I přesto, že na disidenty a jejich přínos k formování společnosti nebo na druhou světovou válku a její hrdiny i vrahy nikdo nezapomíná a vzpomínka na komunismus a jím vyvolanou devastaci základních morálních hodnot zanechává v ústech mnohých pachuť hořkosti, odvažuji se tvrdit, že jméno Růžena Vacková bude znít povědomě jen nemnohým čtenářům. Přitom tato nenápadná a skromná žena strávila v nacistickém vězení dva roky a po roce 1951 v pro změnu komunistickém vězení dalších téměř šestnáct let (včetně vyšetřovací vazby). Šestnáct let, během nichž aktivně působila svými mravními hodnotami na své spoluvězeňkyně, pro něž byla přítelkyní a často jim nahrazovala také matku. Mnohokrát odmítla požádat o amnestii a tvrdila, že neodejde z vězení dřív, než budou propuštěni všechny nevinně vězněné mladé dívky. Vrátila se opravdu až mezi posledními, v předvečer Pražského jara, v roce 1967.

Absence jejího životního osudu v literatuře, ale také v povědomí českého národa, začala znepokojovat Milenu Štráfeldovou, autorku knihy Guláš pro Masaryka, a navázala tedy znovu spolupráci s nakladatelstvím Mladá Fronta. Výsledkem je kniha Trestankyně, román založený na skutečných událostech, který čtenáře snad nejen dojme, ale také donutí zapřemýšlet nad hrdinskými osudy těch, o nichž se příliš nehovoří a na jejichž čest se každoročně nepřipíjí.

Libuše Koubská

Právě u příležitosti vydání této knihy  se odehrála literární beseda za účasti socioložky Jiřiny Šiklové, spisovatelky Libuše Koubské, kmotry Mileny Steinmasslové a českého překladatele, kritika a zástupce nakladatelství Mladá Fronta Tomáše Dimtera.

O motivaci autorky napsat román právě o této ženě s velkým „Ž“ již byla řeč. Produktovému manažerovi však Milena Štráfeldová pouze špitla slovíčko „Růženka“ a on ještě netušil, jakou Růženku má vlastně na mysli. Jediné, co tenkrát spisovatelce řekl, bylo, aby byla opatrná, neboť člověk, který zachází se zlem, jehož je v životním příběhu Růženy Vackové přespříliš, se může velice snadno nakazit.

Autorka se svou knihou

Ostatně vztah Tomáše Dimtera k této konkrétní knize je mnohem jímavější. Jeho strýc byl odsouzen do Jáchymova a celý život strávil jako buldozerista. Nikdy si však nestěžoval. Dokonce se svému synovci svěřil, že byl ochotný akceptovat krutost prokurátorky či bezdůvodné násilí bachařů. Na co však nebyl ochotný přistoupit, je tichý národ, který akceptuje, co se děje. Zemřel před několika lety při tramvajové nehodě a kolize tramvaje hraje velice významnou roli i v dějové lince románu. Právě proto se při čtení ukázky neubránil pohnutí spolu s celým sálem posluchačů. Slzy, které stékaly po tvářích těch, kteří Růženu Vackovou znali, žili s ní, či o ní nikdy neslyšeli, budiž důkazem, že se autorce povedlo napsat román, jenž líčí nejen naplněný, tragický osud jedné z hrdinek našeho národa, ale také lidu, jenž to vše umožnil.

Já vlastně ani nevím, proč jsem tu knihu psala. To je samozřejmě velmi hloupý úvod. Jméno Růženy Vackové jsem měla za krkem. Několik let jsem se pokoušela točit rozhovory s politickými vězni a vždycky jsem na její jméno narazila. Ona všem ostatním pomáhala ty příšerné poměry ve věznicích přežít. Jedním z hlavních důvodů, které mě vedly k sepsání této knihy, je má neustálá touha přijít na to, odkud se bere to zlo.

To ale autorka ani po napsání čtyř set stran netuší. Je to téma popsatelné, avšak nepochopitelné, stejně jako celý životní osud Růženy Vackové pro ty, kteří danou dobu nezažili.

I přes množství fikce, jíž je román protkán, je příběh vystavěn na biografických prvcích. Autorce tedy nezbývalo než nastudovat značné množství dobových spisů, nahrávek a procestovat nespočet českých archívů. Z těchto putování si neodnesla nic než pozitivní zkušenost, ačkoliv ji mnozí kolegové varovali před neochotou či neomaleností osob s výzkumem spojených.

Jiřina Šiklová si knihu přečetla s velkým zájmem. Je jednou z průkopnic genderových studií v našem kraji a tak dominantní ženská historická postava samozřejmě neunikla její pozornosti. Nabízí se tedy otázka, proč nás nenapadlo ženy, k jakým patřila Růžena Vacková, oslavovat o něco dříve?

Možná je to tím, že Božena Komárková (vězněná v letech 1940 až 1945, signatářka Charty 77, docentka filozofické fakulty Masarykovy univerzity) byla evangelička a Vacková katolička. Ony se tak úplně nehodily, aby si je někdo připomínal a rehabilitoval. Toto není rehabilitace. Je to skvělý životopis, psaný tak, jak to umí jen Milena Štráfeldová. Ona spoustu věcí pročte, pak se na to vykašle a napíše do té knihy jen tu pěnu, která zůstala na vrchu. Ta fakta si lidé mohou dohledat. Román by tak současně mohl být považován za stručného průvodce dvacátým stoletím.

Jiřina Šiklová s Milenou Steinmasslovou

Když po patnácti letech vyšla Růžena Vacková z vězení, byla velice udivena, co všechno se za tu dobu změnilo. Například u her Václava Havla nechápala, čemu se mladí smějí, když představení nemá žádný děj. Diváci se přesto smáli, smáli se něčemu, co zdánlivě nemá ideu. Právě na tomto nepochopení je vidět, jak moc se může v mysli jednotlivce změnit za pouhou jednu generaci a jak rychle se mění svět kolem nás.

Silné scény, které zazněly skrze hlas Mileny Steinmasslové při čtení ukázky, a emoce, jež vyvolávaly v řadách naslouchajících, jen dokazují, že, jak Libuše Koubská zmínila, úryvek z knihy Trestankyně by se velice účelně vyjímal v čítankách českých škol.

Související knihy

Štráfeldová, Milena

Mladá fronta, 2016