechny výtisky, nenechala mi ani jeden. Vzala i první vydání Yatese, to, na které mě ukecala, kterým to všechno začalo. Na zemi leží výtisk Charlotte a Charlese se skvrnami od borůvek, hned vedle mého počítače a růžových klíčů, které jsem jí nechal udělat. Beru do ruky telefon a volám jí a číslo je samozřejmě nedostupné, zrušeno, smazáno, stejně jako všechna ostatní.
Padám na kolena a řvu. Opustila mě. Okradla mě. Sežral jsem jí ty kecy o tom, že potřebuje svoji postel, a ona musela jít přímo sem, hned jak jsem ji vysadil. Házím zbytek superovoce proti zdi. Superkurva.
Zvedám Charlotte a Charlese. Teď už chápu, o čem ta zasraná knížka je. Nevěř ženám. Nikdy. Otevírám ji a uvnitř je napsaný vzkaz:
Promiň, Joe. Snažila jsem se. Ale opravdu jsme stejní. Oba se krotíme. Oba ztrácíme sebekontrolu. A oběma nám to nejde. Oba máme tajemství. Buď na sebe hodný. Miluju tě, Amy.

Ještě jsem nebyl schopen dát nějak rozumně dohromady seznam všeho, co mi vzala, ale škodu zatím odhaduju na 23 000 dolarů jen na vzácných knihách. Věděla, co dělá, už když sem poprvé přišla, a já jsem jí na to skočil. Měli by mě odtáhnout někam do pole a zastřelit za blbost, slepotu a myšlení ptákem. Jsme stejní, říkala. Ať jde do prdele. A já taky.
Nasadila mi těmi svými gumovými rukavicemi a šoustacím pohledem růžové brýle. Tohle nebyla láska, ani na té pláži v Little Comptonu, ani tady v kleci, ani v mojí posteli. Ta kurva mě sem přišla podvést, okrást a já jsem jí ještě nechal udělat klíče, do prdele.
Beru notebook a jdu ven z klece a zamykám ji – trochu pozdě, blbče – a vleču se po schodech a zamykám za sebou dveře do sklepa – fakt jsem blbec, měl bych se v tom sklepě zamknout a nepouštět sám sebe ven – a v tu chvíli vidím další průser. Amy vyplundrovala mou nejméně oblíbenou sekci v obchodě: DRAMA. Ukradla následující příručky pro budoucí herce:
Herec se připravuje
10 způsobů, jak se dostat do Hollywoodu
Jak to udělat, aby Vám ještě zavolali
Monology pro ženy, díl IV.
Děláš si ze mě prdel, ty prolhaná mrcho s chlupatýma nohama? Točí se mi z toho hlava. Amy nebyla socioložka amatérka, která nosila trička s logy univerzit, aby si zkoušela reakce lidí. Nelhala Noahovi&Pearl&Harry&Liamovi. Ona hrála. Proč by mi jinak kradla ty příručky?
Sedám si za kasu a probouzím noťas z režimu spánku. Amy tvrdí, že je naprosto povznesená nad všechny ty počítačové pitomosti a že žije offline, ale přitom se jí podařilo vymazat historii vyhledávání. Mám skoro záchvat smíchu z představy, jak sedí na zemi a snaží se mi zabránit v přístupu k informacím tím, že smaže výsledky hledání na mém vlastním počítači. To by se toho o počítačích musela naučit trochu víc. Nemá ponětí, co pro mě ty mašinky dokáží udělat. Chrome není tak jednoduchý, jak vypadá. Vymazala jen poslední hodinu, ne celou historii. Vím, co jsem hledal naposled – vzácné knihy a motely v Little Comptonu –, takže není ani trochu těžké posvítit si na klíčová slova, která mohla hledat Amy:
UCB (herecká skupina Upright Citizen Brigade), nejlevnější profilové fotky, profilové fotky zdarma, UCB levné kurzy herectví, Ben Affleck, nejdražší knihy, prodej vzácných knih, Philip Roth cena, konkurzy, volné role, konkurz na plavovlasou dívku, podnájem Hollywood.
Navíc ani nesmazala historii stahování, takže nacházím její přihlášku na 101 způsobů, jak být lepší: základní kurz v Upright Citizens Brigade a scénář k nějakému debilnímu krátkému filmu s odkazy na internetovou inzerci Craigslist na obálce. Takže ta kráva utekla, aby prorazila v Hollywoodu. Jak prorazit v Hollywoodu je nejnechutnější fráze, jaká v angličtině existuje. Je ještě odpornější než plodný sériový vrah a vzácná nevyléčitelná nemoc. Nemůžu se dočkat, až ji chytím a řeknu jí, že je naprostý žabař.
Tisknu si historii vyhledávání a nic na světě snad není děsivější, než když člověk zjistí, že ten, kdo vás zná ze všech nejlépe, vás ze všech nejméně miluje, či vás snad dokonce lituje. Věděla, že jsem v prdeli a sám. Věděla, že chci vykouřit a že chci holku, a věděla, že to chci tak strašně moc, že jí dovolím dívat se na Koktejl asi padesátkrát za týden, a to v mojí posteli, a že jí doprdele dám i klíč. Všechno tohle jsem udělal a nemůžu to vzít zpátky. Ale můžu ji najít. A můžu se jí zbavit.
A taky že to udělám. Nebude si jen tak chodit po světě s vědomím, že jí to prošlo. Nebude si myslet, že jsem kokot, kterého může ošoustat a pak mu zacpat pusu Charlotte a Charlesem. Olizoval jsem jí bradavky a lízal jsem tu její džungli a ona mě využila. Je zlá. Je nebezpečná. Není schopna milovat. Je to sociopatka. Horší než hraniční osobnost. Proto používá předplacené telefonní karty. Je to kriminálnice.
Myslí si, jak je chytrá, ale když smažeš hodinu, nic to není, pokud nesmažeš i předchozí týdny, které k ní vedly. Ona si myslí, že život offline je lepší. S tímhle přesvědčením umře. Kráva. Volám na aerolinky. Kupuju si letenku. Promiň, Amy. Prohrála jsi.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Kepnes, Caroline

Domino, 2016